Yngwie J. Malmsteen "Odyssey"

Seriál večerních poslechů pokračuje. S další deskou, kterou jsem si před dávnými lety pouštěl na plné pecky z kazeťáku a křepčil u toho po celém pokoji, se posuneme k melodičtějším záležitostem. Ona tedy z mého pohledu byla melodiemi nabušená i předchozí alba, o kterých jsem psal, ale asi bych se na tom neshodnul s úplně každým náhodně poslouchajícím kolemjdoucím. Co je však hlavní, dnes půjde o album, které patří do mé osobní TOP 3.

Do uší mi tedy hraje album "Odyssey", které švédský kytarový virtuos YNGWIE J. MALMSTEEN vydal v roce 1988. Na tom, že je toto dílo tím nejlepším, které kdy vydal, se shodne něco přes sto procent jeho fanoušků. Důvodů, proč tomu tak je, je více, ale já se pustím do takové menší spekulace.

Mezi novináři se traduje, že potřebujete-li přerušit mistrovo vyprávění plné opěvování vlastního tvůrčího individualismu, musíte zmínit jméno Ritchieho Blackmorea, neboť jen tak si Yngwie Malmsteen uvědomí, že přece jenom nějaké vzory má a jeho umění nevzniklo ve vakuu. Řekl bych, že tento respekt se přenesl i do spolupráce s ex-zpěvákem Blackmoreových Rainbow Joe Lynn Turnerem. To se pak projevuje ve dvou důležitých aspektech. Kytara sice sóluje a pidlikuje, až se z ní kouří, ale celkově vzato pracujepro písně a neexhibuje na úkor všeho ostatního. A druhá věc je, že díky produkci a parádnímu nazvučení zpěvu tady Joe Lynn Turner zní nejlépe za celou svoji kariéru a v podstatě zde definoval sám sebe. Asi bych za své tvrzení dostal stratocasterem do hlavy, ale zosobněním tohoto alba je právě on, protože právě jeho pohlcující zpěv se vám vybaví, kdykoli si na toto dílo vzpomenete. Když si představíme, kolik excelentních zpěváků (kromě Vescery a Boalse v podstatě všichni) bylo v dalších letech produkcí Malmsteenových alb doslova zabito a utopeno v demo "kvalitě", tak jde o skutečně zázračnou konstelaci.

"Odyssey" by s největší pravděpodobností znělo skvěle, i kdyby Malmsteen s Turnerem nahráli nějaký punk. Jenže tady se ti dva sešli u skladeb, které jsou výkladní skříní jejich kariér. Album pohltí posluchače od prvních tónů a v podstatě nedovolí se jakkoli odpoutat. Pokud jde o kytaru, která při doprovodech nezná pojem "kila" a při sólech vytahuje jeden trumf za druhým, dodnes si dokážu vybavit svůj pocit při svých prvních posleších Pocit, že jsem nic podobného nikdy předtím neslyšel. Dnes už má tento novoklasicistní styl své pojmenování, ale tehdy jsem se ocitl jen v němém úžasu.
Zároveň se zde však kytara (na rozdíl od mnoha pozdějších alb) vždy dokázala vyvarovat mlácení prázdné slámy a včas se vrátit zpátky k písni anebo přenechat prostor klávesám. A to je další nástroj, na který budu pět superlativy. A to nejen kvůli sólům, která položila základ všem těm severským neoklasickým speedmetalovým kapelám, které hrály první ligu v dalších desetiletích, zejména pak na přelomu století, ale i díky pompézním zvukům a chórům v doprovodech, které celému albu dávají ještě kouzelnější atmosféru a dotvářejí tak s Turnerovým hlasem a Malmsteenovou virtuozitou poslední detaily dokonalosti a hlavně nezapomenutelnosti. Celé to byl zkrátka magnetický útok na mé uši.

V mém seriálu se snažím vždy vyzdvihnout i nějakou píseň, která se mi nejvíce zavrtala do paměti (či rovnou do srdce) nejvíce. Tady se to přelévalo. Při mém prvním poslechu (asi v 10 letech) u mě vedla "Deja Vu" společně s "Faster than the Speed of Light", pak se moje hitparáda ustálila na úvodním rychlootvíráku "Rising Force", baladické lahůdce "Dreaming" a obzvláště na vynalézavě proaranžované "Riot In The Dungeons". A když si vybavím, co jsem nejčastěji lovil ve volných chvílích v posledních letech na Youtube, tak to byly hitovka "Crystal Ball" a táhle se vinoucí "Hold On". Už podruhé se mi v mém seriálu stává, že singlovku, v tomto případě "Heaven Tonight", řadím k těm méně výrazným.

Že jsem to dnes s těmi superlativy přehnal ještě víc než obvykle? Asi ano, ale co vy byste psali o některém albu z vaší absolutní TOP 3?