Strážce majáku Jirka Hopp

Jirka Hopp rockový veterán, kterého pamětníci znají především jako zpěváka, který měl nastoupit po tragické události Jirky Schelingera do připravované hard rockové záležitosti Franty Ringo Čecha – Zemětřesení, které o mnoho let později vzkřísil Brichta a spol. Bohužel zůstalo u singlu Zemětřesení a Strážce majáku a s Jirkou Hoppem si dnes budu povídat.

Jiří ahoj a jako tradičně, ty a hudba, jak jste se potkali, jak jsi začínal?
Už v šesti letech jsem začal sólově zpívat v dětském plzeňském sboru. Má první písnička na veřejnosti, na kterou si pamatuji byla: "Kokrhej kohoutku, kokrhej vesele, nevěsta je smutná, ať se nám zasměje." Díky otci, který byl lampasák jsme se odstěhovali na okraj Prahy do Klecan. Ještě jako školou povinní jsme s kamarády založili první kapelu The Stomatch Band. V té době jsem poslouchal kapelu Creedence. O dva roky později jsem přešel do kapely Evangelium, která vystupovala na pravidelných odpoledních čajích v místním sále Na Rychtě. Po rozpadu Evangelia jsme se spojili s kytaristou s muzikanty z Roztok a založili kapelu Odpadky, později s názvem Acylpyrin. Objížděli jsme okres Praha-východ a Praha-západ a v té době jsme při vší skromnosti neměli konkurenci. Zde jsem se potkal se skvělým bubeníkem Zbyňkem Adamem. Jeho mladší brácha Karel, tehdy dvanáctiletý, si po vzoru Zbyňka založil dětskou kapelu a vzor šel tak daleko, že byl jejich název kapely odvozen od našeho. Acylpyrin - prášek, Vitacit - dětský prášek. V té době jsem jako jediný vyzpíval píseň "Child in time" od Deep Purple a "Telegram" od kapely Nazareth. Později do kapely přišly dvě nové tváře, Milan Vašíček (baskytara) a Vláďa Koudelka (zpěv). Byla to slavná éra narážející na bolševické zákazy. Kapela se rozpadla a Zbyněk založil novou Rock Automat s kterou jsem jen hostoval a vzal jsem nabídku kapely Prevence, kde jsem se potkal s Viktorem Sodomou. V Rocku Automatu jsem se potkal s Hankou Zaňákovou (Lucií Bílou), kterou vlastně Zbyněk objevil. Vystupovali jsme na koncertech a tanečních zábavách. Vojna přerušila mé muzicírování. Po návratu mi zavolal Zbyněk a pozval mě jako hosta na vystoupení na festiválku v Černošicích v hotelu Kazín. Tehdy tam vystupovala i kapela Orient o které se hodně mluvilo, že je dost dobrá. To byl asi zásadní zlomový okamžik. Tehdy mě hned po vystoupení oslovil Karel Jenčík, v té době jeden z našich nejlepších bubeníků (Energit, Jazz Q, Orient, držitel čepičky slávy) a zakladatel kapely Abraxas Ivan Sekyra. Hodili mi lano do nově vznikající kapely Projektil. Zavřeli jsme se na půl roku do zkušebny a připravovali komponovaný pořad včetně projekcí, světel, magnetofonových předehrávek, prostě naprosto jiný a profesionální přístup. Zde vznikaly písničky z hlavy Ivana a baskytaristy Zdeňka Fáka včetně dnes slavné Zahrady ticha, na které mám i svůj aranžérský podíl. Rockový fanoušci, kritici a muzikanti byli plni očekávání naší premiéry. Ta se uskutečnila ve Vinohradské Dvojce. V zaplněném hledišti byli jen muzikanti, kritici, novináři a samozřejmě estébáci. Hned po premiéře jsme obdrželi nabídku od ÚV SSM, účastnit se festivalu v NSR s názvem "Rudé letnice." Málo kdo by takové nabídce odolal, podívat se do vysněného ráje. Náš odjezd se sice trošku zkomplikoval, neboť nás soudruzi prezentovali pod názvem "Rudý Projektil." Nakonec jsme do Gevelsbergu odcestovali s doprovodem pětičlenné delegace pánů v hnědých služebních polobotkách. Byla to cenná zkušenost. Projektil boural sály a v době, kdy jsme měli domluvená nahrávací studia, přišla nabídka od kapely Františka Ringo Čecha.

Kdy jsi to začal s muzikou myslet vážně? Od počátku to byl zpěv??
Vždy jsem byl obklopený skvělými muzikanty a necítil jsem tedy potřebu vzít do ruky hudební nástroj. Vždy jsem zpíval nadoraz, už jako náctiletý a miloval jsem pocit ztraceného v prostoru a čase, kdy bolí hlava na zátylku, totální mikrosvět tvorby tónů, při které nevnímáš publikum, jen soustrojí kamarádů na pódiu. Ale opravdu vážně jsem to s muzikou začal "myslet" po setkání s mým osudovým kapelníkem a kamarádem Ivanem Sekyrou.

Co jsi vůbec poslouchal?? Měl jsi nějaké vzory??
Zpívat jsem se učil nad vinily Roberta Planta, Davida Coverdeleho a Janis Joplin.

Jaká byla v té době tvoje nejhranější deska??
Nevím co tou dobou myslíš? Od úplných začátků, kdy jsem poslouchal Saze, Pendulum od Credeedence Clearwater revival, později Burn (Deep Purple), Tízezer Lépés (Omega), Night at the Opera (Queen), Ninu Hagen, Led Zeppelin, Emersona Lakeho & Palmera a The Police.

Ty jsi o sobě dal vědět hlavně v roce 1981, kdy vyšel už mnou zmíněný singl (dodnes ho mám doma), jak to vypadalo s tvojí hudební kariérou do té doby, kde jsi hrával? Přichází rok 1981 a Supraphon vydává singl Zemětřesení/Strážce majáku. Jak na tebe Franta Ringo Čech narazil?
Po jedné ze zkoušek jsme vyrazili spolu s Jaffem (Zdeňkem Fákem) jako obvykle do hospůdky na Národní třídě do Smíchovského sklípku. Tehdy se tomuto útulku říkalo též muzikantské odbory. U stolku u kterého sedával i Mamut (Jirka Stárek), Víťa Vávra, Jirka Nepomucký a další toho večera seděl i Honza Kavale a Klásek (Standa Kubeš). Mudrovali nad tím, kým nahradit v kapele post zpěváka po tragickém odchodu Jirky Schelingera. Jaff jen tak utrousil, že by o jednom zpěvákovi věděl a představil mě. Slovo dalo slovo a já jsem se druhý den účastnil konkurzu ve zkušebně ve Vysočanech. Ten konkurz jsem vyhrál. Dostal jsem přednost před např. Daliborem Jandou.

Jaké to bylo, dostat tuhle nabídku? A konečně Zemětřesení má už nádech heavy metalu, vzhledem k tomu, že píšeme rok 1981 a na tu dobu to byla od vás nejen odvaha, ale jak bylo možné tohle prosadit u Supraphonu a nota bene i vydat?
Supraphon měl exlusivní smlouvu s Ringem. Jak to dělal, netuším. Jen vím, že mu to procházelo. Byl jsem si vědom, že komančové uvítali tragický odchod Jirky, který jim byl osinou v ... A o nového nástupce vůbec nestáli. I troufalost navázat na Jirkův projev a jeho osobnost byla i má částečná drzost. Mě zlomila skutečnost, že po něm zachovaná kapela byla v té době hrající ve hvězdném obsazení a myslím si, že byla nejlepší. Několik dní po vydání soudruzi singl stáhli z prodejen. Označili text Zemětřesení jako výzvu k emigraci - "Uteč sestro, uteč mámo, uteč brácho!" Kubešovo sólo ve Strážcích majáku stojí za opakovaný poslech. Singlů se prodalo za týden padesát tisíc.

Koncertovali jste v té době?? Zpíval jsi tyhle dvě skladby živě?
Po vydání Zemětřesení se kapela rozutekla. Kluci museli živit rodiny a Ringova strategie jak mě prosadit se jim zdála dlouhá. Natočili jsme pár televizí, ale nikdy jsme živě koncertně nevystoupili.

LP Zemětřesení se ve finále nekonal, víš jaký byl k tomu důvod? Jaké byly nachystané skladby?
Ringo měl v úmyslu, v rámci exlusivní smlouvy, toto LP vydat. Byl jsem však závadný, bolševiky nepřijatelný. Určitý vliv na to měl i Petr Hannig, který mě sice jako zpěváka uznával, ale díky mé minulosti a okruhu přátel se kterými jsem se stýkal, mně dal nálepku "nebezpečný". Vzpomínám si na společný koncert v pražském Gongu s Hankou Zaňákovou, kde dal Hance lano a mě po vystoupení v šatně sdělil, že kdyby mě slyšel dříve, Město Er by nechal nazpívat mě namísto Michala Prokopa. Nato mi nabídl spolupráci. Ten den jsem si koupil za poslední kačky flašku vodky a opil se sám v půdním libeňském bytě s tím, že mi leží celá česká rock-music u nohou. Druhý den mi Petr do telefonu řekl, že si to rozmyslel.

Ty jsi s Frantou Čechem ještě nějakou dobu spolupracoval? Pokud se nepletu, jsi na LP František Ringo Čech 1983, i když podle obalu to vypadá, že je to kapela Ivana Sekyry?
Protože měl Ringo ve smlouvě se Supraphonem dohodu vydat jedno LP ročně, hledal náhradu za titul Zemětřesení. Oslovil zbytek své kapely, tedy mě a Milana Schelingera, abychom jím zamýšlený projekt spáchali. Honza Kavale a Standa Kubeš tou dobou už hráli s Leškem Semelkou (SLS) a Pepa Havlíček s Petrou Černockou. Navrhnul jsem Milanovi a Ringovi mnou opuštěnou kapelu Projektil. Původně to mělo být mé debutové album, které jsem měl, až na výjimky, celé nazpívat. Franta, jako správný obchodník a pod tlakem soudruhů, toto LP pojal nakonec jako pelmel hitů různých interpretů. Oslovil jsem tedy Ivana Sekyru a v kulturáku v Letňanech jsme se pustili do zkoušení. Podle mého byla ... Lišková na LP velký Ringův omyl. Následovaly hity na singlech jako "Já už jdu" nebo "Dobrý den," které neměly s bigbítem nic společného, ale na chvilku zabezpečily jedno patro mé lednice.

Na této desce zpíváš hitovku od Krokus – Tokyo Night v českém textu Lásky klaun, kterou napsal Franta Čech. Jak se ti s Frantou spolupracovalo?
Ringo pro mě moc znamenal. Naučil mě prvním krůčkům ve velkém světě showbyznysu. Na tu písničku jsem docela pyšný. Myslím si, že je na titulu jako z jiného světa. Rád si jí i po letech občas pustím a s ní úžasnou píseň "Cizinec.", kterou zpívá Milan.

Lásky klaun byla jediná skladba, kterou na LP 1983 zpíváš?
Kromě Lásky klauna ještě zpívám v Diskotéce a jinak pár sborů s Milanem Schelingerem, Karlem Kahovcem a Sváťou - bráchou Ringa.

Ty jsi byl ve spojení s Ivanem Sekyrou, vzrostla z toho nějaká spolupráce?
Myslím, že jsem spolupráci už popsal. Ivan byl pro mě zásadní člověk v mém nejen muzikantském životě. Víc než kolega muzikant, spoluautor, ale hlavně opravdový kamarád. Moc mi chybí. Moc.

Vzhledem k tomu, že jsem starý „Benefiťák“ duší i srdcem, vím, že jsi se mihl i v této kapele. V jaké době jsi tam nastoupil a kdo tam s tebou hrál?
Do Benefitu jsem přišel na popud Vládi Koudelky v dobách, kdy jsem měl zákaz zpívat. Díky odvaze Milana Viplera jsem necelý rok zpíval po boku mého kamaráda a bývalého spoluzpěváka Gumáčka z Acylpyrinu. V té době tam hrál Jirka Zoul na klávesy, mimo jiné i skvělý zpěvák, Luděk Benda na basu a Evžen Hoffmann na kytaru. Tehdy to byl můj jediný příjem, kromě zametání libeňských ulic, kdy na mě kolemjdoucí pokřikovali: "Jirko, kam jdeš? Do Amfóry?"

Ty jsi byl jednu dobu i součástí Kentauru dalšího mého kamaráda Petra Čejky, jak vzpomínáš na tuhle dobu?
V Kentauru jsem působil jen nárazově, většinou ve spolupráci s Láďou Čepelákem. Bylo to v době, kdy zpěvák míval hlasové problémy a my s Láďou zaskakovali. Potkal jsem se tam se skvělými muzikanty jako s Jirkou Valentou (Olympik), Pavlem Sádlíkem, Pavlem Klasem. Hráli jsme po zábavách a rád na to vzpomínám. Užili jsme si moc srandy. S Láďou jsme později zakládali ve Smíchovském sklípku společně s Mamutem (Jirkou Stárkem) a Vláďou Padrůňkem kapelu snů s názvem "Beton." Zůstalo však jen u plánování.

Po albu FRČ 1983 jsem o tobě nějak neslyšel, skončil jsi s muzikou??
Po albu jsme se s Projektilem zprofesionalizovali a vstoupili pod Severočeskou agenturu v Ústí nad Labem. Repertoár jsme si rozdělili s Milanem Schelingerem. Jezdili jsme po celé republice s koncertním programem. Bourali limity sálů. Absolvovali koncertní turné s tehdy zlatým slavíkem Mekym Žbirkou. Vyprodávali přírodní divadla. Vydávali singly u Pantonu. Byla to krásná a tvůrčí doba. To je na dlouhé povídání. Nemohu opomenout Liberecké výstavní trhy, kde nám byla přidělena do programu Estonská zpěvačka Anne Veski. Byla to druhá top zpěvačka tehdejšího Sovětského svazu hned po Ále Pugačevové. Anne byla skvělá, nenáviděla červenokošiláče a našli jsme si k sobě nádherný kamarádský vztah. Soudruzi nás neměli rádi a tak po třech letech následoval zákaz. Ústí nás vyměnilo za kapelu Natural. Poslední kapkou bylo, když jsme odmítli vystoupit v přímém přenosu ČT na festivalu politické písně v Sokolově v době, kdy Zahrada ticha vyhrála v soutěži rozhlasové relace Větrník nad Holkami z naší školky.

Co jsi dělal v době, když jsi nebyl aktivním muzikantem? Psal jsi do šuplíku?
Poslední singl vydaný před sametovou revolucí, který jsem nazpíval "Lovci lebek a Kovárna", který někteří kritici označují jako přelomový, jsem usoudil, že s nikým jiným, než s Ivanem Sekyrou nechci zpívat. Ivan se naplno začal věnovat novému projektu Drakar s tím, že pokud bych tam figuroval, byl by to zase Projektil. Což jsem chápal. Začal jsem se věnovat produkční práci a práci pro děti z dětských domovů.

Co děláš dneska? Hraješ s nějakou kapelou, nebo někde hostuješ, nebo jsi pověsil muziku na pomyslný hřebík?
Muziku jsem pověsil na hřebík. Hlasivky, pokud je netrénuješ, nefungují optimálně. Poslední vystoupení na Sázava festu, kde jsme se představili v první sestavě Projektilu jako dinosauři, bylo definitivně konečné. U stolku v zázemí mě Ivan tehdy požádal, abych obvolal pořadatele a rozjel koncerty "Zpátky do zahrady ticha." Za dva měsíce poté podlehl hnusné a zákeřné nemoci na Karláku.

Pokud se nemýlím, nepatříš k ortodoxním rockerům?
Vše ortodoxní mě děsí. Život je pestrý a spoutat se do jediné z barev široké palety mi přijde jako mrhání. Prožil jsem si úžasný kus života na pódiích.

Jak se jako pamětník koukáš zpětně na atmosféru starých koncertů a zábav a vidíš nějaký rozdíl dříve a dnes?
Nemohu soudit. Práce mě natolik zaměstnává, že mi nezbývá čas na návštěvu koncertů. Už dvacet let dávám přednost alternativní muzice a folku. Ve výjimečných případech se zajdu podívat na staré pardy, jak jim to hraje, ale většinou do netradičního prostředí. Na opravdové tancovačce v horní-dolní jsem nebyl už čtvrt století. Vlastně o to ani nestojím. Doba umakartových stolů, roztopených kamen uprostřed sálů sokoloven je nenávratně pryč.

Neuvažuješ o vydání nějakého Best of na CD? Sesbíral skladby které jsi kdy hrával…..
Best of "Zpátky do Zahrady ticha" vyšlo. Existují sice nahrávky písní jako "Telefonní budka" nebo "Horečka ulic", ale ty jsou nepoužitelné. Dodnes mi mrzí, že jsme s Ivánkem nenatočili "Introdukci" a "Tajfun". Ty patřily na koncertech k vrcholům co se týče improvizace. Něco snad chtěl vydat, nebo vydal Pavel Roth, ale netuším, jak to dopadlo...

Ale jak jsem si zjistil, ty nejsi jen rocker a zpěvák, ale píšeš i knížky!! Jak jsi se ke psaní dostal?
To asi souvisí s mou šíří palety. Kromě muziky jsem se od dvaceti let věnoval práci s dětmi. Jako hlavní vedoucí jsem jezdil s dětmi na tábory. V roce 1991 založil dětské občanské sdružení a položil základní kámen dnes již dvacetišestiletého hudebního festivalu. Dokud si ještě něco pamatuji, rád bych se o zážitky podělil s přáteli. V tomto roce se dožiji šedesátky a protože jsem už ohrožený druh, uchyluji se na chatu a píšu. Ta první kniha je z prostředí mé veliké lásky, vodáctví. Nyní mám před vydáním knížku z filmového prostředí, což je má profese. Rozepsané mám pokračování příběhů z vody, tentokrát z pohledu mladičké účastnice vodáckého tábora.

Jak jsem nahlédnul, píšeš humorné příběhy, jsou to vlastní zážitky?
Většinou jsou to mé zážitky, malinko upravené, aby byly čtivé.

Kolik knih jsi vlastně napsal? A dají se někde sehnat? Můžeš nám jednou dvěma větami přiblížit každou?
S vydáním druhé knížky "Dělník kultury" trošku váhám. Jelikož si s ohledem na svůj věk nemohu dovolit ten komfort lhát, mohli by se v knížce někteří najít a protože je filmařina mou jedinou obživou, mohl bych přijít o to, co je pro práci lokačního důležité, dobré vztahy s úředníky. Už má po korekturách a čeká jen na editování. Třetí knížka mě moc baví psát. Vracím se ve vzpomínkách do prostředí vodáckých táborů. Jsem za polovinou a stále se vracím na začátek, abych popsal srozumitelně a vesele drobnosti, kterých je nespočítatelně. Chtěl bych ještě vydat knížku o bigbítu v Čechách a o festivalu Folkový kvítek. Má prvotina "Příběhy vodácké holky" je již rozebraná.

Na začátku rozhovoru jsme naťukli tvoje vzory. Jak moc jsi zůstal věren muzice z mládí, nebo už jdeš jinou cestou?
Přiznám se, že jsem od vzorů ušel dlouhou cestu a raději si poslechnu muziku, která má větší důraz na obsah textu. Nějaké nadstavbové sdělení. Baví mě netradiční fůze nástrojů. Nemohu samozřejmě v sobě zapřít své rockerské kořeny a tak dávám přednost folk-rocku.

Sleduješ ještě naši hudební scénu? Je tu něco, co tě poslední dobou jak nadchlo, tak zklamalo??
Nějak mi chybí v současné muzice spontánnost, projev absolutního nekontrolovaného projevu. Taková přidaná hodnota talentu. Z nových projektů cítím kalkul. Možná jsem do určité míry postižený dobou, kdy se zpěvák ponořil pod vodu tónu a rytmu a bylo mu jedno, zda dobře vypadá, nebo není mírně pod tónem. Dělám dramaturgii festivalu a denně mi chodí na email nabídky. Úvodní stránka vždy popisuje velké úspěchy. Chápu manažery, že chtějí kapely na tom našem malém hřišti prodat. Doba šedesátých let je nenávratně pryč. Máloco mě překvapí. Mimo jiné, zklamal mě koncert kapely Benefit ve Vagónu. Gumáček a Dan sice intonovali, ale to bylo vše. A to je málo.

Blížíme se k závěru a já se tě zeptám, vzhledem k tomu, že je začátek roku na tvé nejbližší plány?
Nic moc neplánuji. Chtěl bych stihnout vydat knížku "Příběhy vodácké praktikantky" do května. Zrealizovat 26. ročník festivalu na Konopišti "Folkový kvítek." A se ctí, pokud mi zdraví dovolí, dotočit televizní seriál "Inspektor Max." Oslavit šedesátiny. Sice bych moc rád oprášil starý Projektil, ale Ivánek je nenahraditelný.