Zpověď bubenice Moniky Mondi Andělové

Není úplně běžné, aby holky hrály bigbít a aby představitelka něžného pohlaví hrála na bicí. Dámy bubenice bych napočítal na prstech možná jedné ruky. O to vzácnější je pro mě možnost vyzpovídat opravdovou dámu za bicíma, Moniku Monďu Andělovou.
Začneme takříkajíc od začátku. Jak jsi začínala, máš nějaké oficiální hudební vzdělání, nebo jsi samouk?
Díky za ten úvod. Teď se budu červenat ;) Zdravím všechny čtenáře tohoto serveru. Moje vzdělání, ha ha… jsem spíše ta varianta „B“. V naší rodině po několik generací zpět bylo zvykem, že se děcka školou povinná učila na něco hrát a byla to pro ně prý pruda ;). Snad jen děda, klarineťák vesnické šumařské dechovky a pak moje sestra, která zpívala ve školním sboru, to k něčemu využili. Ostatní to fakt považovali za zbytečné. No a já, coby prvorozená svých rodičů jsem byla „ušetřena“ a prý aby mi nezkazili dětství, tak mi nechtěli dovolit chodit do „lidušky“, i když mě to tam docela táhlo. Ono i později, když se zvažovalo co dál po základce, jsem nanesla mezi jinými i konzervatoř, ale opět pragmatičtí rodiče zvítězili. Takže jsem čistokrevný samouk. Naprosté základy hudební teorie, notový zápis a nějaké podobné věci jsem sice pochytila na základní škole na hodině hudební výchovy, kde jsme trošku z povinnosti museli foukat na zobcovou flétnu. Takže samouk, po vzoru Cimrmanů, metoda pokus – omyl :)

Vím, že jsi působila v různých kapelách, ale opravdu bych si je netroufl vyjmenovat, je to tedy na tobě. S kým vším jsi hrála?
Tak to si netroufnu taky vypočítat. Nejsem přelétavá a nejsem ten typ muzikanta, co hraje v deseti bandech naráz, ale přece jen občas člověk chce jít dál, nebo jinam než zbytek kapely, nebo přijde lano odjinud. Těch kapel bylo celkem dost, od takových těch pokusů, co nikdy neopustily zkušebnu, až po nějaké celkem zajímavé a navštěvované. Zmíním tedy alespoň namátkou pražskou bandu MOTOR, kde jsem se učila hrát trošku víc metal, hardrockovou východočeskou legendu PROFIL, kde jsem působila pár let, určitě hodně zajímavé a lukrativní bylo pardubické revivalové hraní s RED GUITARS, velmi skvělá parta byla při zaskakování v souboru SATURN z Heřmaňáku, docela fajn zkušenosti jsem pochytala i v přeloučském CRIONICU. No a pochopitelně asi nejvíc byl EPITAF. To bylo pro mě kdysi zjevení, kapela, která dělala show podle mého gusta. Kdysi jsem se dostala jako náhodná divačka na koncert, když EPITAF křtil album „Noc duchů“ a tam někde jsem si řekla: „Jo, v téhle bandě chci prostě hrát“. A za nějaký čas mi osud dal šanci do epitafího vláčku naskočit na uvolněnou bubenickou židli a pár let tam otloukat bubny. Mám pocit, že to bylo tak 4 nebo 5 let.

Na které angažmá nejraději vzpomínáš?
Nejvíc vzpomínám na to, co pro mě bylo „netuctové“. Takže rozhodně to byl už ten zmíněný EPITAF, ale hodně taky RED GUITARS , revival v kostýmech, s projekcí, hraní třeba i v několikahvězdičkovém hotelu, nebo pro jinou „lepší“ společnost, než kterou jsem tehdy znala z klubů, festů a tancovaček. No a naprosto famózní zážitky, na které nezapomenu, je bubnování v projektu rockové opery ZAJATCI ČASU. To je naprosto jiná práce, desítky účinkujících, vymazlená scéna se spoustou efektů a rekvizit, spousta sólistů i sboristů, tanečnice. Prostě divadelní prostředí mi učarovalo a hrát scénickou muziku do představení naživo, a to vždy před vyprodaným sálem, to asi moc muzikantů nezažívá. Plný klub, nebo pařící dav na fesťáku, to je hodně silné, ale nacvakané divadlo a aplaus ve stoje, to je vyšší level. Tedy pro mě jo.

Máš jako bubenice nějaké vzory, klidně jmenuj ženy i muže?
Tak jak se z tohohle vykroutit, já totiž přímo vzory nemám ;) Jasně, že mám své oblíbence, ale tak nějak nikoho nebaštím od začátku až do konce. Aby to bylo ještě srozumitelnější, nemám potřebu ani ambice někoho napodobovat a kopírovat. Mám asi trošku svůj styl, nakonec to samoučení mi k tomu dává plné právo :)) Ale chceš jména... oukej… Hodně obdivuji energický „drajv“ a smršť nejvyššího levelu, jakou umí Milda Meier. Obdivuji techniku Lukáše Doksanského, do určité míry i „kompjůtr“ v těle Klaudy Kryšpína, strojovou přesnost Marka Žežulky, takovou tu profesorskou techniku od Martina Vajgla a Vaška Zimy. Prostě současná česká rocková špička mezi bubeníky mě inspiruje takřka komplet ;)
A abych trošku ukázala i světová jména, tak hodně jako metalistka obdivuji Mika Terranu. Za bicíma je to ďábel, a když jsem měla možnost jej poznat osobně, zjistila jsem, že je to hrozně veselý týpek. Stejně jako třeba mladá Němka Anika Niles. Moc mě inspiruje i firemní hráčka GRETSCH (na tu značku bubnů hraju také) Hannah Ford. Není to tak dlouho, co jsem byla mezi pár desítkami vyvolených na semináři s Todem Suckermanem. Hodně inspirativní Pan bubeník!

Co poslouchá bubenice za muziku? Předpokládám, že si vybíráš mistry svého oboru.
No takhle bych to neřekla, ale je pravdou, že to, co poslouchám, by asi bez skvělých bicích mému vkusu neobstálo. Mám ráda tvrdší rock/metal ale pěkně s melodií a nápadem. Naprosto u mě vedou domácí DYMYTRY a ze světových pak NIGHTWISH. Hodně příjemnou záležitostí na poslech se mi ukazuje třeba kapela SKILLET. Prostě něco objevím a pak to poslouchám, dokud mě to neomrzí ;)
Z českých přátel pak vypíchnu třeba skvělý rock s fúzí mistrovských housliček, KAPRIOLA nebo mostečtí ghotici CARPATIA CASTLE. Ač jako bubenice obdivuji mistry, tak moc nemusím takové ty bubenické kapely, výjimkou je DRUMPHONIC Hanze Sedláře. To je prostě hodně velká machrovinka, ale na poslouchání to chce pohodlné křeslo, kvalitní bedny a sklínku dobrého pití, dlouhý kouř. Prostě pohodičku, aby mi neuniklo nic z propracovaných skladeb. Jenže mám nějak málo času na poslouchání. A víš, že třeba v posledních dnech jsem vytáhla ze šuplete hity Jirky Schelingera, Pavola Hammela a Viktora Sodomy?? A sjíždím si je. Vím, je to stále „tuzemsko“ ale mě se líbí, že tady se prostě muzika uměla a umí dál! A to je moc dobře.

Vždy jsem obdivoval bubeníky, že za celý koncert většinou neslezou z pódia. Většinou těsně před finálem ještě musí předvést sólo na bicí, zatímco si ostatní dají v zákulisí pauzičku. Jako drummerka musíš mít výbornou kondičku, co pro to děláš?
Ano, bubny jsou specifické v tom, že se hraje skutečně celým tělem a ač je to v kategorii „umění“ tak je to do jisté míry i sport. Alespoň tedy rocková muzika v tom tvrdším spektru. Já tedy sportuji. Od jara do podzimu jezdím trošku na kole (tak kolem 100 km průměrně za týden) a taky běhám. Poslední čas jsem propadla kouzlu extrémního „cross run race“ závodění. Kdo neví, co to je, tak si může na YouTube najít nějaký závody ze seriálu Gladiator race, Spartan race a podobně. Je to náročné, ale paradoxně to nabíjí fyzicky i psychicky. Když se to ale sejde, tak je to mazec, ráno závodit a večer koncertovat ;). Mimochodem už jsem vytáhla zatím jednou, na závod i kamarádku Kajdu, bubenici THE AGONY. Taky se jí to, myslím, zalíbilo :-p

Viděl jsem tě hrát se SALIERI rockovou operu Zajatci času a musím říct, že mě obě představení v Chlumci nad Cidlinou nadchla. Co tato představení znamenala pro tebe a pro ostatní členy kapely? Považuješ to za dosavadní vrchol svého snažení?
Ty jsi viděl dvě, no my to hráli čtyřikrát. Co to pro mě znamená, už jsem psala někde výše u jiné otázky. Znamená to hodně. Nevím, jestli vrchol, ale určitě jeden z těch mezníků, top bodů kariéry. Prostě je to hodně. Po stránce emocí i po stránce zkušeností a zážitků. Na tomhle jsme se shodli všichni do jednoho z bezmála 30 lidí v týmu „Zajatců“.

Další repríza opery se měla odehrát v Kolíně? Protože jsi z Kolína, tak bys hrála vlastně na domácí půdě. Určitě by přišla spousta známých a kamarádů. Asi tě mrzí, že z představení sešlo. Co k tomu řekneš víc?
Ano, těšila jsem se, že to bude opět všechno fungovat, že naskočí ty emoce a prožijeme si znova tu spolupráci s kolegy, se kterými se jinak maximálně míjíme, neb hraje každý v jiné domovské kapele. Mělo to být fajn. Mělo to být poprvé formou zájezdového představení a rovněž poprvé v klasickém kulturáku, tedy ne v divadle. Ano, jasně že jsem se chtěla před přáteli na domácí půdě trošku i vytáhnout a blýsknout. Bohužel z toho sešlo. Představení autor muziky i libreta, Tomáš Treichel, odvolal. Mrzí mě to i proto, že jsem kdysi Zdenka Hejduka, ředitele Měks Kolín právě s kapelníkem SALIERI seznámila.

Proč se tedy v Kolíně Zajatci neodehrají?
Zájezd mimo domácí scénu, navíc s hudebně-divadelním představením mimo divadelní prostory, to skýtá mnohé technické zádrhele a složitosti. Dle mě ne neřešitelné. Bohužel já nejsem ta, která tyhle věci zná, nebo má kompetence je řešit a za celý tým nějak jednat. Takže i když se mi to nelíbí, a moc tomu nerozumím, tak představení bylo zrušeno.

Od šéfa kolínské kultury vím, že oficiálním důvodem je snad absence opony v jinak nádherném sále. Osobně jsem v Kolíně byl na několika koncertech a sál kulturáku je prostě parádní. Bolševická budova sice hyzdí roh historického náměstí, ale jako kulturní stánek svoji roli plní podle mě na jedničku. Místo opony by se mohlo ztlumit osvětlení jeviště i hlediště a ta přestavba by se mohla stát součástí divadla. Opravdu stojí chybějící opona za zrušením opery? Mně by to přišlo malicherné.
Ano i ne. Tedy asi opona také. Vážně nechci prát špinavé prádlo na stránkách médií, ale strhla se kolem toho uvnitř naší kapely nechutná blamáž plná nedohod, přehmatů, osočování a napadání a následně složitá povaha autora celého díla, respektive nějaká forma jeho ega a mu v afektu zavelela, představení, na něž už běžela reklama a předprodej, prostě skrečovat.

Tvé společné cesty se SALIERI, a tudíž i se Zajatci času, se teď čerstvě rozešly. Co za tím vězí? Klasická ponorka, nebo dlouho neřešené problémy?
To jsi trefil přesně. Ona nechutná blamáž se Zajatci, o které píšu výše, byla definitivní tečkou. Ale dlouho neřešené problémy plus paličatost vedoucího kapely. Už hromadu měsíců nebyla v kapele jednota v názoru, jak a co dělat dál. Do toho ta „schýza“ v jedné linii klasické koncertování se SALIERI, a v druhé linii rocková opera ZAJATCI ČASU. Fakt nechci zacházet do detailů, ale píšu to v množném čísle. Nejen já, ale i někteří další členové viděli věci jinak než kapelník. Bohužel ten nedával moc prostoru k diskuzím. A když se prostor našel, tak se z jeho strany nehledal nějaký průsečík, konsensus, prostě kompromis, či optimální řešení. Ono i tvorba nových věcí už byla především jen v režii kapelníka. My ostatní jsme neměli šanci na jakoukoliv invenci, tedy neměli možnost fungovat za sebe. Je asi pochopitelné, že tohle nepůsobí nijak dobře na kompaktnost kapely, naopak ta nejednota a frustrace z kumštýřského utlačování nás ostatních nutně působila i nepohodu až nervozitu. Tak nějak po kapkách odkapával kalich nechuti a já si stále uvědomovala, že tohle už není to, co chci a že je čas jít dál. Původní plán jsem měla jiný, ale bohužel ta blamáž kolem kolínského představení, a hlavně kapelníkovo nevyzpytatelné jednání, vše urychlilo a tak jsem odešla na hodinu. Mimochodem ze stejného důvodu a ve stejný den odešel ze SALIERI i basák Rosťa Karban. Přidali jsme se k celé řádce muzikantů, kteří s Tomášem v minulosti spolupracovali, ale pak se rozhodli nepokračovat dál. Za všechny můžu jmenovat třeba Radka Řezníčka, Honzu Dlouhého, Martina Drobného nebo Dargi Plauterovou.
Každopádně to nemá vyznít jako výpad, nebo že snad cítím nějakou zášť. To vůbec ne, pevně věřím, že kapela najde adekvátní náhradu, možná že personální změna přinese i lepší podmínky a náladu v kapele a prospěje to především fanouškům, protože hudební i textové nápady Tomáše Treichela jsem vždy považovala za skvělé a ani teď názor neměním. Sporná je jen forma realizace. Rozhodně v kapele je potenciál bavit fandy kvalitní a líbivou muzikou.

Na podzim loňského roku jsi se začala věnovat nové dívčí kapele, která nese vtipné a zároveň úderné jméno FURIE? Představ nám vaši novou partu.
Líbí se mi slovo „dívčí“ :)) Kapelu tvoří samé dámy, co už něco málo pamatují :)) FURIE vznikla na sklonku minulého roku. Vše je tedy čerstvé a jak už jsem psala v nějakém prohlášení pro media, na podia se plánujeme podívat někdy v létě. Nechceme náš start uspěchat. Rády bychom si vše vyladily tak, aby z nás šlo to, co je aktuálně nejvíc, co umíme a známe. Navíc jsme autorskou českou kapelou, a i když už nějaký materiál byl vzat z šuplíkových zásob a makáme na něm, tak tvoříme i aktuálně věci nové. A chceme spolupracovat i s externími autory... zrovna třeba jednu z prvních věcí, na které jsme mákly, „Hey, čerte“, složila kytaristka Katka Pelíšková (Ryšavá), známá jako Santa Morella z kapely GAIA MESIAH ;)

Kdo se tedy skrývá jménem FURIE?
Bubny mám na starosti já, kytaru a back vokál zastává DÁŠA ŠŤASTNÁ (můžete pamatovat mimo jiné z DRAKAR, KSICHTIES nebo PANIKY). Frontmankou se vším, co k tomu patří, je naše eso, TÁŇA MÁŇA POLÁČKOVÁ. I ona toho prošla spoustu, ale poslední roky brázdila republiku se svým JANIS JOPLIN REVIVALEM. Post basy nemáme definitivně obsazen. Sháníme, vyjednáváme, máme nějaké vytipované kandidátky, ale definitivní slovo nepadlo. Protože basa je důležitá, vypomáhá nám strašně skvělá JARKA DOKSANSKÁ. Bohužel její závazky k PINK GRRRLS REVIVALU, plus rodina, ji nedávají prostor, plně se věnovat nám a my, ač se smutkem, to respektujeme.
Jestli tohle čte nějaká pohodová basačka a chce se k nám přidat, určitě neodmítneme vyzkoušet, popovídat a rozhodnout se vzájemně. Základnu máme v Kralupech nad Vltavou. Takovou tu virtuální pak na Facebooku. Stačí hledat podle názvu naší bandy. Tam je těžiště zpráv, informací a zatím jediný oficiální kontakt na nás. Nechceme uvádět nějaké privátní emaily či telefony, neb zatím nemáme oficiální management, a pak by to mohlo být matoucí. Každopádně pokud si nás někdo chce do svého klubu nebo na svoji akci bookovat, může právě přes ten „fejsbůk“ a my už na podzim budeme plně k službám. A že se na fanoušky už teď těšíme, to asi, Honzo, netřeba rozvádět… ;)

Jak už bylo řečeno, FURIE jsou holčičí rocková kapela. U nás v práci jsme muži v opozici, většina kolektivu jsou žen a ony samy si stěžují, jaký je to slepičinec. Promiň mi ten výraz. Nebojíš se, že mezi děvčaty nastane ponorka rychleji než ve smíšené partě?
Kdo se bojí, kadí v síni. Tak nějak se to říká. Teď je vše v euforii, zájem o dění a o nás je větší než jsme čekaly a to je fajn. To přináší radost a společné vypiplávání skladeb i věcí kolem kapely, pak souznění a pohodu. Jasně, že přijde chvíle, kdy to trochu opadne a kdy si třeba i vjedem do vlasů. Věřím však v zdravý rozum a schopnost empatie každé z nás. Víc k tomu asi těžko psát. Čistě dámský band jsem nikdy neměla a popravdě ani nechtěla, aby to nebyla ta tebou zmíněná „slepičárna“ :)) Ale vidíš, jak to osud skoulí. Naše babská kapela se hlásí o svůj kousek Slunce ;)

S „Furiemi“ jste na novém začátku. Jakou zvolíte taktiku? Co nejvíc hraní nebo „masírku“ přes sociální sítě anebo třeba pouštění svých skladeb volně do internetu?
Taktika, to je takové divné slovo. Ale tak jasně že do toho trošku šlapeme. Nepodceňujeme sociální sítě, nakonec Facebook je fenomén a lajky na naší stránce a příspěvcích utěšeně přibývají. A to jsme ještě nehrály :)) Takže tohle už odstartovalo a drbárnu na sociální síti budeme podporovat. Plánovaně chceme z prvních nacvičených skladeb vybrat 3 až 4 kousky a natočit jakýsi promo singl, prostě nějaký materiál pro podporu sjednávání akcí, ale i jako naši regulérní prezentaci směrem k mediím i fanouškům. No a pak hrát. Živé hraní je to hlavní, co by snad chtěl každý muzikant. My tedy rozhodně chceme hrát. Hodně, často, prostě se shodujeme na potřebě dávat lidem svoje písně a cítit naživo jejich reakce. Hrát, hrát a hrát, to je oč nám jde.

Můžeme tě v dohledné době vidět na živém hraní?
Tak tohle konkrétně neodpovím. Svým rychlým a ne úplně tak plánovaným odchodem ze SALIERI jsem samozřejmě odmázla i sjednané koncerty s nimi. Pochopitelně, budu-li požádána, nemám problém nasmlouvané akce odehrát, ale zatím jsem o to požádána nebyla. Tedy se zdá, že budu po práci odkázána jen na zkušebnu a plné nasazení s FURIEMI, aby se termíny živých hraní mohly třeba plánovat dříve. Asi tak...

Sleduješ naši hudební scénu? Je tu něco, co tě poslední dobou nadchlo nebo naopak zklamalo?
Samozřejmě sleduji. Ne fanaticky, ale tak nějak dost. Navíc se na české rockové scéně sama pohybuji dost let a hodně z kolegů považuji za své přátele a známé. Negativa snad ani přímo ne. Trošku mi vadí trvající boom revivalů. Rozuměj mi tak, že proti dobrým kopiím nic nemám. Ale mám na mysli revivaly souborů, které můžeme běžně i v našich krajích stále potkat naživo a v originále. To moc nechápu, nicméně takových revivalů a tribut kapel je spousta a lidi na ně chodí, pořadatelé jim slušně platí a skutečně originální autorské kapely pak mají nelehkou pozici se do diářů promotérů se svými koncerty zařadit.
Pozitivní je trend comebacků. Nějak se roztrhl pytel s kapelami, které vstávají po letech z mrtvých a zase frčí. Je moc fajn, že jejich někdejší fanoušci na ně nezapomněli a přijdou i dnes, navíc s mladší generací třeba svých dětí. Když budu konkrétní, tak třeba Brňandy z LORETTA, nebo mě v mládí hodně blízká polabská legenda IRAS a další a další.
Stejně tak se mi líbí ta hudební emancipace. Stále víc holek se chytá kytar a bubenických paliček a drtí mazácky solidní muziku. Ani spočítat to nejde. Jedny z těch nejnovějších jsou třeba FURIE. Znáš je?? :))
A taky nejde nezmínit ten průlom českých rockerů do světa, třeba taková GÁBINA GUNČÍKOVÁ dělá skvělou kariéru ve Spojených státech, nebo mladičká bubenice VERČA LUKEŠOVÁ spolupracuje s ikonami německé metalové scény. A další, KIRK BĚHUNEK, MILDA MEIER. Český muzikant bude brzo značkou světové kvality!

Jsme na začátku nového roku, ty máš novou kapelu. Co bys přála FURIÍM a co našim čtenářům.
Tak samozřejmě všem zdraví, štěstí, pohodu, úspěch, nějaké ty zlaťáčky taky přijdou vhod, prostě mějme všichni krásný rok 2017.
Naší kapele přeji brzké nalezení basačky a aby vše šlo tak dobře jako dosud dopředu. Přeji nám skvělé fanoušky, dobré nápady, chápavé promotéry, kteří nás budou zvát na festivaly a do klubů, rádia která nás budou chtít hrát a zvídavé novináře, kteří nás ve volnu mezi koncerty budou zpovídat ;) Prostě přeju nám, aby 2017 byl rokem FURIE a startem něčeho co bude bavit Vás i nás.

Díky, Honzo, za otázky.
Já děkuju za příjemné dopisování a držím palce tobě i FURIÍM 
Jan Holý