BLACK SABBATH "Cross Purposes"

Již podesáté přicházím se svým poslechovým vzpomínkovým seriálem, kdy si po letech naperu do uší to, co jsem kdysi míval doma na kazetách. A musím předeslat, že se tentokrát dočkáte mnoha provokativních myšlenek, přičemž první se dopustím hned na začátku.

Kteří BLACK SABBATH jsou ti praví a nejlepší? Jelikož jsem narozen v roce 1980 a tuto kapelu jsem zaznamenal někdy v roce 1990, asi už tušíte, jaká bude moje odpověď. Samozřejmě, že ti s Tonym Martinem za mikrofonem. Mimochodem, o nějakou dobu později jsem zjistil, že ten Ozzy Osbourne, jehož alba jsme měli na kazetách rovněž, tam kdysi zpíval taky.

Ke svému vzpomínání jsem si oproti očekávání nevybral skvělé album Headless Cross, nýbrž Cross Purposes z roku 1994. Musím se hned přiznat, že můj dojem z mnoha skladeb byl jiný než před lety. A dokonce se mi podařilo odhalit příčinu.

Vrcholy alba však zůstávají stejné bez ohledu na to, zda je mi jako posluchači 14 nebo 41 let. Atmosferická skorobalada „Cross Of Thorns“ a neméně úchvatná, jen trochu svižnější „The Hand That Rocks The Cradle“. Ta mimochodem bodovala i v tehdejších televizních hitparádách po boku mnohem mladších a devadesátkově víc cool hudební soků. Třetí místo na stupních vítězů pak obsazuje „Cardinal Sin“, která je obdařená pulsujícím riffem a které nesmírně sluší pro sabaty netradičně pojatá melodika. Své kouzlo si pro mě do dnešních dnů uchovala i „Virtual Death“, která by se klidně mohla vyjímat i v repertoáru Alice In Chains, kdyby byl Martinův hlas o něco zbědovanější. Ale ono je dobře, že není, protože takhle je to lepší. Do vod skutečných lovičů fanynek čekajících na svou srdcervoucí baladu se kapela pustila s „Dying For Love“, o které se dá říci, že i mistři oboru, jak se muzikou dostat dívkám až kamsi pod spodní prádlo (Scorpions, Bon Jovi a další) mohou závidět. Máme tady také tři písně, které jsem zamlada přetáčel, a to „Immaculate Deception“, „Back To Eden“ a „Evil Eye“. A proč jsem je kdysi přetáčel? Protože pro poslech a vychutnání Black Sabbath je třeba trpělivosti a té teenager zase tak moc nemá. Takže mu úplně ujde, že přes ty táhlé rytmy teprve vytane všechno to kouzlo a hlavně je pak posluchač odměněn tím, v co píseň rozkvete ve své další části. Ve výčtu chybí ještě otvírák „I Witness“, jehož kouzlo pro mě pro změnu s léty trochu vyšumělo, a „Psychophobia“. Té můj posluchačský černý Petr zůstal dodnes.

Poslech po letech se tedy od toho dávného značně lišil v tom, že jsem přišel na chuť skladbám, které jsem se onehdy snažil přeskakovat. Čím to je? I na to jsem přišel. Uvědomil jsem si, že skutečný klid při poslechu „Cross Purposes“ jsem si skutečně poprvé dopřál až při svém současném poslechu. A právě díky tomu mohlo vyniknout to, co povrchnímu poslechu zůstávalo skryto.

Není tedy divu, že když jsem si v půlce 90. let konečně pořídil i klasická alba Black Sabbath ze 70. let, neměl jsem vůbec dojem, že poslouchám stejnou kapelu. Byla to pro mě taková splněná zkouška ze znalostí hudební historie. A dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, čím si vysloužila svou legendárnost a dokázal je ocenit. A teprve pak jsem dokázal najít i tu příbuznost mezi různými obdobími v dějinách Black Sabbath.

Příval provokativních myšlenek každopádně nekončí. Když si tak přemýšlím nad tím, která alba Black Sabbath jsou pro mě nejlepší, docházím k závěru, že jsou to ta, kde dostal nejvíce prostoru ten pro mě nejdůležitější člen skupiny - klávesák Geoff Nicholls. Ano, ten, kterého leckdy zapomínali jako člena kapely vůbec uvádět.