Jak mě potkal bigbít 8. část

První kšeft, už ani nevím, kde byl, zvučil legendární Petr Heller a já hrál jen 2-3 série a měl jsem možnost pozorovat celou kapelu. Trochu mě překvapilo, když kapelník se podivoval, že už mám druhou dvoudecku, ale říkal jsem si, hoši, zvyknete si. Dopravce byl všeobecně známý trumpetista Míra Silovský, ale já už přemýšlel, jak dál s touhle partou, neboť jsem věděl, že je tady dobrá základna.

Pavel Kugler, klavesák  - určitě dobrý muzikant, dobrý člověk a snad i do dnes můj kamarád, nakonec já jsem mu oznámil, že v R.U.R. končí, když ostatní utekli. Několikrát v sobotu když se nehrálo, oznámil, že místo zkoušky jede na lyže a když to řekl po x té, bylo řečeno, proč dál nezkoušet a jen hrát a že to zkusíme bez kláves ve čtyřech. Jel s námi na kšeft, poprvé si to poslechnul a sám prohlásil, že to má větší drajv. Nejen pro to ho mám rád.

Tibor Filaun, kytarista a kapelník -  hrál dobře a převzaté věci i lépe než já, neboť to okopíroval tak jak to bylo zahrané v originálu. Pro mne to ale nemělo ten správný zvířecí tentononc a tak po pár letech jsme se domluvili, že odejde.

Venca Štěpánek, dobrý baskytarista a hlavně famózní zpěv. Nepřehlédnutelná také byla jeho vizáž, lákadlo na holky a pravidelné bylo to, že pod podiem na straně Vencovo vzdychaly šestnáctky a výše a tam kde jsem byl já, házeli hárama „sabati“. Ten jedinej vydržel u R.U.R. až do konce a dnes hraje v Mediu.

 Josef Procházka, bubeník - byl jedním z tahounů R.U.R.  Zkoušelo se u něj v rodinném baráku, hrál výborně, ale odešel tenkrát za „lepším“.  Odejít tenkrát i Venca Štěpánek, tak fakt nevím. Po odchodu Procházky do Media jsme trochu tápali, původně došlo k „výměně mečů“ kdy z Media přišel Franta Adámek, to jsme zkoušeli v Korytech, nějak to nebylo ono a tak Venca přivedl Frantu Nového. František mě moc neseděl, ale den ode dne se zlepšoval, je to takový poctivec, který každou skladbu vždy nacvičil a vždy zahrál stejně a dokonce i s drajvem. Tibor sehnal zkušebnu v Plzni v Božkově v místní knihovně a do dnes mě překvapuje ta pohoda, kdy jsme ve zkušebně měli aparáty v té době dost drahé, nijak zabezpečené a nic.

Zkoušelo se, hrálo se, ale některé moje vlastní věci prostě nebyly dle mého gusta a tak se začal shánět kytarista místo Tibora. V té době se Venca Štěpánek „uřval“ a tak byl do R.U.R. povolán na zpěv „kdo jiný“ než Petr Hugo Kůs. Opět se zvedla umělecká úroveň kapely, teď když to píšu, tak Hugo mě vlastně od jisté doby provázel téměř po celou moji bigbítovou kariéru, vždycky mě víceméně sral, ale jeho kvality jsou nesporné a dokonce i na oslavě mé svatby byl, ale to už jsme ani jeden nikde nehráli.

Hugo vložil do R.U.R.  opět nejen výborný zpěv, ale také dobré vlastní písně a texty, které byly srozumitelnější než texty Františka, neboť „nevěřím na cesty dobrodruhů, v močálech ženských rozkoší“, je sice myšlenka hluboká, ale pro mne až moc.  Myslím si, že i vokální party Kůs/Kolečko nebyly až tak špatné, šlapalo nám to v Paradoxu, v R.U.R. později v Barbusu a v Nemesis, ale to až opravdu později.

Hrálo se poměrně dost, využívali jsme i moje konexe ještě z Paradoxu, akorát, že se při hraní podstatně méně popíjelo. Ale já si to vynahradil vždy po, neboť jsme už měli i bedňáky, kteří se postarali o naložení aparatury a tak jsem s pořadateli donekonečna rozumně u vína hovořil. Když byla volná neděle, tak jsem většinu dne prospal, neboť jsem chodil i normálně do práce a to od šesti hodin. Vstával jsem pomalu až k večeři a když jednou moje babička, na mé přání připravila ovar, zasedl jsem ke stolu a položil dotaz. „Babi, máš prosím tě šukandu???“, „čeho?“, „no šukandu, ten křen s jabkama“. „Myslíš vejmrdu“, odpověděla babička s úsměvem a počala strouhat křen. Nebo, ani nevím, jestli to mám na sebe prásknout, ale přijel jsem domů téměř k ránu a byl hladovej. Kouknu tedy do lednice a tam řízečky. Dal jsem si dva na talíř, okurčičku k tomu a říkal si, nějak to babička usmažila tužší. Když se mě ale odpoledne ptala, jestli jsem si usmažil ty jen obalené řízky a chválila, že jsem dokonce umyl a sklidil pánvičku, vše mě došlo. To můj kamarád, taky muzikant, tak ten jednou přivedl hodně po půlnoci domů svého kamaráda a samozřejmě také hlad. Kouknul do lednice a tam králík na smetaně. Dali se tedy do hodování a ten jeho kamarád povídá, „tak tě nevím, Richarde, je to výborný, trošku tužší, ale moje Jani tu omáčku dělá hustější“. Jistě chápete, že to byl jen králík ovařenej a základ pod svíčkovou. Když už jsme u toho jídla, tak taky jeden takovej měl doma obrovskou krajtu Marušku. A pro Marušku specielní mrazák, kde byly zmrzlá kuřata a slepice i s peřím, neboť had to sežere, peří vyvrhne a tím si čistí žaludek. Jednou jej manželka po příchodu z restaurace vyhmátla v koupelně, jak sprchuje vařící vodou zmrzlou slepici z důvodů rozmrazení a následné kuchyňské úpravy. Zde je vidět, že hlad není v žádném případě převlečená žízeň, ale nejlepší kuchař. Tak jsem trochu odbočil a teď zase zpět k bigbítu.

Jednou jsme hráli v Kolinci a při nějaké pauze se mě zeptalo nějaké místní děvče, jestli by si s námi mohla zazpívat. Já, člověk víceméně přízemní jsem okouknul její figuru která se mě tenkrát nezdála zajímavá a vymluvil se na to, že máme svůj program a bla, bla, bla. Hráli jsme dál a po konci zábavy, kdy už jsme měli svoji techniku a tím pádem i bedňáky kteří vše nosili do autobusu a my mohli popíjet zasloužené alkoholické nápoje, najednou slyším, „Still Loving You od Scorpions“, naprosto perfektně zazpívané a to právě zpívalo to dotyčné děvče. Teď jsem zase já šel za ní a domluvil vystoupení na našem koncertu na výstavišti, kde se vždy ve čtvrtek hrálo před filmem. Začali jsme hrát, a když zhruba v půlce přišla na pódium Eva Urbanová ano, to bylo to děvče z Kolince, tak při prvotním smíchu a údivu všem spadla čelist a já se stal snad prvním vokalistou v její pěvecké kariéře.                               R.U.R,  RH+, Divadlo J.K.Tyla,  Národní divadlo, Metropolitní opera, duety s Milanem Kolečkem, Láďou Křížkem, Karlem Gottem, Štefanem Margitou atd. Eva je výborná, protože dobře začala, ale hlavně včas ukončila rockovou kariéru. Je nejen výborná zpěvačka, ale i velmi dobrý člověk a i když dosáhla nejvyšší světové úrovně, tak nezpychla a kdykoliv jsme se náhodou potkali, tak se ke mně vždy hlásila.

Bylo to už v době, kdy se přemýšlelo o výměně kytaristy, trochu k tomu napomohl i měsíční pobyt Tibora v lázních, kdy na festival politické písně ano, i takových záležitostí jsme se zúčastnili, nahradil Tibora mladý konservatorista Míla Čech a tam jsme tak trochu zjistili, že by to šlo i jinak. Míla zahrál výborně a i dost potom smutnil, že už je konec. Dnes hraje spíš jako písničkář a je dobrej. Festival politické písně a jeho krajské kolo se hrálo v Domažlicích a jezdili tam veškeré kapely které chtěli hrát, snad až na Suřík a další undergrunt  či jak se to píše. Tam se po vystoupení, které se odehrávalo už od dopoledne děly neuvěřitelné věci. Sedělo se dost často na náměstí ve Slavii anebo V Dubině, což byly oblíbené restaurace účinkujících. Veškeré rozepře a podrazy byly zapomenuty a svorně se popíjelo do pozdních nočních hodin. Občas tam vznikla z alkoholu i veliká ostuda. To takhle jeden nejmenovaný hudebník, velice vážený a solidní člověk, tak ten . . .ale o tom až příště.