Jak mě potkal bigbít 6. část

PARADOX, to byla moje krevní skupina. Pepa Zedník, bubeník, o kterého byl zájem opravdu i v první lize, ale on chtěl hrát pro radost a zakládal si na kamarádství. Venca Hejlek, dobrý basák hlavně díky Pepovi, se kterým hrál od 16 let, no a já jsem mezi ně docela pasoval. Jedinej problém byl, že jsem musel komplet vše zpívat sám, oni už byli z generace, která zvládala své nástroje sice virtuózně, viz třeba Jabko, Štrauch, Nohavec, Rádl atd, ale bez zpěvu. Výjimkou byl Láďa Sochací a Petr Kůs, kteří tenkrát zvládali své nástroje i zpěv velmi dobře. Když se hrálo pátek, sobota, neděle a to se hrála někdy i 6 hodinová zábava, byl jsem v pondělí docela „vyzpívanej“ A takhle jsem to táhnul asi tři roky a proto jsme vyrazili na lov do kulturního střediska Centrum v Doubravce, kde tenkrát hrála skupina Corpus a tam právě zpívající kytarista Petr Hugo Kůs. Dostal lukrativní nabídku, myslím, že tenkrát i od Milana Borníka z Média, ale vybral si Paradox, protože ten hrál „proradost“ a Médium bylo „komédium“. To už jsme měli i vlastní aparaturu na zpěv, kterou jsme zakoupili od Odyssey, pro pamětníky to byly takové ty sklápěcí bedny, co na ně zvučil u Odyssey Pepa Křenek, měli jsme i vlastního zvukaře Bohouše Kordu a šoféra se Žukem, Petra Kovaříka. V těchto šesti lidech jsme objížděli rockové taneční zábavy. Hugo nejen že převzal spoustu mých pěveckých partů, ale začali jsme i pět vokály a myslím si, že celkově se jeho zpěvem i kytarou zvedla úroveň a to nejen hudební. Škoda že to trvalo jen necelý rok a Hugo odešel do kavárny, kde se samozřejmě nemohl naplno realizovat, nemyslím tím jen hudebně. Samozřejmě jsme zase museli absolvovat přehrávky a zároveň politické pohovory, kde já jako kapelník úplně vyhořel. Na otázku jak je to ve Vietnamu jsem se rozpovídal o nelítostných bojích mezi severním a jižním, rozpoutal jsem líté boje a napalm a oni při tom spolu slavili v pohodě Nový rok. Po mě tam šel Pepa Zedník, a když jsem zaslechl, že si s nimi povídá o pivu, tak jsem nevěřil v úspěch, ale dostali jsme 60% a začali hrát za peníze. Tenkrát tam také dělala přehrávky Plzeňská Elegie, ještě jako jazz-rock a to byl nářez. Bráchové Rajtmajerové, na bicí Láďa Kubík, na klávesy nějaké děvče které v jedné skladbě mlátila čtyřky paličkou do flašky od piva, další už si nepamatuji, ale po konci vystoupení byla celá komise v šoku. Potom povstal pan Jirkovský a potlesk. Ten jediný to z komise slyšel, jaká to je muzika. Přehrávky byly a my mohli vyrazit prozatím po západních Čechách obohacovat lid kulturou.

Trnová poprvé. Kamarád z práce tam bydlel a domluvil s místní organizací SSM, že přijedeme zahrát. Zrovna v té době nám kleknul automobil a tak jsem se domluvil s dalším kamarádem a ten že má velký vlek a odveze nás tam. Přijel s vlekem a opravdu velkým, ale na odtah nepojízdných automobilů, tak že jsme aparaturu přivázali provazem. Už to vzbudilo u návštěvníků zábavy podezření, co to asi jako bude za amatéry. No, a protože to byl začátek Paradoxu a my měli v repertoáru asi 10-12 písní a zbytek jsme hráli různé improvizace, tak nám chtěli po skončení produkce převrátit ten vlek s už naloženou aparaturou. Bylo to docela dobrodružství a ještě že byla zima a náledí a jim to klouzalo a šofér se nějak vymotal a my potupně opustili Trnovou, o které jsem prohlásil, že už nikdy.

Trnová podruhé. Poslal nás tam Vašek Běhavý místo Odyssey a aparatura zpěvová místním holkám napovídala, že opravdu přijela Odyssea, místo které jsme tam přijeli tenkrát my a nás považovali za bedňáky. To byly nervy, a my věděli, že místní chasníci jsou schopni všeho. Ale po prvních tónech oblíbených písní od Motorhead naběhli místní „sabbati“ na parket a vše se zvládlo. Já nepomluvil, ale omluvil Odysseu a Běhavý se to samozřejmě dozvěděl a začala docela dobrá spolupráce. Kdykoliv Odyssea někam nemohla, tak nás tam poslal a vždy to dopadlo docela dobře.

Kryry, jednou jsme hráli v Kryrech na Žatecku a byli pozváni do salónku kde se odehrávala svatební hostina, ze které utíkala omladina včetně ženicha a nevěsty, kteří se náhodou znali s Pepou, do sálu na taneční parket. Všechny jsem varoval a nabádal ke slušnému chování. U Venci to bylo samozřejmé, neboť on nějak moc nepil, ale o to více se věnoval děvčatům a i postarším. Zasedli jsme ke svatebnímu stolu, všichni svatebčané, i když bylo už po půlnoci v šatech, dámy halenky a pánové kravaty a my, odrbané „džíny“ zpocení, hladoví a žízniví, no a když si Hugo vzal talířek a se slovy „je to volné madam“ a přesunul její obsah talířku na svůj a takhle to obešel kolem dokola než si vybral ty správné pochutiny, po té když Pepa se slovy „ta flaška je předpokládám volná“ mimochodem nějaká dražší whisky, Bohouš s Petrem, aspoň verbálně znemožnili do té doby dobrou pověst Paradoxu, a Venca se slovy „je to silnější než já“ rukama utrhnul kus svatebního dortu a cpal si ho do fousaté huby. Ti nás hnali a my byli rádi, že se to obešlo bez fyzického násilí. Já jim tam při uklidňování otce nevěsty uzmul krabici s cukrovím, kterou jsme snědli při cestě domů.

Nalžovské Hory, tam se hrálo krásně, dobrá a hlavně štědrá pořadatelská služba. Pohostili nás výborným gulášem, který asi nejvíc chutnal Bohoušovi Kordovi, neboť si dal cca 16-20 knedlíků a pivo teklo proudem. Také tam jeden z pořadatelů vyndal láhev domácí pálenky, odšpuntoval a předal k ochutnání prvnímu z nás, a ať prý nechá kolovat. Po té, co se láhev vrátila k němu zpět, nevěřil vlastním očím, neboť bylo vše vypito. Když jsem byl vypisovat blok, to se muselo ohledně placení aby „emkáeska“ měla přehled, tak na otázku jestli bylo vše v pohodě, jsem byl ubezpečen, že tak nějak ano, akorát guláš byl uvařen nejen pro nás, ale ještě pro 10 pořadatelů.

Borovno, tak tam se hraje, no nic moc. Při příjezdu visel na plotě naproti kulturáku asi pětimetrový transparent „T. O. PARADOX“ Na můj dotaz mě bylo vysvětleno že, to znamená „taneční orchestr Paradox“ a pořadatel se samozřejmě snažil informovat, kdy přijedou další hudebníci. No nic, zatáhli jsme oponu, postavili aparaturu a já jen tak po očku kouknul a zděsil jsem se. V sále samé fiží a krajka. Opona se otevřela a při prvních tónech, tenkrát úvodní písně Paradoxu – Ace of Spades od Motorhead – byl vypnut pořadatelem hlavní jistič a my byli potupně ze sálu i Borovna vyhnáni. Jako kapelník musím dodat, že jsem se Paradoxu i spoluhráčů při jednání s pořadatelem, který byl zároveň hospodský, zastal. Hodil jsem mu půllitr do vystaveného skla za pípou a poslal do prdele a povedlo se mě prchnout bez újmy na zdraví. A víckrát už jsme tam nehráli.

Blatnice, venkovní parket, krásná atmosféra i holky a výborná pořadatelská služba. Tenkrát hasiči to pořádali a pekli nutrie. Samozřejmě jsem dostal celé stehno a zalezl do ústraní, ale nějaká místní fanynka mě vyhmátla a dožadovala se ochutnání. Být to Běhavka, tak se určitě dožadovala jiných záležitostí. Tak že jsem ji dal kousek a na dotaz co to bylo, “pes“, potupně vrhla. Po ubezpečení, že to nebyl pes ale nutrie, vrhla podruhé a tím pádem mezi námi nedošlo k milostné předehře natož dohře. Škoda, že mě tenkrát na mysl nepřišel králík, byla to docela pěkná holka. Došlo tam ještě málem k tragické události. Nejmenovaný bubeník od Teslaru se tam opil a usnul nám za dodávkou (Žukem) hned vedle výfuku. Šofér po naložení aparatury nastartoval, ale my jsme se ještě motali po přírodním parketu a dopíjeli či přemlouvali místní děvčata, no a Míra byl málem otráven. Otráven ale byl nejvíce potom, když jsme ho odváželi domů do Nýřan, ale po kilometru stopovala švarná děvčata a Míra Kůžička byl za ně vyměněn.

Kolinec, jedna z nejlepších štací, pořádali to tam hasiči nebo svaz žen a samozřejmě se předháněli v pohoštění. Už nevím, v jakém pořadí bylo menu, ale jednou jsme tam při příjezdu byli požádáni o okamžitý přesun do restaurace, kde nám byla nabídnuta domácí tlačenka s cibulí a pivem, po 2 hodinách pauza na grilované kuře a na konci i gulášek, byla to čtyřhodinovka a takhle nějak podobně to bylo i když jsme tam přijeli hrát po druhé i po x té. Bylo vždy dost lidí, přírodní parket, pořadatel vydělal, prostě vše v pořádku.

Bor u Tachova, vzpomínám na jednu zvláštnost, mydlíme to a při nějakém delším přechodu na bubny Pepa v mikrosekundě zjistil, že by byl „dlouhej“ a vzal činel zespoda. Činel opustil stojan a zasekl se hranou do dřevěného pódia, kde jsem měl zrovna v té chvíli kabel od kytary a z aparátu jen brum. Naštěstí místní hudebníci mně kabel zapůjčili a my to dohráli. V Boru u Tachova byla ještě nějaká Alena a ta si mě pletla s Milanem Borníkem. Do dnes nevím proč, už tenkrát jsem byl větší fešák a měl menší pupek. Ale pamatuji, když jsem Milanovi po létech fládroval doma dveře, tak jeho asi 2-3 letá dcera ke mně běžela a volala „táta“. Po létech jsem se s Alenou často vídával v baru u Hrádka, dokonce pozval na rande a tancoval ve Slovanu, přinesl růži a pamatuji si její slova „ani netušíš, kolik jsem měla chlapů a ty jsi první co mě dal růži“.

Kladruby, sice první patro ale vždy narvanej sál a žilo to tam. Jezdili na nás lidi s širokého i dalekého okolí, jezdili ti, co chtěli slyšet „Párply, Sabbaty,Hendrixe, Bachmany,Motorhead“ a další, na nic jsme si nehráli, hráli jsme to sice po svém, ale s tím drajvem, jak říkal Venca Běhavý. Tam se až tak nic moc stěžejního nestalo, jen tam byla jedna pořadatelka.

Příchovice, tam se hrávalo na ostrově a nic moc by se tam také nestalo, až na moje seznámení s celoživotním kamarádem Pepou Kotorou. Pepa byl „hrozný“, přijel s Helenkou a odejel s Hankou z Klatov, tím pádem mě Helenku hodil na krk, vlastně do auta a zde musím napsat, že jsem se zachoval jako gentleman, i když jsem původně měl jiné plány, či vlastně představy. Na klíně mě seděla, podprdu neměla, a já zůstal gentlemanem. Hrálo se docela dost, téměř každý týden a někdy i pátek, sobota a neděle a jednou takhle po návratu již v pondělních ranních hodinách, odněkud od Žatecka nás zastavil v noci, nudící se příslušník V. B. Po prolustrování dokumentů nám bylo oznámeno, že ten Žuk nemá specifický zvuk. Ano, po ujetí téměř 500 kilometrů za víkend upadnul výfuk a Žuk opravdu neměl ten zvuk, co by měl mít, obzvlášť když to bylo po půlnoci a tenkrát byla Plzeň velice tichá. Na otázku našeho šoféra, „tak vrátíš mě ty papíry nebo ne“ bylo od příslušníka odpovězeno „no, já bych mohl, já nevím a blablabla“, prostě to hrál na úplatek. Dodnes vidím jeho udivený výraz, když náš dopravce mu oznámil, „tak si je nech“, zatáhnul okénko a jeli jsme domů. V týdnu se to nějak vyřešilo, neboť na dopravním inspektorátu byl přímo šéf naším fanouškem a my mohli další víkend opět obohacovat naší krásnou zemi naší kulturou.

Ještě bych se rád, po upozornění od Antonína Vonáska, omluvil za nepravdivý údaj o nynější skupině Sifon Originál.