Jak mě potkal bigbít 5. část

Po dvou letech jsem se dostal opět k normálnímu životu a šel se přihlásit do svého zaměstnání, kde jsem je tenkrát trochu naštval, neboť jsem si před vojnou od srpna do konce září udělal takovou malou neplacenou dovolenou. Můj vedoucí mě přivítal se slovy „ty se chceš vrátit zpátky“. Co jsem měl dělat, posudek na mne byl napsán takový, že bych se asi těžko někde uchytil. A jeho slova, že jsem ho připravil o dva roky života, byla přinejmenším trochu přehnaná. Zase tolik jsem se toho nedopustil, snad jen, když jsem byl poslán na opravu zárubní do mateřské školky a zamilovala se tam do mne kuchařka a jako důkaz lásky, mě připravovala každodenní svačinky a aby její šéfová nepojala podezření, tak mi je servírovala na několika malých talířcích. Jednou těch talířků bylo nějak více, říkal jsem si, ta mě nějak podstrojuje, ale já byl hladovej, tak jsem se dal do hodování. Šunka, sýr, rohlík, máslíčko, většinu jsem přendal na jeden talíř a zasednul do kouta. Do mého hodování přišla paní ředitelka a víceméně se podivovala mému počínání. Byla to bohužel svačina pro asi 10 dětí, které byly někde mimo školku, a já jim to téměř vše sežral. Vzal jsem to gentlemansky na sebe, nic neprozradil, dokonce i paní ředitelku svým šarmem ukecal a bylo by vše v naprostém pořádku, kdyby nás paní ředitelka druhý den nevyhmátla se slečnou kuchařkou ve sprše. Byl jsem okamžitě převelen na lakování oken do Plastimatu v Černicích a tam mě jednou nějaký vedoucí požádal, jestli bych mohl natřít také lavičku u autobusové zastávky. Byla to taková ta klasická, dvoubarevná, červeno bílá lavička a já si okamžitě po nátěru říkal, měl bych ji nějak označit, aby si na čerstvý nátěr nikdo nesedl. Odešel jsem pro patřičné propriety, tři minuty to asi trvalo a už tam baba seděla. Raglán pruhovanej, řvala na mne, že vše zaplatím, nakonec to na sebe vzal vedoucí z Plastimatu, dobrej člověk to byl, ještě dnes si určitě natírá chatu materiálem, který tenkrát dostal zdarma. Okamžitě jsem byl opět odvolán a to natírat ploché střechy na čističku odpadních vod nedaleko Boleveckých rybníků. Hrůza to byla, všude smrad, že by jeden pad a tak se také stalo. Jednou jsem vylézal stoupákem na střechu, bylo to ve druhém patře normálně na chodbě vedle kanceláří a já si vzpomněl, vždyť nemáš štětec. Zavěsil jsem tedy kyblík s materiálem na stoupák a slezl dolů pro štětku. Při druhém výstupu jsem opomněl, že nahoře visí kyblík s červenohnědou suříkovou barvou a přátelé, kdo jste nikdy neměl ve vlasech a vlastně po celém těle suřík a v té době moje háro dosahovalo cca půl metru, nedovedete si představit, jak jsem byl nasranej. A to nekomentuji dlaždice, zeď, dveře a fíkus pod vylejzákem. A protože to byl právě ten srpen a byl povolán můj vedoucí, který na mne začal křičet, když mě uviděl v montérkách pod sprchou, jak si mydlím hlavu solvinou, tak jsem s úsměvem odešel, abychom se viděli až po dvou letech. Musím ale dodat, že do zaměstnání jsem byl přijat, ale s podmínkou, že budu dělat v dílně, pod dozorem, kde se fládroval nábytek. On ten můj vedoucí byl docela šoumen, slyšel jsem vyprávět příběh, kdy jeli na pohřeb nějakému bývalému zaměstnanci z firmy a zastavili se na pivko. Když na konci svého projevu nad rakví, dramatickým hlasem zvolal „a soudruhu, buď zdráv“, tak i vdova měla problém markýrovat smích za pláč. A nebo jednou, to už jsem měl malou dílnu kde jsem učil mlaďochy řemeslu a sám začínal fládrovat nějaké drobnosti, tak můj vedoucí, co si budeme namlouvat, opilec, přišel ke mně do dílny s dotazem „nemáš něčím polejt jazyk“? Měl jsem tam jen půl flašky piva do fládru, staré asi týden, on to otevřel, mouchy vylétly a já říkám, „mistře, to je do fládru“ a on po vypití odpověděl „teče to teče, tak nekecej“. A když jednou přijel v pozdních hodinách taxíkem do Rokycan, kde bydlel, ještě s kamarádem, který na tom byl podobně, a manželka je nechtěla pustit do baráku, tak zoufale volal „ Aleno, otevři, vezu na návštěvu sovětskou delegaci“. Potkal jsem ho po létech, i s manželkou, když už jsem dělal soukromně a nezklamal, „Aleno, tohle je milionář“ já mu říkám „mistře, to určitě ne“ a on odpověděl, „já myslel duševní“. Měl jsem ho nakonec rád.
Zaměstnání tedy bylo a co bigbít??? Náhodou jsem se potkal s kamarádem Michalem Štrauchem, který se velice podivoval mému účesu. Vysvětlil jsem mu, že jsem se právě vrátil z vojny, tak slovo dalo slovo a já šel hrát místo něj, neboť on za dva dny rukoval. Michal mě dokonce zapůjčil kytaru i aparát, než jsem si stačil pořídit vlastní. V sestavě já kytara, Jirka Vébr bicí a Láďa Fišer basa, jsme začali jezdit do Mrtníka, což je asi 30 kilometrů od Plzně, na motorkách, v zimě, hrůza to byla, myslím ty jízdy a Jirka byl tenkrát začátečník, dobrej kluk a hlavně nadšenec pro bigbít, což dokazuje již víc jak 40 let v Sifonu, kde ho někteří spoluhráči nedávno docela podvedli a oni vědí kteří. Zkoušelo se a zkoušelo a vystoupení bylo jen jedno a to v liďáku ve Starém Plzenci. To už jsme zkoušeli v Plzni, u „hluchoněmých“, v TJ. Neslyšící Plzeň- Lobzy. Byla to nádhera, my na podium do toho řezali a oni v klidu na sále hráli ping-pong. Do toho Plzence, byl to ples Neslyšících, kam jsme pozvali spoustu slyšících přátel, se sjela parta různých opilců, a když jedna ze slečen - Čára jí říkali - hodila polo dopitý půllitr za sebe a trefila jednoho z neslyšících, začala rvačka, kterou zastavil až příjezd policie. A tak jak jinak, konec vystoupení a trochu i problémy. Tam jsem si uvědomil, že tudy cesta nevede, zavolal jsem zpěvákovi, kterým byl Zdeněk Syrový, kterého jsem znal od Žáby a ten přivedl bubeníka Jirku Doksanského, kterého jsem znal i já, neboť hrával v partě s výborným kytaristou Mírou Moravcem. Chodili jsme, zase celá parta do restaurace k Námořníkovi, což byla tenkrát třetí cenová skupina, tak že pivo za dvojku a rum čtyři padesát, ale zase se nestalo, že by bylo obsazeno. Za 25,-Kč bylo 10 piv a „paříž“, což byl pařížský salám a místní podnikavý pingl na nás vždy v pozdních hodinách volal „paříš???“. Po kladné odpovědi vždy přinesl pro všechny 100 gramů a chleby a jeho kasírtaška akumulovala obsah našich peněženek, čímž zvýšil hlavně svoji životní úroveň. U Námořníka, říkávali jsme „ve Splitu“ podle namalované mapy na zdi, se náš basista zamiloval do jisté slečny z Chebu, která se tam náhodou objevila s kamarádem, který se nám představil jako Špína. Nevím, jak a kdo určuje přezdívky, ale tahle opravdu seděla. Když si posléze začal stěžovat, že v hospodě není žádná zábava a na zvýšení její úrovně vyndal z kalhot přirození, byl samozřejmě vyhozen. Začalo se zase zkoušet a zkoušet a první „živák“ byl přímo v TJ. Neslyšící, kde oni měli už zařízený výčep, my pozvali cca 30 přátel a hrálo se. Asi po hodině povídá Doksanský, že jeho manželku bolí hlava a musí s ní domů. Já mu říkám, tak jeď, ať si brzy zpátky, ale on že prý s ní musí zůstat doma. Koukal jsem jako blázen a on opravdu, kokot odejel. Naštěstí tam byla bubenice Věra a ta to s námi dohrála. A my opět bez bubeníka, ale nějak se to domáknul Jirka Vébr a díky jeho „pomoci“ mě kontaktovali bubeník Pepa Zedník a basista Venca Hejlek. Já jim říkal, že basáka mám, že sháním akorát bubeníka a Venca že by tedy hrál na kytaru. A tak jsme se domluvili na sobotu. Říkám to Láďovi, ale on že musí za slečnou do Chebu a když mě to oznámil i příští sobotu, tak Venca Hejlek přivezl místo kytary basu a tím vzniknul Paradox. A přátelé, teď se těšte, neboť éra Paradoxu byla ta nej nej co se týče srandy, zábavy a i ostudy.
Venca Běhavý z Odyssey jednou prý prohlásil. “Paradox, ti hrajou, jako když mrdají zvířata“ což pro mne byla veliká pochvala, neboť tím myslel „drajv a nasazení“. Kdo by taky se Zedníkem neměl drajv.