Lucie Roubíčková - Rocková vichřice

Grog, Krleš a nyní BLACK BULL, to jsou zásadní hudební milníky zpěvačky Lucie Roubíčkové.

Lucko, jak vzpomínáš na svá bývalá působiště?
Každá kapela byl pro mě přirozený krok, vývoj. Vzpomínám na ně často a s radostí, protože mě hodně učily, zažili jsme hodně legrace a dodnes jsme v kontaktu. Zůstali jsme přátelé.

Kdy se ti v hlavě zrodil nápad na vlastní hardrockový band?
To bylo koncem roku 2009, kdy jsem v Krleš cítila, že bych tu hudbu chtěla zkusit dělat trochu jinak. Ne metal, ale rock. Všechno to tak nějak do sebe plynule zapadlo. Počkala jsem, až si za mě v Krleš najdou náhradu, a našli skvělou Sašu Potměšilovou, která s nimi zpívá dodnes. Mezitím mě kamarádka seznámila s kytaristou Filipem Šimberou, se kterým jsme si hudebně okamžitě padli do noty. Byli jsme jeden z druhého tak nadšení, že nás to rychle inspirovalo k hledání ostatních muzikantů a založení BLACK BULL a dodnes fungujeme jako autorská dvojice.

Které skupiny tě hudebně tvarovaly? Respektive, na jaké muzice jsi vyrostla?
Moje první rockové LP, které jsem dostala, byli Bon Jovi. A ti otřásli mým světem. Bon Jovi pro mě na dlouhá, dlouhá léta zůstali číslo jedna. K nim se přidávali Def Leppard, Vixen, Van Halen, Whitesnake, Alice Cooper. Všechny ty hardrockové bandy, melodický arena rock. Je zvláštní, že Vixen byly jediná ženská kapela. Já jinak vlastně neměla ženský idol. Až teprve před pár lety se na scéně objevili Halestorm a to se mnou praštilo o podlahu.

Chtěla jsi se vždy živit hudbou, nebo to byl jen koníček, jenž vyústil v životní náplň?
Já chtěla muziku dělat od malička. Považuji to za neoddělitelnou součást mé osobnosti. A nikdy jsem neřešila, jestli se tím budu živit, nebo ne. Vzpomínám si, že jsem jako dítě nechápala, že nějaký umělec odmítl někde vystoupit, protože za to bylo málo peněz. Vždyť já bych to přece dělala i zdarma. Později jsem si samozřejmě začala uvědomovat, že s rostoucí hodnotou roste i potřeba, nebo spíš nutnost být oceněn. A taky jsem si uvědomila, že to, co jsme ochotni dělat i zdarma, je vášeň, kterou nám nikdo nemůže vzít.


Nějakou dobu jsi žila v USA, byl to studijní/pracovní pobyt? Nebo jsi prostě jela na zkušenou?
No, dnes se na to dívám, jako na bláznivý počin a říkám si, teda, Luci, tys byla fakt střelec. Odjeli jsme tehdy s bývalým partnerem do Států jen tak, na zkušenou, cestovat, poznávat. S nulovou angličtinou a museli jsme si půjčit docela dost peněz, abychom to vůbec mohli absolvovat. Původně jsme tedy jeli na rok. Začátek byl dost drsný. Zaplatili jsme docela vysokou částku „zprostředkovateli“, který nám tam měl najít práci. Pak nás naložili do dodávky a z Miami vezli přes celou Ameriku do Kalifornie. Tam jsme začali na úklidu domů, bydleli v laciném, špinavém a docela nebezpečném motelu, makali od rána do večera. Anglicky jsme se učili tak nějak za pochodu a bylo tam hodně krušných chvil. Ale byli jsme v naší vysněné Kalifornii, měli jsme obrovské dluhy, tak návrat prostě nebyl přípustný. Postupně jsme si začali zlepšovat životní podmínky, přestěhovali se, našli lepší práci, postupně vybudovali svůj vlastní byznys a začali jsme cestovat a opravdu si to všechno užívat. Vyklubalo se z toho s přestávkou 7 let. V té přestávce jsem stihla jet asi dvouleté turné Síla návratů s tehdejší kapelou Citron (se Standou Hranickým i Láďou Křížkem) jako vokalistka a klávesistka. Ale zkušenost absolutně zásadní, změnila mi život.

Krom zpěvu, jsi také známá jako textařka. Co tě inspiruje při psaní textů? Vycházíš z vlastních pocitů a prožitků?
Texty jsou jako zpovědi duše. Záleží, pro koho ten text píšu. Když je to text pro mě samotnou, ponořím se do dané muziky a nechám se jí vést, jaké emoce ve mně ta hudba té konkrétní skladby vzbuzuje. Jaké frázování evokuje. A na základě těch emocí mi většinou jdou na papír slova automaticky. Co je ale paradoxní, že to je angličtina, co ze mě jde. Automaticky. Netuším proč. Asi jsem v některém z minulých životů v Americe žila. A vůbec bych se tomu nedivila, protože kdykoli vystoupím v Los Angeles z letištní haly ven na chodník, podívám se na tu hlubokou modř nade mnou a zhluboka se nadechnu, naplní mě to pocitem „Tady jsem doma“.
No a pak jsou to texty pro někoho jiného. Postup je stejný. Jen se při ponoření do dané skladby navnímám na člověka, který ji má zpívat. A slova mi přicházejí sama. Tady bych možná zmínila jeden příklad za všechny. Jarda Bartoň, tehdy ještě kytarista Citronu, mě oslovil, abych napsala dva texty na album Bigbítový Pánbůh se Standou Hranickým. A jedna z těch skladeb byla nádherná tklivá balada. Zavřela jsem oči a navnímala Standu, se kterým jsme měli opravdu krásný přátelský vztah. A text ke skladbě ZPOVĚĎ byl asi za 15 minut hotový. Po pár dnech mi Standa volal, děkoval mi a plakal do telefonu, že nechápe, jak jsem mohla něco takového vůbec napsat, že to jsou jeho slova, jako by je řekl on sám. Já samozřejmě plakala s ním. Byl to neskutečně silný moment. Pocit vděčnosti, sounáležitosti a propojení, který se nedá nikdy zapomenout.

Zpíváš anglicky, k čemuž ses již vyjádřila. Přesto se zeptám, je jakýkoliv nástupce Rituálu (jediný český song) vyloučený?
Zatím sice v plánu není, ale vyloučený určitě není. To se plánovat nedá. To prostě přijde impuls.

Hostování Henninga Wannera, dalo vzniknout fanoušky oblíbené verzi, emotivní balady - Rape Me Back. Plánuješ další obdobné bonusy? Duety?
To je také na impulsu, který přijde a nedá se moc plánovat. Ale věřím, že určitě ano. Jsou skladby, které si svým obsahem žádají mužský i ženský element, dialog dvou milenců, pak se to samozřejmě nabízí samo.


V prosinci loňského roku vyšel jako předzvěst nového alba videoklip ROCK 'n' LOVE. Song produkoval Štěpán Smetáček (Wanastowi Vjecy, Zemětřesení, ...). Bude mít na starost celé album?
To je otázka, kterou právě nyní s kapelou řešíme. Rock´n´Love je taková rozverná skladba, syrový bigbít. A teď právě zvažujeme, jestli to je přesně ten zvuk, který chceme na celém albu, nebo to pojmout ještě jinak. Je to cesta, zkoušíme.

Jaká je spolupráce s touto českou, bezesporu zásadní, bubenickou osobností? Jak jste se dali dohromady?
Štěpán je fantastický člověk. Nemírně muzikální, cítí to hodně podobně jako my. Pracuje se s ním opravdu pohodově. Seznámili jsme se v rámci turné s Alešem Brichtou, kde Štěpán tehdy bubnoval. Ta turné byla vlastně dvě. Moc nás bavilo na ně koukat a párkrát jsme viděli i Štěpána, jak se pobaveně kouká na nás, tak jsme si prostě padli do noty :-)

Krom hudbou, se také zaobíráš výukou angličtiny. Společnost Einstein English, jejíž jsi hlavou, se prezentuje tím, že rozmluví opravdu každého. Vážně je to možné?
Ano. Nechci, aby to znělo jako reklama od obchodníka s deštěm. Ale já se osobně zabývám i tím, jak funguje mozek. Jak je možné, že v zahraničí se naučíme jazyk x-krát rychleji, než při intenzivním studiu v českých školách? Proč mají studenti pocit, že jim jazyky nejdou? Proč zůstávají dlouhá léta na úrovni věčný začátečník? Proč se bojí udělat chybu? Je to trochu i o psychologii. A pokud člověk nemá poruchu sluchové diferenciace, je opravdu každý schopen se jazyk naučit. A klidně bez gramatiky. My se u nás ve škole zabýváme každým klientem individuálně a pomáháme mu překonat sebe sama. Nesmírně nás to baví a naplňuje. A musím říct, že naši lektoři jsou opravdové skvosty, za které jsem až do nebe vděčná. Je to prostě radost a zpětná vazba od našich studentů je fantastická. Až mi kolikrát ukápne slza radostí :-)

Při výčtu tvých aktivit, lze bezesporu tvrdit, že jsi velmi vytížená. Čím se odreagováváš a bavíš?
To je vtipné, že se ptáš. Zrovna včera jsme na toto téma měli krásný rozhovor s Danem Horynou z kapely Merlin. Oba jsme si libovali, že to, co děláme, nám přináší takovou radost a náplň, že si od toho ani nemáme potřebu odpočinout nebo se odreagovat. My se tím, co děláme, bavíme. A krom toho jsou tu ještě další aktivity, jako cestování, volejbal, motorky.

Na závěr se zeptám, působíš jako člověk, který jde za svými sny. Máš ještě nějaké, které na svou realizaci teprve čekají?
Sny je dobré mít pořád. A pořád si je plnit. A vytvářet si nové sny. Je to koloběh. Jaké to jsou u mě právě teď, neprozradím. Jen jeden si přeju, abyste i vy, kteří jste se dočetli až sem, měli pořád spoustu snů a nečekali na plnění si jich na někdy, ale začali hned. A budu se těšit, když nás ty cesty někde svedou dohromady.

Díky za rozhovor a přeji úspěšnou sezónu.
To já moc děkuji, Dane. Krásný rok 2017!

Pro Rockpalace, Daniel Talanda.

Autor titulní fotografie - Vladan Bureš
Autor fotografií v rozhovoru - Daniel Camera official