Milan Schelinger

Narodil jste se do doby bez počítačů, mobilů, internetu. Jaké jste měl dětství?
Takové, které odpovídá té době, samozřejmě. My jsme měli dětství dost volný, protože jsme mohli chodit ven, otec byl odpoledne v hudební škole. Takže mamince jsme vždycky něco namluvili, a mohli jsme mezi kluky. Měli jsme nejen, městskej, klukovskej život, ale i venkovskej, protože jsme jezdili pravidelně k prarodičům na venkov, do Bousova. Takže to byly dva odlišný světy. Ve městě to byly bunkry, půdy, sklepy a nádraží. Na venkově zase ty reálie byly úplně jiný. Takže jsme si to užívali po všech stránkách.

Když jste byl kluk a posléze dorost, určitě nebylo tak jednoduché dostat se k hudbě, co se Vám líbila. Co jste poslouchal?
Rodiče byly na vážnou hudbu, takže doma zněla vážná muzika. Jakmile jsme se dostali do pubertálních let, tak jsme potom hltali rádio Luxembourg, kde bylo možno slyšet nějaké věci, které tenkrát začínaly. Beatles, Rolling Stones a všechno možný, v těch šedesátých letech.

Podporovali Vás a bráchu rodiče, pokud šlo o nápady a cíle?
Každí rodiče podporují svoje děti, nějak. Já jsem se spíš projevoval ve výtvarné oblasti, i když jsme muziku od malička dělali v hudební škole. Ty výsledky, ale nebyly takový, abychom se mohli ucházet o konzervatoř. No, dost jsme to flákali, ať už normální školu a nebo hudební. Takže potom jsme všechno doháněli až za pochodu, jako profesionální hudebníci.

Vy jste se učil jako zámečník, Jirka jako instalatér. To jste se tím vážně chtěli živit?
Někam člověk po základní škole musel jít a šel tam, kam ho vzali. Otec byl taky vyučený instalatér, tak brácha šel na instalatéra. Což, ale nedokončil, tam byl jenom dva roky a pak už šel hrát někam do barů.
Já jsem absolvoval všechny tyhle věci. Vyučil jsem se, byl jsem i na vojně. Oženil jsem se, jak mi radil otec, až před třicítkou. Brácha se oženil v devatenácti letech, to je strašný. Vzal si o osm let starší ženskou.


Byli jste na sebe s bratrem fixovaní, nebo stačilo vědomí, že je ten druhý v pořádku?
My jsme do těch čtrnácti, patnácti, vyrůstali pořád spolu. Až potom, když zběhnul z učení a začal hrát s kapelama, od té doby už jsme se sobě tak nějak vzdalovali. Protože potom, když se oženil, měl svůj byt s manželkou a tak dále, takže jsme se pak vídali hlavně u rodičů, až později, když se plánoval můj příchod do kapely, jsme se zase sešli jako spolupracovníci.

Jirka způsobil asi rodičům pár vrásek, vězení, demonstrativní pokus o sebevraždu - aby se vyhnul vojně. Nakonec se celkem brzy oženil a stal otcem. Vy jste byl vzorný syn?
Já jsem v těchhle věcech byl víc konzervativní, nepouštěl jsem se do žádných takových experimentů, předem odsouzených k neúspěchu. Prostě jsem čekal na partnerku, která mi bude vyhovovat a oženil jsem se poprvé až v 27ti letech. Manželství jsem považoval za vážnou věc, proto jsem se do něj nehrnul. Chtěl jsem si počkat, jak se říká až na tu pravou, aby to mělo nějakou budoucnost.

Jste po bráchově smrti v kontaktu s jeho dcerou Andreou, Vaší neteří?
Velmi sporadicky. Já žiju v jižních Čechách, ona v severních. Nikdy jsme spolu vlastně neměli nějak vřelý vztah - taky díky její matce. Žijeme každý někde jinde prostě.

Vy máte ovšem, na rozdíl od Jirky, těch dětí několik. Věnuje se některé hudbě?
No samozřejmě, moje dcera, které v červnu bude 24 let. Studuje vysokou školu jako flétnistka a hraje s Českou filharmonií. Dělá mi velkou radost.

Nejmladší syn se dokonce jmenuje stejně jako tvůj bratr. Nemáte obavy, že bude pod tlakem očekávání, co dokáže?
Já myslím, že až on bude velkej, tak už si to nebude nikdo spojovat. Neobávám se toho, že by měl nějaký problémy.


Jiří Schelinger, Projektil, The Plastic People of the Universe, Zemětřesení, Lucrezia Borgia a Milan Schelinger band. Zapomněl jsem na něco?
Ne, to je všechno. Předtím jsem samozřejmě hrál osm let v různých barových kapelách, i v zahraničí a tak. To bylo takový dobrý období.

Které z těchto svých období považujete za nejšťastnější? Případně hudebně nejplodnější?
Kdyby se to mělo přepočítat na hmatatelný výsledky, jako jsou CD a podobně, tak by to bylo období s Lucrezia Borgia. Mám z toho období jedno svoje sólový album, spolupráce stále trvá a určitě spolu ještě něco uděláme. Soubor vede jistý Antonín Maceček, je to velice plodný skladatel a textař.
Jezdím s revivalem - Schelinger bandem, což je takový rodinný stříbro, ale člověk vlastně hraje pořád to samý. Samozřejmě jsme, po Jiřího smrti, udělali s Františkem Ringo Čechem taky hodně práce, natočilo se několik singlů a LP František Ringo Čech 1983. Ale to byla taková zakázková práce, nebyly to moje sólový projekty nebo něco, co by člověk měl pod kontrolou, aby to bylo takový, jak on to chce, ale jsou to taky určitý výsledky.

Příští rok to bude právě 25 let, od koncertního turné a vydání CD, seskupení zvaného Zemětřesení. Jak jste se dostal k tomuto projektu a jak na něj vzpomínáte?
Pro mě to byl takový comeback. Já jsem přestal dělat muziku aktivně (samozřejmě muziku jsem dělal pořád, ale doma), v roce 1986, kdy jsem se oženil a potřeboval jsem mít pravidelný příjem. Tak jsem začal dělat v maringotkách u vodních zdrojů. Tím se moje hudební činnost přerušila.
Ono to bylo asi řízený, ale oni vám nikdy neřeknou, že máte zákaz. To vám nikdy nikdo písemně nedal. Ale asi to tak bylo, takže jsem šel dělat s těma disidentama a chartistama k těm vodním zdrojům, kde jsem setrval 6 let.
A potom, v roce 1993 to odstartovalo Zemětřesením. Přišli za mnou ti kluci, co byli vylosovaní každý za svůj nástroj, takže jsem se zúčastnil toho turné. Tím jsem se zase vrátil k muzice, a následně založil revival. Byl to možná první revival v Čechách vůbec. Dneska je asi osm revivalových kapel - Schelinger.

To Vám trochu berou práci, ne?
No, trošku mi berou chleba. Někteří si mě váží, někteří si mě neváží vůbec. Takže jsem si nechal udělat ochrannou známku na příjmení Schelinger a čelíme teď tomuhle. Některý kapely si požádaly o licenci a můžou dál existovat pod tím názvem, ostatní si pyšně vypustily příjmení Schelinger z názvu.


Spousta fanoušků, především těch, kteří neměli možnost to turné zažít, žadoní po návratu Zemětřesení. Překvapuje Vás ten zájem, ještě po čtvrt století?
Nevěřím, že to je nějaká masová záležitost. Já myslím, že to je pasé a po takové době se k tomu vracet je podle mě zbytečný.

Hrajete původní bratrovy písně. Milan Schelinger Band jste, ale nezaložil hned po smrti, Vašeho bratra. Tenkrát jste snad přemýšleli o jeho nahrazení Jiřím Hoppem?
Tenkrát, když Jirka umřel, jsme pořád byli sehraná kapela - Kubeš, Kavale, Havlíček a já. Mysleli jsme, že bychom na základě nějakýho konkurzu sehnali zpěváka, který by dál pokračoval s tímhle programem.
Na konkurz přišel Dalibor Janda, Pavel Roth, to byl zpěvák Projektilu, a přišel na ten konkurz i Jiří Hopp. Ten se nám líbil nejvíc, tak taky natočil nějaký singl a účinkoval na albu František Ringo Čech 1983, ale nakonec to stejně nedopadlo, protože ta původní kapela šla k Leškovi Semelkovi. Potřebovali jezdit, hrát a ne čekat, jak to dopadne.
Tím pádem jsme se zformovali s Projektilem, ten byl v té chvíli taky rozpadlej, protože od nich odešel Pavel Roth. Takže jsme vzkřísili Projektil, a ten natočil pod názvem "Skupina Františka Ringo Čecha", album.
Souběžně s tím, jsem dostal dvě nabídky. Jednu, na post kytaristy do Kroků Františka Janečka, což byla cesta dlážděná zlatem. A druhou, jestli bych nechtěl hrát s The Plastic People of the Universe. Já jsem zvolil tu druhou možnost.

Proč jste se rozhodl pro The Plastic People of the Universe?
Bylo mi to bližší, nechtěl jsem hrát tamty věci, i když by to bylo materiálně velmi lukrativní. Čímž jsem si, ale podkopal cestu, to byl možná taky důvod, že jsem musel skončit se vším.


Krom hudby jste výtvarníkem a uměleckým kovářem. Čemu se ještě věnujete?
Není toho dost? Věnuji se samozřejmě taky rodině, máme dvě malé děti. Taky mě zajímá myslivost, protože žiju tady na Šumavě, to je ještě taky takový koníček.
Vždycky jsem rád kreslil, tady kde bydlíme je kovárna a tím, že jsem vyučenej zámečník, tak mám vybavenou dílnu a můžu si dělat pro sebe všechno možné. Dělal jsem taky nějaké zakázky.

Nakonec se zeptám, jaké máte do budoucna plány? Nové CD, nějaká zajímavá spolupráce?
CD samozřejmě připravuji. Něco se zkouší, něco je už natočené a něco se připravuje. Dneska to je prostě těžký. Natočit cédéčko nebo klip si může každej, ale co s tím bude dál, no. Není to snadné. CD si chci určitě udělat, ale nespěchám na to.

Děkuji za rozhovor a spoustu let, kvalitní muziky.
Díky taky.

Pro Rockpalace, Daniel Talanda.