Lokomotiva Planet ve stanici Rockpalace

Lokomotiva Planet je českou kapelou pohybující se ve vlnách hard rocku od roku 1994. Má za sebou 2 cd a pro Rockpalace je vyzpovídal Martin Hruška.

Jako první by mě zajímal váš název kapely, jak to vzniklo, ten název myslím. To mě vždy hodně zajímá, jak vznikají názvy kapel.
Jak už se to kolikrát stává, náhodou. U nás to bylo tak, že se tehdejší a zakládající člen, baskytarista Ondřej Jedlička, jednou tak nějak rozhlížel u piva po lokále a na jedný stěně tam zahlíd’ ten „náš“  vobrázek. Byla na něm skica parní lokomotivy Planet, která byla společným dílem bratří Stephensonových. Jeden jí vymyslel, a ten druhej ji ve svejch železárnách vyrobil. Byla, myslím, mezi lokomotivama první nejen svým nějakým unikátním systémem funkce parních válců, ale ve svý době i počtem vyrobenejch exemplářů. A nám ta tehdější nadšená „parní“ atmosféra  přišla, s ohledem na naši muziku, v dnešní době  docela příhodná.

U vás jsou hodně nápadné personální změny, čím to bylo? Jste hodně nároční na spoluhráče? Nejvíc se asi střídali bubeníci, co jsem vyčetl.
To je těžká věc. Hrajeme muziku, která zrovna není na vrcholu populárních rockovejch trendů. Hrajeme odjakživa  ve třech, a proto při výběru muzikantů hrály roli především muzikantský schopnosti. Což nemusí bejt pro život kapely nejdůležitější, my jsme nakonec  nikdy mezi sebou neměli žádnýho organizačního dravce, takže nás muzika neživí a ani kdovíjak často nehrajem. Zároveň by ale ty lidi už měli mít něco za sebou. A nejen jako muzikanti, ale i jako osobnosti, co maj srovnaný profesní a zájmový preference, zázemí, a tak. Je to náročný na hraní, na odpovědnost při zkouškách, i samotnejch vystoupeních, ale hlavně to musí člověka bavit natolik, aby tomu byl ochotnej věnovat svůj, v našem věku už čím dál dražší, volnej čas. A takový lidi se hledaj těžko. Jak basáci, tak bubeníci. Fakt  je, že bubeníků bylo víc, současnej Libor Hošek je vosmej, zatímco basista Pavel Hanniger je teprv pátej. Jestli teda si to správně pamatuju.

Vaše poslední CD je hodně originální a nejen zvukem, jak dlouho jste ho nahrávali, jak náročný byl mastering?
Poslední CD Back Into The USSR je naše  třetí. Ty  předchozí cédéčka jsme točili ve studiu klasicky postupně po nástrojích. Nejdřív bubny, pak basa, kytary a zpěvy. Tady u toho jsme se po zkušebních nahrávkách ve zkušebně  rozhodli, že ho natočíme sice ve studiu, ale naživo. Všichni najednou, pokud možno včetně sól a od začátku až do konce. Bez střihů, analogově, přímo do magnetofonovýho pásu. Jen zpěv se dotáčel zvlášť. Nejvíc času jsme ve studiu strávili nastavováním poměrů v nahrávací místnosti, kontrolou přeslechů, a tak. Nahrávali jsme od každý písně dvě verze, tu horší jsme případně ještě přetočili. Takhle jsme nahráli deset věcí, skoro všechny i se sólama, jen  u třech písní se sóla dotáčely dodatečně. V těch se v kytarovým partu nechala díra, kam se pak natočilo sólo. A taky najednou, na jeden „take“  bez střihů tak, aby na výsledný nahrávce byly pořád jen ty tři základní  nástroje, basa , bicí a kytara. Žádný beglajtový kytary pod sóla, žádný zdvovačky ve steree, a tak. Tenhle základní materiál se pak přepsal z analogovýho pásu do digitálu, ve kterým se pak nahrával zpěv a sbory. Poslední dvě věci na tomhle cédéčku  jsou s dominující akustickou kytarou, tam se postupovalo jinak.  Jo, a ještě  v jedný písni jsou přeci jen dvě kytary na sobě. Po společným koncertě s americkým kytarovým slide fenoménem Ericem Sardinasem, jsme se domluvili, že nám do jedný věci „nastřílí“ takový ty jeho „ feeliny“.   Míchačka byla syrová, nepoužili jsme vůbec žádný umělý reverby a hally, dokonce ani u zpěvu.  Jako prostor jsme se snažili maximálně využít přeslechů v nahrávací místnosti. Mastering probíhal ve studiu Zdeňka Šikýře, a ten až tady v tý fázi dodal nahrávce velmi decentní, téměř nezazaznamenatelnej  prostor.

Co máte raději? Open-air akce nebo komornější klubovky? Nebo berete všechno ?
V podstatě asi berem všechno, větší akce maj zpravidla líp zajištěnej servis včetně zvuku, ty menší jsou zas bezprostřednější blízkým publikem. To tvoří atmosféru, a jeho reakce je pro nás víc rozhodující než typ produkce.

Jaká je u vás v kapele nálada při zkouškách nebo koncertech? Pohádáte se někdy a kvůli čemu?
Muzika je hodně o emocích a samozřejmě záleží na tom, jak kdo ve vypjatejch situacích reaguje. Zkoušky proto bejvaj klidnější, při vystoupení tu náladu ovlivňujou i lidi odjinud, zvukaři, pořadatelé, diváci. Zažil jsem okamžiky naprostý euforie i ty vopačný.

Neuvažujete o druhé kytaře nebo o nějakém dalším doplnění kapely?
Ne, hraní ve třech je výzva, muzikantskej názor, kdy je potřeba jít na dřeň písně a využít maximálně instrumentálních a vokálních možností hudebníků. Člověk se sice za nikoho neschová, ale trio je zas  jasně čitelný a dobře se zvučí.

Kde se vám hrálo nejlíp nebo kde jste měli největší úspěch?
Nejlepší je to tam, kde se podaří vytvořit takovej energetickej most mezi kapelou a publikem. To se pak ta energie přelejvá,  navzájem ovlivňuje a graduje. Pěkný koncerty byly třeba fesťáky v Prachaticích, moc fajn to bejvá v Radotíně v Říčních lázních na břehu Berounky a úplně zvláštní jsou pak koncerty se zahraničníma muzikantama – hráli jsme třeba takovou minišňůru s Adamem Bombem, několikrát  s již zmíněným Ericem Sardinasem, zajímavou zkušeností pro nás třeba bylo vystoupení s dvěma švédskejma  metalovejma kapelama na Nový Chmelnici, nebo super byl  společnej koncert s Janet Robin a Oskarem Petrem.

Jako muzikanta mě hodně kdo dělá muziku a kdo texty? A jak vůbec vznikají texty? A co vznikne dřív? Základ hudby nebo text?
U nás vždycky vzniká text až na svahilsky nazpívanou verzi v podstatě už hotový písně, čili hudba je první.

Jaká muzika se vám líbí? Samozřejmě kromě té vaší nebo čím jste byli ovlivněni  v pubertě? Co vás dnes ovlivňuje za muziku?
Každej v kapele to má trochu jinak a trochu podobně. Ale dá se snad, říct, že jsme vyrůstali jsme na bigbítech osmdesátejch let.  Takovej zvukově aranžérskej vliv se asi ale nejvíc váže k prvotnímu projektu Pride&Glory, nebo k sólovejm věcem Ozzy Osbournea. Ale svou roli sehrály i různý zajímavý studiový záležitosti, třeba album Motley Crue z devadesátýho čtvrtýho se senzačním Johnem Corabim. Ale taky třeba málo známá česká parta z těch samejch let Dorota BB. Nebo Alice, Drunk Prezident, John Dovanni. Nevím, jestli tyhle jména ještě dneska něco někomu říkaj, ale byla to muzikantsky fajnová doba, ke který se dneska některý lidi vracej.  

Kdo řídí na výjezdy? Losujete nebo je někdo kdo nepije? Notabene, dáte si alkohol před hraní a při něm, nebo až po?
Většinou řídím já, nelosujem, až tolik pro nás pití alkoholu není důležitý, dohodnem se. Před hraním se mu nijak zvlášť nevyhýbáme, ale každej víme co si můžem dovolit.

Co vás motivuje, když hrajete častěji a nemáte ponorku někdy? Vídáte se i mimo kapelu?
Ponorku zatím nemáme, v současným složení s Pavlem Hannigerem na basu a Liborem Hoškem za bubnama hrajem zhruba od jara letošního roku. Asi bych uvítal častější příležitosií k „ponorkování“.  Jo, vídáme se občas i mimo muziku, s Pavlem a s ženskejma jsme tuhle byli i v divadle, a na bubeníka Libora, kterej dokonce sporadicky ochotničí, jsme se už už chystali, bohužel to časově nevyšlo.  

A jak to snášejí vaše drahé polovičky? Jezdí s váma nebo trpělivě čekají doma u rodinného krbu na vás, až se vrátíte ze štace?
Někdy jedou, ale  záleží  na okamžitý náladě a možnostech. Jsou to nekompromisní kritici.

Na závěr se zeptám, co plánujete dál? A kde Vás můžou fanoušci v nejbližší době vidět?
My se snažíme dokončit náš program tak, abychom koncertně utáhli sami celej večír, takže to je náš nejbližší cíl.  Páteří koncertního bloku budou samozřejmě věci z posledního alba plus osvědčený věci z těch minulejch,  a takový dva  až tři „cover“ bonbónky. A chystáme klipy. Po našem historicky prvním - https://www.youtube.com/watch?v=OOo2uwdjwQc   jsme tomu přišli na chuť. A kdo si nás najde na ksichtoknize, nebo bandzonu, objeví občas  i nějakej ten termín, případně  další zajímavosti.  

Samozřejmě vám přeji také mnoho úspěchu na naší hudební scéně,protože si to svojí originální tvorbou určitě zasloužíte, jen vydržte.
Je moc dobře, že  u nás někdo věnuje pozornost český rockový muzice, ty kapely si to ve zdějším bigbítové řídkým étéru nekompromisního radiovýho porovnání s rockovejma titánama neporovnatelnejch produkčních možností zasloužej.

My děkujem za podporu i za příležitost, zdravíme fanoušky a návštěvníky Rockpalace a přejem ať se daří. A hezký svátky!!!

Pro Rockpalace Martin Hruška