Rozhovor s Vladanem Vavrušou

Otrokovickou rockovou kapelu GAIA řídí už téměř třicet let kytarista Vladan Vavruša, který je také hlavním autorem a textařem. Potvrdil to i aktuálním albem Druhá múza, ale nebyl problém s ním udělat i následující rozhovor.

Je to už pár měsíců, co vyšlo album Druhá múza skupiny Gaia. Jaké jsou ohlasy příznivců, případně recenze?
Ohlasy na CD Druhá múza máme prostě parádní. Líbí se žánrová pestrost, poetika textů i vydařený zvuk ze studia BiteHazard. Recenze vyzněly také příznivě, ale nejvíc mě vždycky potěší příznivé hodnocení při setkání s některým z našich fanoušků, to konkrétní setkání udělá největší radost.

Jsi hlavním autorem, ale docela nedávno se objevila nová zpěvačka, která i textuje a navíc je taková multifunkční…
Bára je skvělá posila do naší kapely, nejen že adoptovala většinu písní předchozího leadera, ale přispívá do nových písní svými hudebními i textovými nápady. Navíc výborně fotí a umí to i s grafikou, takže úroveň prezentace kapely šla výrazně nahoru.

Co má znamenat onen název alba – Druhá múza? Co je tím myšleno? Má to spojitost s Bárou, která po čase vystřídala dřívějšího zpěváka, čímž se hodně změnilo? Je to velké nóvum?
Má to spojitost se vším, proto jsme ten název vybrali z mnoha názvů, které nás napadly. Je to jednak o změně na pozici leadera, je to i o žánrové pestrosti písniček na CD a také o závanu nové energie, kterou jsme při nahrávání alba cítili, a která se tam, doufám, i přenesla.

To je vlastně první žena ve vaší kapele… Jak jste se sehráli?  
Toto není úplně přesná informace. Je to první žena na pozici zpěvačky, předtím jsme už měli v kapele klávesačku, vokalistku, ale tyto spolupráce trvaly jen krátce. Bára od začátku do kolektivu výborně zapadla jak pěvecky, tak i lidsky. Navíc se zatím stále pěvecky zlepšuje. Jsme její první kapelou, předtím zpívala jen příležitostně a chodila na pop zpěv do zlínské hudební školy Yamaha. Ovšem zpívání s živou rockovou kapelou je podstatně jiná disciplína a zdá se, že jí to velmi sedlo a baví ji to.

Co ohlasy z loňských koncertů na jaře a v létě, kdy se hrálo? Kde všude jste vystupovali?
Koncerty jsme loni stihli jen tři, první byl zajímavý, tím kde se odehrával. Bylo to v Otrokovicích na přístavišti a my jako kapela jsme hráli na střeše lodi Morava, takže se to s náma poněkud pohupovalo. Naštěstí počasí vyšlo parádně a celá akce byla úžasná a moc jsme si ji užili.

Druhý koncert byl na naší „základně“, což je restaurace Dolly, tady je vždycky výborná atmosféra s lidmi, co nás dobře znají.  Posledním a zároveň vrcholným vystoupením byl koncert v Zelenáčově šopě ve Zlíně společně s kapelou Kochta band. Tady byla neuvěřitelně pozitivní atmosféra a návštěva na maximu, takže se nám tady hrálo skvěle. Navíc jsme z tohoto koncertu pořídili kompletní videozáznam, který máme na svém YouTube kanálu gaiaotrokovice.

Jak písničky z alba propagujete, když se koncerty zatím nekonají?
Propagace alba je nyní možná jen přes média anebo přes sociální sítě. Jsme hodně aktivní na našem FCB profilu - https://www.facebook.com/gaiaotrokovice , nedávno jsme k němu přidali i fanouškovskou skupinu a dále máme Youtube kanál, kde jsme jako GAIA Otrokovice. Skoro ke všem písním z alba máme jednoduché klipy, lyric klip pro Stíny a Na vlnách, sranda klip  - Rychlík ze zkušebny, photo klipy pro LeukoCity a Jsem a pro písničku Tak skoč máme kombinaci hraného a lyric klipu. Nedávno jsme udělali fanouškovskou anketu o naši nejpopulárnější píseň, vyšla z toho písnička LeukoCity a na ni bychom nyní chtěli připravit opravdu profesionální videoklip. Je to ale teprve na začátku. Posledním online počinem jsou naše nové www stránky na adrese www.gaiaotrokovice.webnode.cz , které jsou takovým rozcestníkem ke všem našim aktivitám.

Jak dlouho kapela GAIA vlastně funguje a co má všecko za sebou? Jaké byly vaše začátky a jaký je rozdíl mezi minulou a současnou tvorbou?
Gaia se datuje od roku 1992 a za sebou toho má hodně. V podstatě její kořeny vznikly už v kapele Hermes o možná 4 - 5 let dříve, kde se poprvé potkalo zdravé jádro – kromě mě ještě basový kytarista Milan Koplík a bubeník a zpěvák Libor Školný. Tento projekt přerušila tehdy ještě dvouletá vojenská služba a po návratu už na troskách Hermesu povstala nová GAIA.  Přidal se zpěvák Drahomír Kvasnička, který s námi zůstal až do konce roku 2019. Ten byl za nějaký čas nahrazený Bárou Havelkovou a ke kapele se přidal kytarista Pavel Martinka. Posledním členem kapely je klávesák Filip Doležal, který je v kapele asi pět let. Od začátku jsme se orientovali na autorskou tvorbu, nejdřív v ní byly cítit vlivy art-rocku, komplikovanější kompozice pak byly postupně nahrazovány skladbami s kratší stopáží a už více připomínaly klasické písně. Do dneška je ale jednou z hlavních devíz kapely snaha udržet si harmonickou a aranžérskou originalitu a širokou žánrovou pestrost. První CD vydala kapela v roce 1994 a jmenovalo se Zbylo jen málo, následovalo Ohlédnutí a poslední CD má název Druhá múza. Vyšlo na konci roku 2021 a je dostupné taky na Spotify a jiných streamovacích platformách.

Pokud budou letos koncerty, tak co chcete „live“ publiku představit? Pokud vím, tak zkoušíte a chystáte určitě i nové písničky…
My opravdu teď máme co publiku v live podobě nabídnout, protože tři písně z našeho CD vlastně ještě na koncertech nikdy live nezazněly. Byly složeny a nahrány v druhé polovině minulého roku, když už se vystupovat naživo nedalo. Kromě těchto již nahraných písniček, máme nyní několik skladeb rozpracovaných a také jsme oprášili, přearanžovali a částečně i přetextovali dvě písně z nedávné minulosti. Rozhodně je se na co těšit.

Máte v plánu i další album?
Určitě je další album v plánu, netroufnu si ale predikovat, v jakém horizontu se bude realizovat.  Každá nová písnička by měla být nějakou dobu hrána, aby se z ní vytěžilo maximum jak aranžérsky, tak i pěvecky, a to se skutečně nedá uspěchat.  V bližším horizontu ale hodláme vydat anglickou verzi současného CD, některé texty máme už hotové, na dalších se pracuje a zní to velmi zajímavě.  Jakmile bude toto dokončeno, začneme se vážně zabývat materiálem na nové CD.  Do toho ještě natáčení klipu, takže je zcela jisté, že se v nejbližší době nudit nebudeme.

Do jakého věkového spektra bys zařadil vaše publikum, anebo jak to vnímáš ty z těch posledních loňských koncertů? Jsou to třeba lidé od 30 do 50 let?
Odhadl jsi to docela přesně, skutečně tu nejsilnější posluchačskou skupinu máme v rozmezí 35 - 50 let, i když nás samozřejmě poslouchají i lidé mladší a úplně mladí. Dnes se dají kvalitní statistiky získat z on-line platforem jako je Spotify nebo YouTube a z toho třeba vím, že máme příznivce na Novém Zélandu, v USA, nebo ve Velké Británii.  Tu nejsilnější věkovou skupinu si vysvětluji tak, že to jsou lidé, kteří ještě muziku skutečně poslouchají, zajímá je i text a nálada písničky. Bohužel mladší generace muziku většinou bere jen jako podkres, jako takové spotřební zboží. Naštěstí se ale najdou i výjimky a není jich úplně málo, takže bych nechtěl, aby to do budoucna vyznělo vyloženě pesimisticky. Stále vznikají nové kapely, takže kolotoč muziky se určitě nezastaví.

Jakou muziku posloucháš ty sám? Zajímají mě jména a styl. Co jsi poslouchal, když ti bylo 20 a jak je to velký rozdíl od toho, co posloucháš teď?
Já mám už od mládí široký hudební záběr napříč mnoha žánry. Moje první kroky s kytarou byly svázány s folkovou muzikou a písničkami Nohavici, Plíhala, Nerezu a současně jsem poslouchal art-rock jako byly kapely Progres2, Synkopy nebo zahraniční Maryllion, Rush, Yes apod. Měl jsem ale velmi rád i tvrdší metalovou scénu, kde mi učarovaly kytarové party Iron Maiden, Metallicy nebo třeba Scorpions. Souběžně jsem ale chodil do knihovny do hudebního oddělení poslouchat hudbu klasickou a myslím si, že to všechno se teď prolíná v pestrosti muziky, jakou v kapele hrajeme. Aktuálně se můj hudební vkus až tak moc neposunul, stále si rád poslechnu muziku, kterou jsem poslouchal v mládí, ale snažím se najít i nové kapely, které by mě bavily. Tady cítím, že už dávám přednost jednodušším písničkovým formám před složitými kompozicemi. Ze současnosti bych uvedl třeba kapelu Jananas, Ivu Marešovou nebo třeba Tata Boys. Je toho samozřejmě ale mnohem víc a v tomto směru jsem rád za on-line svět, kdy si ráno můžeš vzpomenout prakticky na jakoukoliv muziku a díky streamovacím službám si ji můžeš okamžitě pustit. Vždycky jsem měl binec v LP deskách a CD, takže bylo obtížné najít, co jsem právě chtěl poslouchat a teď je ten přístup k hudbě krásně jednoduchý. Ale pravda je, že pustit si klasickou LP desku, to byl takový obřad. Takže je docela možné, že si ještě nadělím nový gramofon a vrátím se na začátek.

Pro Rockpalace – Robert Rohál
Foto archiv GAIA