Lenka "Lo" Hrůzová - Hudba, to jsou pro mě v první řadě emoce

Vítězka soutěže Hlas Československa 2014 a zpěvačka s nezaměnitelným hlasem a projevem.

Co se u tebe za ty 3 roky od soutěže změnilo?
Změnilo se vlastně úplně všechno. Začala pro mě zcela nová etapa života. Díky výhře se mi podařilo dostat se finančně z mínusu, alespoň na nulu. Měla jsem spoustu závazků, což mě trápilo asi ze všeho nejvíc. Kromě toho jsem začala docházet na hodiny zpěvu na Lidovou konzervatoř a Múzickou školu do Ostravy k paní Soukupové, díky které jsem se posunula o podstatný kus dál. Dokonce jsem se rok učila hrát na basovou kytaru, ale to mi moc nešlo, protože jsem neměla čas cvičit. Taky jsem udělala talentové zkoušky na uměleckou školu ve Valašském Meziříčí, kde studuji obor užitá malba.

Název tvojí skupiny vznikl, předpokládám, na základě tvého přízviska Lo. Jak jsi dala skupinu dohromady?
Přesně tak. Je to taková slovní hříčka. Kapela vznikla z náhodného jamu u kamaráda ve zkušebně. Bylo to velmi povedené setkání, a tak jsem si řekla, že na tom by se dalo stavět. Je ovšem pravdou, že z původní sestavy zůstali do dnešní doby v kapele pouze kytarista a klávesák. Je totiž dost těžké skloubit muzicírování se zaměstnáním. Důležitým faktorem pro mě je lidská stránka věci. Nesejde mi ani tak na technice hry, jako na charakteru člověka a vnitřním naladění a sladění. Ostatní už potom přichází samo. Jsem moc ráda, že se to podařilo a mám kolem sebe nejen skvělé muzikanty, ale i krásné duše.

Nedlouho po tvém vítězství jsi nazpívala emotivní duet Neodchádzaj, s Jožo Rážem a skupinou Elán. Jak ke spolupráci došlo?
Iniciativa vzešla z Jožovy strany. Písničku měli napsanou už delší dobu, chyběl jim jen druhý ženský hlas. A když mě slyšel zpívat, bylo rozhodnuto.

Jaké to bylo spolupracovat se slovenskou hudební legendou?
Původně jsem byla trochu skeptická. O to víc jsem byla mile překvapena, jak příjemná to byla zkušenost. Všichni kluci z Elánu jsou bezvadní lidi a na to, co na hudební scéně dokázali až překvapivě skromní a hlavně nesežvýkaní šoubysnysem. A pokud jde o Joža, tak toho jsem si obzvláště oblíbila. Prostě jsme si vyloženě sedli.

Jako své hudební oblíbence uvádíš Doors, Janis Joplin, Patti Smith. Sleduješ i současnou a případně českou scénu?
Jen sporadicky. Jsem dosti vytížená, takže na vysedávání u počítače a hledání kvalitní muziky nemám čas. A to nehovořím o tom, že si z vymoženostmi moderní techniky moc netykám. Říkám to proto, aby bylo jasno, že podle mě naše média kvalitní muziku nenabízí a je třeba ji vyhledávat. Jsem dost zklamaná z nynější České hudební scény a z toho, co se prezentuje ve veřejnoprávních médiích jako hudba. Zároveň se dost podivuju nad tím, jak je možné, že se neustále plodí další a další žalostné pokusy o rádoby muziku. Prostě si myslím, že to, co je nám nabízeno, je ve většině jenom zbytečná vata. Moc ráda bych věděla, co je to za lidi, kteří sestavují v našich rádiích playlisty. Kdyby neexistovaly archivy, tak nemají co vysílat. Ale určitě to není o tom, že současné nové kvalitní muziky by bylo málo. Kdo ví, co všechno při výběru hudby v rádiích hraje roli. Obávám se, že kvalita nebude asi hlavním kritériem.

Určitě jsi tuhle otázku slyšela už tisíckrát, takže po tisící prvé. Máš několik výrazných tetování. Povíš nám, kolik a jaký mají význam?
Mám různá tetování na čtyřech místech těla. To na ruce neustále rozšiřuji. Je to taková moje malá osobní kronika, takže je jasné, že ještě není všemu konec. Teda alespoň v to doufám. Tetovala jsem se i sama. Jednu dobu jsem se tím přiživovala a potřebovala jsem trénovat. Něco tetovali mí přátelé.

V jednom rozhovoru jsi zmínila, že ne každý koncert je ti příjemný. Je pro tebe hudba neoddělitelně spojená s emocemi?
Hudba, to jsou pro mě v první řadě především emoce. Tam, kde emoce chybí je to slyšet a vzniká již zmiňovaná vata. Bez emocí jde u muziky pouze o nepodařený výrobek. Člověk, který je trošku vnímavý, dokáže velice snadno rozpoznat, z kolika procent to jde ze srdce a kolik z toho je ryzí kalkul. Kdysi jsem vlastně koncerty nesnášela. Milovala jsem celý ten proces tvoření ve zkušebně a vystoupení na veřejnosti pro mě bylo takové to nutné zlo. Byla jsem hrozný trémista. Vzpomínám si, že to docházelo až tak daleko, že na jeden koncert jsem si nechala na pódium přinést stůl, abych si při nejhorším pod něho mohla vlézt. Dnes už je to díkybohu lepší, ale pořád je to boj.

Chtěla jsi být vždycky zpěvačkou?
Odjakživa. Pocházím totiž z muzikální rodiny. Matka zpívala v kapele, takže jsem k muzice měla opravdu blízko. Byl to ovšem takový tajný sen a to právě proto, že jsem se strašně styděla zpívat před obecenstvem a to jakkoli velkým. Ve škole jsem měla z toho důvodu ze zpěvu trojky a hůř. Takže představa, že zpívám veřejně byla pro mě zároveň nemyslitelná. Ale měla jsem v záloze ještě další možnost. Moc jsem si přála být zlodějem aut.

Jaké máš s kapelou plány do budoucna? Na youtube je k vidění/slyšení singl Rouhání. Připravujete plnohodnotné cd?
Samozřejmě hrát do roztrhání těla. Před nedávnem jsme byli ve studiu v Polsku, kde jsme už nějaký vlastní materiál natočili. Patří mezi něj i zmiňovaný singl Rouhání, který jsme oblékli do zcela nového hávu a chystáme se ho v brzké době zveřejnit na sociálních sítích. Momentálně k němu připravujeme videoklip. O CD samozřejmě uvažujeme, ale všechno má svůj čas. Kromě vlastní kapely mám i další hudební aktivity. Hostuji v různých hudebních projektech, zpívám na kulturních a společenských akcích a tak.

Jak bude znít? Kde se bude žánrově pohybovat? Bude to tématické album?
Tak to sama nevím. Nad tím ani nepřemýšlím. Nemyslím si, že je v tomto případě dobré stavět si dopředu nějaké hranice a snažit se do nich nacpat. Jediné, čím jsem si stoprocentně jistá je to, že bude upřímné.

Vím, že jsi měla nějaké problémy s hlasivkami, jak to s nimi vypadá?
To je pravda. Když jsem po soutěži začala navštěvovat konzervatoř, tak mě paní učitelka zpěvu hned z druhé hodiny naložila do auta, a odvezla do nemocnice, kde mi přišli na fatální poškození hlasivek. Dost se na nich podepsal styl života, jaký jsem vedla. Takže mi hrozila operace a potencionální úplná ztráta hlasu. Musela jsem radikálně změnit vlastně všechno. Přestat kouřit, pít alkohol, změnit kompletně životosprávu. Docházela jsem na logopedii, kde mě učili znovu mluvit a používat hlasivky správně. Přiznám se, že to nebylo vůbec snadné. Díky svému příteli jsem se ovšem dostala do rukou jednoho slovenského léčitele, kterému se podařilo významně zlepšit nejen můj zdravotní stav, ale i psychiku. Takže přes veliký údiv lékařů jsem nakonec na operaci nemusela a dá se říci, že teď už jsem zcela zdravá. A je to k mé radosti slyšet. Pokud se budu držet, mělo by to být jen lepší. Když se na to podívám zpětně, tak se vlastně divím, že s takovým hlasem, jaký jsem měla, se mi podařilo v Hlase zvítězit. A to nemluvím o hlavě.

Na závěr se zeptám, k soutěžím typu Hlas jsi byla původně skeptická, přesto minimálně finále musel být takový ,,splněný sen". Máš nějaké sny, které by jsi ráda realizovala?
Dělat radost sobě i ostatním a být šťastná.

Pro Rockpalace, Daniel Talanda.