Metalová skupina Tortharry slaví 25 let

Bubeník Miloslav „Juan" Jirman a basový kytarista Martin Vacek se setkali ve skupině Imago již v roce 1984. Na podzim 1988 k nim přibyl kytarista Jaroslav Rubeš. Později vystupovali pod názvem Executor, ale deathmetalová historie začíná s názvem Torharry v roce 1991. V září téhož roku kapela nahrála první demo „Mezi nebem a peklem". V lednu 1992 doplňuje sestavu kytarista Dan Pavlík a Torharry jsou kompletní. Následují dema „Flames of Eternity“ a „Incriminated“. Tak začala pětadvacetiletá historie dnes již legendární kapely Torharry. Při této příležitosti jsme si povídali s nehrajícím kapitánem a manažerem kapely Lubošem Gorganem, kterého fandové znají pod přezdívkou Goro.

Není moc deathmetalových kapel, které se dožijí 25 let, aniž by na delší dobu přerušily svoji činnost. Ano, je pár kapel, které se dožily věku kolem třicítky, jenže mají za sebou několikaletou pauzu. Čemu přičítáte dlouhověkost Torharry?
No je to opravdu úctyhodný věk u „tvrděmetalové“ kapely obzvlášť. Především tady u nás v ČR, v zahraničí je mnoho dinosaurů, kteří by náš věk strčili do kapsy. V ČR bych skoro řekl, že jsme jedni z prvních, kteří se pětadvacítky dožili. Dlouhověkost bych především přisuzoval skvělé partě a skvělým lidským vztahům v kapele, které patří opravdu mezi ty příkladné, díky kterým může jakékoli seskupení přežít tak dlouho spolu. Druhým naprosto zásadním aspektem je neuvěřitelná tolerance našich nejbližších, hlavně našich rodin. Muzika je nesmírně náročný koníček, který spolkne převážnou část volného času každého z nás. Víkendy trávíme většinou cestami na koncerty, přes týden máme běžné zaměstnání a zkoušky, takže času na rodinu kolikrát opravdu moc není. Proto patří velké díky všem nejbližším a jejich toleranci.

Víte o nějakých českých spolubojovnících ve smrti, kteří hrají podobnou dobu jako vy?
Tak všichni to jsou naši kamarádi, protože za 25 let jsme se potkali snad 1000 x. Mezi ty, kteří slaví letos s námi jsou například severomoravští Disfigured Corpse, o něco mladší jsou přátelé z Děčína Fleshless a našel bych určitě další jména. Z těch trochu odlišných kapel mimo náš styl bych jmenoval třeba i Debustrol (výborní kamarádi), ti už mají, myslím, za sebou dokonce třicítku. Pár dinosaurů tady u nás ještě přežívá.

Jak oslavíte 25 let? Co chystáte pro fanoušky? Myslím, že to bude velkolepá oslava plná laskomin.
Oslava bude skutečně výjimečná a jedinečná. Proběhne 17.12.2016 na našem „domácím hřišti“ na Zděřině v Polici nad Metují. Jako gratulanty jsme si pozvali španělskou legendu AVULSED, kteří letos také slaví stejné výročí jako my. Dále přijedou rakouští přátelé DARKFALL, hrající melodický thrash/dech metal, přijedou také holandští „deatheři“ ABRUPT DEMISE a celé to začne výkopem domácí thrash/dech metalové špičky ANTIGOD, v jejímž čele stojí nepřehlédnutelná postava českého metalu Chymus (ex ISACAARUM). Začínat se bude poměrně brzy už v 18 hodin a kdo přijde včas a v hadrech TORTHARRY, bude mít lístek nejlevnější. Každý dostane pivo od našeho spřáteleného pivovaru Primátor a největším lákadlem určitě bude speciální box, který k této příležitosti vydáme a na Zděřině bude poprvé k dostání a také ho zde pokřtíme. Bude se jednat o kompletní reedici celé diskografie TORTHARRY za celých 25 let historie. V boxu najdete opravdu skvosty, např. nikdy nevydané demo EXECUTOR, které předcházelo nahrávkám TORTHARRY, dále všechna řadová dema, která nikdy na CD oficiálně nevyšla. Dále tam budou skladby, které nikdy nebyly vydány a především ojedinělou fotogalerii, která nikdy nebyla veřejnosti odhalena. Jinými slovy, kdo nepřijde, určitě o hodně přijde.

Chystáte k výročnímu koncertu speciální merchandise, tričky, mikiny a další suvenýry?
Určitě ano. K této velké události bude vyroben speciální merchandise, který bude stát opravdu za to. Když výjimečné výročí, tak výjimečné oblečení. Fanoušci, kteří nás znají, určitě vědí, že merchandise se snažíme dělat vždy v té nejvyšší kvalitě a tato kolekce tomu nebude výjimkou. Nebude se jednat pouze o oblečení, ale i jiné doplňky nezbytné pro každého metalistu. Celý večer se pokusíme zaznamenat a později z toho vytvořit důstojné video.

Teď zabrousíme trošku do historie kapely. Od začátků funguje taky TORTHARRY team, který se stará o zázemí kapely. Ten se za celá léta moc nezměnil, sem tam někdo odpadl, sem tam se někdo přidal. Koho je potřeba vzpomenout?
Tak když to vezmu od pravěku, tak u zrodu TORTHARRY byl náš technik David Vlach zvaný Kropička, který je u nás až doteď. Je to ohromně šikovný chlapík, který se vždy staral o to, aby měla kapela maximální technické zajištění samozřejmě v mezích možností. Celou dobu se stará i o náš ozvučovací aparát, který dodnes provozujeme. Dále byl řidičem autobusu, který jsme také vlastnili a je to i celkem schopný zvukař, prostě naprosto nepostradatelný článek našeho týmu. Dále u nás slouží jako hlavní zvukař Petr Beran zvaný Pedyk, který je v týmu od začátku přes zhruba 10letou pauzu až dodnes. Zvukař a „sluchař“ od boha. Své řemeslo dělá na 100 % a je v něm opravdu jeden z nejlepších u nás. Dále s námi jezdí mnoho let náš kapelní řidič Zdeněk Košťálek zvaný ZED, kterému sice už táhne na důchodový věk, nicméně je naprosto spolehlivý a můžeme při jeho jízdě v klidu spát. Dále do týmu určitě patří náš textař Štefan Ležovič zvaný Unseen, který nám píše texty od roku 1994. Je to velmi skromný kluk, který píše skvělé texty. Obrovskou výhodou je, že je píše texty přímo do angličtiny. V týmu kolem nás se prakticky neobjevuje, ale jeho práce je také nepostradatelná. Další postavou v zákulisí je můj brácha Josef Gorgan, který se nám stará o webovou prezentaci od prvopočátku webu až dodnes. Bez bráchy si prezentaci TORTHARRY těžko umím představit, je to taky chlapík na svém místě. No a v poslední řádě já, Luboš Gorgan, říkají mi manažer, když bych to spíše nazval „kluk pro všechno“, snažím se už od roku 1994, aby kapela jela na plný plyn a nikdy se nezastavila.

Zastavím se u osobností, bez jejichž titěrné práce by dnes kapela TORTHARRY nebyla tím, čím je. První manažer Aleš Janečka je člověk neskutečně výmluvný, proč vůbec od kapely odešel?
Správně, teď je čas na pár vět i pro člena týmu minulého, který u nás už nepůsobí. U začátku byl první manažer Aleš Janečka zvaný Ještěrka, který u nás ale vydržel jen do roku 1994. Pro jeho pracovní vytíženost musel svoji pozici opustit, ta byla nabídnuta mě, Aleš mě zasvětil do tajů undergroundu, hodil mě do řeky a já plaval a plavu až dodnes. Aleš je výjimečný člověk s obrovským přehledem o muzice i teď, když už se na hudební scéně příliš nepohybuje. Jeho obrovskou předností je, jak jsi zmínil, neuvěřitelná výřečnost, kterou dokázal ukecat i mrtvého.

Kdy ses ke kapele přidal ty (druhý manažer Luboš Gorgan)?
Já jsem se k TORTHARRY přidal v roce 1994, kdy mi předal funkci Aleš Janečka. Měl jsem tehdy těsně před vojnou, která mě trochu přibrzdila. Po dobu vojny dělal management bývalý kytarista Jarda Rubeš. Po návratu z vojny jsem se do toho pustil na plný pecky a to mě drží až dodnes.

Co tě k tomu vedlo?
Láska k metalu. V roce 1989 jsme založili s Danem Pavlíkem (současný kytarista TORTHARRY) kapelu Turbulence, která byla aktivní pouze do doby, kdy nám Dana TORTHARRY přetáhli do týmu. Tím celé naše hudební pokusy skončily a mně nic jiného nezbývalo. Nabídka od TORTHARRY byla na tu dobu velmi lákavá, když jsem zpočátku hodně přemýšlel, zda do toho jít, protože ve mně byla pořád taková naštvanost, že díky TORTHARRY skončila éra Turbulence. Nicméně se to po letech ukázalo jako naprosto nezbytné a vlastně to nemohlo mít ani jiný směr. Tomu všemu můžeme říkat třeba osud, ale vše je tak jak má být.

Kdo další byl členem TORTHARRY týmu a dnes už k vám (ne)patří?
V počátcích s námi hrál na kytaru Karel Stehlík, který u nás vydržel do roku 1992. On ještě s Ondřejem Nývltem přitáhli k muzice Martina Vacka (současný basák) a Mílu Jirmana (bývalý bubeník) a vůbec netušili, co svým činem způsobí. Do roku 1994 byl prvním působícím managerem Aleš Janečka tzv. Ještěrka, který skončil pro svou zaneprázdněnost. Dále u TORTHARRY působil kytarista Jarda Rubeš do roku 2004, po něm nastoupil Martin Hrubý, jenž u nás působil do roku 2012. Zakládající člen bubeník Miloslav Jirman skončil u TORTHARRY v roce 2006 pro svoji totální zaneprázdněnost ve svém podnikání na horách. Krátce také u nás působil v období desky White také Miloš Meier. Největší bubenický talent ČR za posledních mnoho let a Roman Lomtadze (např. ČECHOMOR), kteří nabubnovali desku „White“ . Miloš s námi krátkém přechodném období v letech 2004-2005 také částečně koncertoval.

K Romanovi a Milošovi se ještě dostaneme. Odjakživa se mi líbí texty Štefana Ležoviče. To je velice šikovný textař a básník. Jak jste k němu přišli?
Štefana přivedl k TORTHARRY Dan Pavlík, který s ním studoval na gymnáziu v Náchodě. V prvním ročníku se setkali v jedné lavici, Dan si všiml, že Štefan maluje loga metalových kapel na lavici, slovo dalo slovo a Štefan je naším lyrikem dodnes. Jeho texty jsou naprosto úžasné a na 100% můžu říci, že je jeden z nelepších v ČR. Jeho texty určitě někdy v budoucnu vydáme i v knižní podobě, protože stojí opravdu za to. Myslím, že budou mít místo v naší chystané knize, která bude mapovat vývoj nejen TORTHARRY od pádu komunismu až dodnes. O této knize uvažujeme už několik let. Když se to nestihlo k naší pětadvacítce, počkáme si na třicítku.
*V období po vydání první desky „When the memories are free“ to byla obrovská euforie, která kapelu provázela. Pamatuji si křest desky v Červeném Kostelci v hospodě U Hobla. To byl báječný večírek. Jak na tuhle dobu vzpomínáte?
Byly to krásné časy, opravdu nádherné. V té době vycházelo málo death metalu na CD a byla to pro nás velká událost. Naprosto narvaný Hobl v Červeném Kostelci byl toho jenom důkazem. Po metalu byl velký hlad a na koncerty chodilo mraky lidí. Oproti současnosti je to neporovnatelné. Dnes jsme rádi, když na klubovou akci přijde 100 lidí, dříve chodilo na běžnou akci třeba i pětkrát tolik. Lidé jsou strašně pohodlní, možná mohu říci i líní. Je to vše ale dáno i celkovým stylem života mladých lidí, stačí jim sedět u počítače, nebo s chytrým telefonem v ruce někde na wifině a živé koncerty je přestávají zajímat. Každopádně když se vrátím k tvé otázce, na časy dávno minulé vzpomínáme s úctou a respektem a jsme moc rádi, že jsme mohli být součástí začátku vývoje dech metalu u nás.

A vzpomínky na tuhle dobu mi připomněly taky projekt Tramtárry, který svého času svéráznou formou parodoval tehdejší diskotékové hity. Pamatuju si pár coverů třeba 2 Unlimited, kteří tehdy vládli evropským diskotékám. Byly to předělávky v deathmetalovém hávu, byla to sranda, ale ne všichni to dokázali zkousnout. Existuje nějaká nahrávka těchto srandiček? A chystá kapela někdy něco podobného?
To byl totální úlet. Nyní vůbec nechápu, že k něčemu takovému mohlo dojít. Že vůbec byla síla, energie a čas věnovat se tak stupidnímu projektu, kterým projekt Tramtáry v mých očích byl. To říkám samozřejmě v nadsázce a ironicky, tenkrát to pro nás bylo zajímavé a nepřemýšleli jsme o následcích svých činů. Kdo nás zná, tak ví, že jsme velcí šprýmaři a taková trochu jiná legrace nás provází celou historii. Třeba naše první tričko neslo název „The Best Death Metal in the Czech republic“. Tak okatě se chvástat! Bylo jasné, že je to nadsázka. Nicméně mnoho a mnoho lidí náš humor psotě nechápalo, žili si svým ortodoxním stylem a přístupem k metalu a ze srdce nás nenáviděli. My si z toho dělali donekonečna legraci, ale teď s odstupem času vidíme, že nám to možná v těch počátcích trochu ublížilo. Tramtáry byla naprostá úleťárna. Když si představím, že deathmetaloví muzikanti hrají odrhovačky po zábavách a myslí to vážně, tak se nyní můžeme smíchy potrhat. Bereme to jako nediskutovatelnou součást naší historie. Každopádně žádné nahrávky Tramtáry neexistují a pokud je někdo má, tak má největší klenot v historii death metalu na světě :O) !

Po desce „White“, která byla opravdu bílá, TORTHARRY opustili bubeník Miloslav Juan Jirman a kytarista Jarda Rubeš? Nemýlím-li se, oba odešli z jiných důvodů. Proč se vaše cesty rozešly?
Míla odešel z čistě pracovních důvodů a své naprosté vytíženosti svým podnikáním na horách, kde dodnes provozuje. Vlastní několik horských chalup. Jarda odešel prakticky ze dne na den pro své přesvědčení, jednoduše už nechtěl být součástí TORTHARRY. Víc bych to asi nerozšiřoval.

Na jejich místo přišli mladíci. Velmi talentovaný bubeník Jirka Panther Rosa a šikovný kytarista Martin Máca Hrubý.
Jirku jsme si vyhlédli v zábavové regionální kapele AVENGER, kde hrál vlastně i Máca. Nejdříve přišel Máca, který byl opravdu talent a mezi nás opravdu sedl jak po muzikantské, tak po lidské stránce. On byl tím, kdo poprvé vyslovil jméno Jirka Rosa. Dlouho to netrvalo a Jirka byl součástí týmu. Nesmírně talentovaný kluk, který v TORTHARRY vyrostl ve velkého dospěláka a je naprosto nepostradatelný článek našeho týmu. Máca, jak jsme již dříve uvedli, skončil v roce 2012 pro svoji zaneprázdněnost a náhradu za něho jsme už nesehnali a ani nesháníme. Vše si sedlo v triu. Tak to bude zřejmě i nadále.

Když krátce po sobě ukončili činnost Juan s Jardou Rubešem, s kapelou to asi vypadalo špatně. Uvažovali jste o konci hraní, nebo vás takto černé myšlenky nenapadaly?
O konci kapely se za celou éru zatím nikdy neuvažovalo. Možná i pro toto pozitivní myšlení uvnitř kapely je tam kde je, tedy může letos oslavit čtvrtstoletí historie. Samozřejmě, že situace v té době nebyla lehká, dávali jsme si nucený a nečekaný oraz, ale to jen zdánlivě. Martina s Danem svrběli prsty a tak v době nečinnosti se rozhodli založit projekt CZECH SEPULTURA REVIVAL, který je funkční dodnes.

Teď se ještě podíváme na další bývalé členy TORTHARRY týmu. Vzpomínám si, že po odchodu Juana kapela koketovala s Romanem Lomtadzem. Desku White nabubnoval Juan nebo Roman? Nebo to bylo všechno ještě jinak?
Juan nemohl desku vůbec natáčet. Proto jsme oslovili Romana Lomtadze. Tenkrát to byl neznámý vystudovaný konzervatorista a Miloše Meiera, který tehdy teprve studoval konzervatoř. Byli jsme nuceni oslovit dva bubeníky, protože v době natáčení měl Miloš zdravotní problémy s rukama, nakonec se o práci s Romanem podělili napůl. Výsledek je z naší historie asi ten nejkontroverznější – bílá deska na náš death metal zcela jiná než všechny ostatní.

Roman později naskočil třeba k ARAKAINU, nebyla tenkrát ve hře i jeho stálá účast u TORTHARRY nebo šlo jen čistě o studiovou spolupráci?
Roman byl pouze nájemný bubeník pro desku White, nikdy se ani ve snu nespekulovalo, že by byl součástí týmu. To u Miloše byla situace jiná, ten součástí týmu na krátké období byl, kdy částečně zaskakoval za Juana, ale opravdu jen krátce. Částečně to pro něj bylo spíš takové zpestření před jeho budoucí hvězdnou kariérou.

Máca od kapely až tak úplně neodešel. Přeci jen se v jejím blízkém okolí stále vyskytuje. Mně se TORTHARRY vždycky líbili se dvěma kytarami. Musím ale uznat, že s jednou kytarou to TORTHARRY taky sluší. Nenaskočí znovu Máca k TORTHARRY?
Máca je náš velký kamarád dodnes. Ze začátku po jeho odchodu jsme se pokoušeli oslovit a shánět pár kluků, ale časem jsme zjistili, že v triu nám to bude slušet nejvíce. Nyní druhou kytaru nesháníme a zatím to není ani v úmyslu. Čas vše ukáže, nyní to sedí maximálně.

Jak často kapela zkouší a nevadí tomu pracovní vytížení jejich členů?
Zkoušíme tak jednou týdně, někdy i dvakrát. Samozřejmě, že to není jednoduché skloubit s časově náročnými zaměstnáními všech kluků, ale to je už takový životní úděl. Někdo tráví čas na zahrádce a někdo h otráví muzikou. Každý má něco.

Od vydání zatím poslední desky „Follow“ uběhly tři roky. Co má kapela v plánu dál?
V současné době vyjde extra box k našim 25. narozeninám, kde shrneme naší celou historii a vydáme kompletní diskografii a v roce 2017 nás čeká nové již 9. CD, které vyjde v listopadu u MetalGate records.

Před časem se mluvilo o výročním DVD, které by mapovalo koncertní aktivity kapely. Je to ještě aktuální? Proč dosud nic takového kapela nevydala?
O DVD hovoříme už několik let, nicméně toto není stále aktuální. DVD je o dost náročnější záležitost než vydání alba a v současný době musíme energii mířit na oslavu 25 let a na nové 9. CD. DVD bude na pořadu až potom.

Kapela TORTHARRY začala před osmi lety (letos byl 8. ročník – všech 8 plakátů mi visí v kanceláři) pořádat festival Czech Death Fest (CDF) v areálu Autokempu Brodský u Červeného Kostelce. Co vás k tomu vedlo?
Především nás k tomu vedla situace na scéně českého metalu. Nebyla prakticky žádná šance pro méně známé české kapely, aby si někdy zahrály na prestižním letním festivalu. Proto jsme si řekli, že založíme festival, který bude dávat prostor zviditelnit se pro ty kapely, které jinde nemají příliš šanci vystoupit.

Od 3. ročníku CDF v roce 2011 pořadatelský tým rozšířila agilní firma MetalGate, která je též vydavatelem desek TORTHARRY. Jak došlo ke spojení TORTHARRY teamu s MetalGate?
Velmi jednoduše. Jednoho dne jsme seděli v pražském klubu Matrix, kde jsme ten den hráli. Společně došla řeč na náš festival a festival MetalGate, který pořádali ve stejném termínu jako my. A proto že se jednalo o zaměřením velmi blízké festivaly, které měly i podobnou myšlenku, došlo na spojení obou festivalů, což jim opravdu prospělo, jak je s současné době vidno. Protože jsme měli s MetalGate i společnou cestu kolem vydávání desek TORTHARRY, bylo všechno mnohem snazší, znali jsme se a spolupráce s MetalGate nám nebyla cizí, pohodoví lidé, podobné názory, vše jde až dodnes jako po drátku.

Nic dnes není zadarmo, hlavně zahraniční kapely musí stát pořádný ranec. Na prvním ročníku byli headlinery holandští SINISTER a Poláci HATE. Nebylo příliš velké riziko pořádat takovýto festival?
To určitě, riziko bylo velké, taky nám to, jak se patří, nevyšlo. Prodělalo se celkem dost peněz, lidí nepřišlo zas až tolik, kolik jsme očekávali, ale to nás rozhodně neodradilo. Jít do festivalu s tím, že to za rok zabalíme, by byl holý nesmysl. Festival je úvazek na delší dobu a teprve později se může hodnotit. Headlineři nám každoročně značně navyšují rozpočet, ale bez účasti světových jmen by určitě festival nebyl tam, kde se nyní nachází.

Prozradíš o kolik se zvýšily náklady, když srovnáme první a poslední ročník?
Náklady se zvýšily zhruba 5násobně. Není to žádná legrace takový festival táhnout, stále se pohybujeme v červených číslech, ale zatím je stále chuť a energie do práce, což je to nejdůležitější. Samozřejmě že sháníme stále dokola strategické partnery z regionu, nebo i celostátní, a třeba tomu pomůže i tento náš rozhovor.

Co bys kapele a festivalu přál do dalších let?
Kapele i festivalu přeju především zdraví, i když festival vlastně nežije :O))), ale pokud nebudeme zdraví, nebude fungovat. Dále přeju všem mnoho věrných fanoušků a hodně energie do let budoucích. Hudba sice není všelék, ale pro život našich fanoušků je nepostradatelná.

Děkuji za rozhovor

Jan Holý