DOKKEN - Back For The Attack

Jedenáctý návrat k poslechu alb, která jsem kdysi dávno míval na kazetách, mě přivádí ke kapele, která si mě získala tím, že vlastně zněla úplně obyčejně, a přesto v sobě měla něco podmanivého.

Americké DOKKEN jsem poprvé zaznamenal v metalové hitparádě rozhlasového pořadu Větrník. Svým přímočarým hardrockem působili ve společnosti dalších devíti soutěžících téměř nepatřičně, ale mě si ta nenucenost a již zmíněná obyčejnost získala na první poslech. Mohl bych sáhnout po kterémkoli albu z 80. let, neboť všechna jsou skvostná, ale můj výběr je navzdory tomu jednoznačný a směřuje k albu „Back For The Attack“ z roku 1987, které se do uší posluchače tlačí přece jenom o něco energičtěji a pronikavěji než ostatní.

To album je skutečný přírodní úkaz. George Lynch v podstatě předkládá riffy, které by se mohly zdát naprosto banální přehlídkou všech kytarových hardrockových klišé. Jenže já vůbec netuším, jak to dělá, ale já mu jako posluchač zobu z ruky i klasické střídání dvou strun v „Kiss Of Death“ nebo „So Many Tears“. A co teprve, když s neskutečnou lehkostí vytahuje na celém albu riffy, které naprosto dávají zapomenout na to, že některé kapely mají kytaristy dva anebo kytaru s klávesami, a obalují písně do takového kabátu, že cokoli navíc by tam skutečně bylo… …prostě navíc. A v sólech vytahuje nezpochybnitelnou virtuozitu, která z něho dělá jednoho z neuznávanějších kytaristů rockové historie. A jako důkaz předkládá instrumentálku „Mr. Scary“. A podobně vlastně mohu psát o zpěvu. Ty melodie nepřekypují neslýchanými postupy, ale jsou naprosto podmanivé, navíc hlas Dona Dokkena má neskutečný šmrnc. A sbory tomu dodávají tu pravou osmdesátkovou Ameriku. Jenže, na rozdíl od jiných kapel, které jsou řazeny s Dokken do stejného pytle, tady opravdu jede hitovka za hitovkou a na albu není jediné slabé místo. Poslechnete píseň a chcete si ji vrátit zpátky. A tak to je od začátku do konce. Pokud už musím jmenovat jednu nejoblíbenější skladbu, pak je to „Standing In The Shadows“, ve které se spoujují všechny superlativy a originalita, co zde popisuji.

Takový skvost může vzniknout jen tehdy, když v kapele funguje nepopsatelná chemie, která je naprosto nezávislá na tom, že se Don a George nejspíše 90 % času, co spolu v kapele strávili, nemohli vystát a na jejich thrashtalk v dobách, kdy spolu v kapele mezi tisíci pokusy o společný comeback nebyli, by s otevřenou hubou civěli i protřelí provokatéři z řad fighterů MMA.

„Back For The Attack“ je pro mě ta pravá osmdesátková Amerika. Ta, která by mě lákala, abych při příští reinkarnaci zvolil jiný kontinent a o pár let starší datum narození.