Bad rockový kolektiv - ve ,,špatné společnosti“ rozhovor s Milanem Laubem

Začnu klasickou otázkou: Jaké jsou začátky kapely Bad?
Kořeny Badu jsou v punk- metalové formaci, která se jmenovala ,,Boris Neúprosný". Tak nazýval svůj digitální budík sovětské výroby, bubeník z mé bývalé kapely ,,Želví čelo", Pavel Hubatý. Když jsem pak začal psát spíše klidnější rockové písničky, tvrdé jádro kapely si sbalilo fidlátka se slovy, že takový sr..ky hrát nebudou. Zůstal mi jenom baskytarista a dlouholetý kamarád Vlasta Husák. Tak jsem se jal hledat spřízněné duše mezi muzikanty, našel je a kapelu jsme přejmenovali na ,,Bad".

Proč tenhle název?
Dali mi kamarádi někdy kolem mé puberty tuhle přezdívku, vzhledem k mojí náklonnosti ke kapele Bad Company, a už mi to zůstalo.

Jaké je složení kapely?
V kapele se vystřídalo opravdu hodně muzikantů, ale posledních pár let se sestava víceméně ustálila a to mě těší. Kromě mojí ženy Aleny Laub Habertizel, která hraje na akordeon, je tu výtečný kytarista Michal Jelínek, který je v kapele už potřetí, dlouholetá opora- bubeník Michal Franc, Jirka Duben, hrající na takový podivný hybrid Stratocasteru a pětistrunného banja a v neposlední řadě Ivan Bulička, indiánským jménem Stojící Medvěd, starý metalový harcovník, který hrál mimo jiné v kapelách jako Zikkurat, Beatover nebo Autogen.

Spočítáš a vyjmenuješ, kolik kytaristů tudy prošlo? A kolik jiných hráčů?
Zrovna nedávno jsem to zkoušel spočítat, byla to fuška si vzpomenout a i tak si nejsem úplně jistý. Nejsem dobrý archivář, tak přibližně: Kytaristů prošlo kapelou cca deset a někteří tu byli dvakrát nebo i třikrát. Basáků jsme tu měli podstatně méně, těch se tu vystřídalo pět, bubeníků bylo šest a sedmý s námi občas jezdí na záskok. Měli jsme i dva houslisty: Slávka Formana, velkého tahouna až do chvíle, než emigroval do Litvy a posléze Marka Holého, ten odešel hrát k módní keltské a skotské hudbě kapely ,,Navostro".

Můžeš nastínit, jaký druh hudby hrajete?
Já to nevím, jsou to v podstatě rockové písničky, které se někdy blíží k hard rocku, jindy k blues nebo southern. Máme svůj koncertní program, složený z autorských věcí, a protože se nevyhýbáme ani různým oslavám, motorkářským pařbám nebo rockovým hospodám, kde je potřeba hrát dlouho, máme v zásobě i širokou škálu coverů od mistrů, jak českých, tak i zahraničních, třeba Rolling Stones, Led Zeppelin, ZZ Top, Nazareth, AC/DC apod.

Z čeho vycházíš při psaní textů? Je to tvoje zkušenost nebo se inspiruješ cizími příběhy?
To je různé. Nejsem žádný textomet, který by psal dva nebo tři texty denně, takže nápad musí přijít za mnou a pak už to jde dobře. Většinou, když píšu text, tak už se mi v hlavě rodí i melodie, pak sahám po kytaře. Náměty se ke mně dostávají z hlubin mého vědomí, nějaká vzpomínka z mého pestrého života nebo i z cizího, příběh, který jsem někde slyšel, část knihy, kterou jsem kdysi četl. Hlavně ten nápad musí přijít, jinak se nehnu.

Co považuješ za úspěchy kapely?
Úspěchy? Co jsou úspěchy. Úspěch je už jenom to, že jsme se v kapele za ty roky nesežrali, nepoprali a že i s těmi, co už u nás nejsou, udržujeme přátelské vztahy. Pokud máš na mysli hudební úspěchy, tak především to, že se naše muzika líbí lidem a je jedno, jestli jich je v klubíčku třicet nebo na nějaké letní estrádě několik tisíc. Jako bonus, pak vidím hraní na velkých festivalech, jako ,,Rock for People” nebo ,,Open Air Trutnov”. Pak třeba i rok 2004 a vítězství v celostátní soutěži rockových kapel ,,Rock Nymburk”.

Prý jste taky hráli v lotyšské Rize?
To byl zážitek nadmíru nevšední. Vánoční večírek pro zaměstnance Lotyšských kasin, mi znovu připomněl atmosféru podnikových večírků za komančů. Ženy oděné do plesových rób s flitry, muži v decentních šedých oblecích. Jen jsem nepochopil, že ačkoliv se Lotyšsko může pyšnit opravdu výtečnými pivními výrobky, na večírku byly k mání pouze dva druhy alkoholických koktejlů: zelený- kyselý a červený- sladký. To se fakt nedalo a tak jsem se spřátelil s barmanem a ten mi pak naléval přes zákaz čistou vodku. Také ubytování v kasinu s otevřeným účtem, byla více než příjemná záležitost. Strastiplná cesta domů, se zastávkou v litevském Kaunasu, už je na jiné povídání.

Proslýchá se, že jsi donutil Slávka Formana vystoupit na litevsko- lotyšských hranicích v prosinci jen ve flanelové košili a ujel si. Co se stalo?
Nic zvláštního, obyčejná ponorka na cestě, x hodin- den a noc v jednom autě, v neznámé zemi. Počasí, jak v říjnu na blatech. Ale za chvíli jsem se pro něj vrátil, když hlava vychladla. Stál tam u silnice ve své kostkované flanelce s housličkami v ruce a vypadal, že se rozmýšlí, jestli se vydat zpátky do Čech nebo pokračovat do Lotyšska.

Máte v plánu v nejbližší době točit nějaký klip nebo pracovat na CD?
Tyhle záležitosti jsou v procesu už pár let. Chystáme reedici našeho prvního CD ,,Vítej do pekel " a máme roztočené nové písně na CD, s pracovním názvem ,,Dobré trávy". K tomu by měl být (snad příští rok) singl a videoklip: ,,Všichni jsme Čech". Je to o příchodu praotce Čecha a jeho družiny na horu Říp, z pohledu tam žijících Keltů. Paradox je, že ač jsme kapela rocková, tak jediný videoklip, který zatím máme, je spíš bluegrassově laděný. Je to písnička ,,Motorkář", kterou jsem napsal na přání jednoho motoklubu.

Máš nějaké perličky ze zákulisí?
Těch je za ty léta hodně a většina z nich se ani nedá publikovat. Život rockového muzikanta má svoje specifika, rockeři jsou všeobecně cháska nezbedná a divoká. Kupříkladu, když nespokojený baskytarista rozmlátí svůj nástroj o betonové schody, když ti prostě na koncert někdo vůbec nepřijede, protože se zasekl bůhvíkde u sklenky dobré kořalky, když ti jedna jediná děva rozhádá kapelu tak, že už spolu nemůžete fungovat. To všechno a jiné snad už máme za sebou a teď vzhlížíme k lepším zítřkům.

Co ti dává hudba a co předáváš prostřednictvím hudby lidem?
Hudba je pro mě radost, ale i hodně starostí a nikdy nekončících problémů s lidmi v kapele. Muzikanti jsou totiž cháska ničemná, vrtošivá a divoká. Nikdy nevíš, jaké překvapení ti přichystá na další zkoušku nebo koncert. Mě osobně taky hudba dost vyčerpává, jsem zvyklý odehrát koncerty naplno, a když to skončí, tak mám v hlavě úplně vyvětráno. Potřebuji pak přibližně hodinu na to, abych byl schopen si vůbec zabalit kytaru. Většinou to dopadne tak, že než se vzpamatuju, tak to Alena udělá všechno za mě. Co dávám hudbou lidem? Doufám pocit, že návštěva našeho koncertu nebyl promarněný čas, a že odchází v lepším rozpoložení, než když přišli. Mám rád ty menší prostory, kde jsou lidi blízko a můžeš si s nimi povídat, vnímat jejich reakce a nechat se od nich dobíjet.
Na konec bych si dovolil citovat část textu kapely Pumpa, tam je to myslím vyjádřeno moc hezky:
,,Světla do očí a decibely spálili nás svou sílou,
v každym sále se zvednul prach,
nikdo nevěřil ,že takový chvíle někdy minou,
ale přesto zůstal v každým z nás
trochu strach,
co bude dál,
až to skončí."

Tak to je vše a přeji všem krásný zbytek života.

http://bad-rock.cz/
https://bandzone.cz/bad