HELLOWEEN „Keeper Of The Seven Keys“

V tomto seriálu se vracím k albům, která jsem kdysi dávno poslouchal ve volných večerech, a porovnávám své tehdejší dojmy se současnými. A dnes tedy přichází dílo, během jehož poslechu jsem se po pokoji s kazeťákem na plné pecky naposkakoval nejvíc.

Zároveň jde o album, díky kterému se může z generace vyrůstající v 80. letech považovat tak trochu za metalistu úplně každý, protože těžko budete hledat někoho, komu to pustíte a nebude se mu to líbit. Mnozí (dost možná téměř všichni) s tímto albem svou pouť metalového fanouška začali, je i řada těch, kteří u něj i skončili, protože už pak na nic podobného nenarazili. S tím se pojí i jedno úskalí. Když vám dnes někdo řekne, že právě „Keepři“ jsou jeho nejoblíbenějším albem a Helloween oblíbenou kapelou, trošku nad tím ohrnete nos, neboť díky výše uvedenému si toto dílo nese cejch materiálu ideální pro metalové začátečníky. Je to nespravedlivé, neboť jde po všech stránkách o skutečně geniální dílo, jedno z nejlepších v historii.

Nebudu zde rozlišovat jedničku a dvojku. V náhledu článku jsem použil booklet z dvojky, a to z toho důvodu, že jsme ji měli nahranou dříve a já ji nějakou dobu považoval za starší. A dlouho se mi líbila víc. Je zajímavé, že z těch dvou rozsáhlých kompozic se mi titulní song líbil na první poslech, dokonce byl od začátku mojí nejoblíbenější skladbou, zatímco k „Halloween“ z jedničky jsem si dlouho hledal cestu. Z jedničky jsem pak vyhledával, a teď půjdu proti proudu, „A Little Time“ či „Future World“, zatímco dvojka se mi líbila na první nakopnutí od začátku do konce, takže tady nemá smysl vypisovat nějaké žebříčky a hitparády oblíbenosti.

Jsou tedy nějaké rozdíly ve vnímání alba v mých devíti letech a dnes? S překvapením zjišťuji, že nejsou téměř žádné. I dnes dokáže album naprosto pohltit, překvapovat, udržovat i podněcovat pozornost. Téměř zde neexistují chvíle, že byste se už těšili na další skladbu, protože víte, že i ta stávající vám toho ve zbývající stopáži mnoho nabídne.

Nemá smysl tady rozebírat jednotlivé skladby, které lze všechny považovat za hity. Spíše se podívejme, v čem tkví genialita, nadčasovost a kouzlo (to je možná to nejtrefnější slovo) tohoto alba.

Jmenovat na prvním místě zpěv se může jevit povrchně a lacině. Jenže Michael Kiske připomíná takové mistry, jako jsou Bruce Dickinson nebo Geoff Tate, jenže… …no, řekněme si to na rovinu, je ještě mnohem mnohem lepší. Barva jeho hlasu je sytější, ve všech polohách jede naplno a nikdy nemáte dojem, že je na hranici svých možností. A i když si říkáte, že výš už to s takovou intenzitou nemůže jít, hodí vám tam ještě další tercii. Sám Kiske říká, že se na těchto nahrávkách neposlouchá rád a že je znát, že byl ještě dítě. Jenže právě ta bezstarostnost, jódlovačky, přeskakování hlasu, rozvernost a oproštění se od toho, že by to mohlo znít trapně, jsou tím, co z Kiskeho výkonu dělají naprosto výjimečný a pohlcující počin. Ke zpěvu rovněž patří sbory, které jsou zde skutečně pompézní a je znát, že jim byla věnována maximální péče. A jsou užívány tak často, aby sólový zpěv neměl sebemenší šanci zevšednět. Další zbraní jsou kytarové aranže. Pořád se něco děje. Proč se u písně s parádní melodií spokojit pouze s tím, když tam kytary v druhém plánu mohou tvořit další motivy? Nemluvě o předehrách, které si pamatuje úplně každý, či propracovaných kytarových soubojích v mezihrách. A tam, kde bylo dýním při nahrávání málo i tohle, jsou doplněné ještě klávesové plochy, které tomu všemu dávají ještě kouzelnější atmosféru a balí to do skutečně slavnostního a pompézního hávu. Jenže to není všechno. Pánové neumějí jenom hrát rychle, sypat ze sebe melodie a vrstvit aranže, ale dokážou i zvolnit, budovat napětí a atmosféru, takže se ve skladbách dočkáme pomalých lyrických ploch. Člověk si pokládá otázku, co je při vší té rychlosti vedlo k takovým odbočkám. A na odpověď není třeba čekat dlouho. Proto, aby v další fázi skladby mohl gejzír vytrysknout s ještě větší intenzitou. Protože „A Little Time“ bez budíku, „Dr. Stein“ bez kláves v poslední fázi sóla, „Halloween“ bez epické střední části či „Keeper Of The Seven Keys“ bez akustického sóla by něco sakramentsky chybělo. A na závěr veškeré chvály si nechávám celkovou produkci. Neexistuje moc produkcí, které se i po letech tak příjemně poslouchají, mají dostatečnou intenzitu, ale za žádných okolností z nich nebolí uši.

Že je těch superlativů příliš mnoho? Ano, je. A co je na tom všem nejzajímavější, vůbec se nevztahují k tomu, že jde, jak už bylo na začátku zmíněno, o album, které k metalu přitáhlo skoro každého, nýbrž se vztahují k aktuálnímu poslechu 34 let po vydání.