Ota Petřina - Super-robot (1978)

Dlouho jsem váhal, zdali tuto výjimečnou desku zařadit k recenzi do periodika zabývajícího se převážně metalovou hudbou, ale ano, zcela jistě si to zaslouží a právem. Ota Petřina, výjimečný kytarista, výjimečný skladatel, jedna z výrazných mániček za komunistů a výjimečná osobnost české rockové scény. Je mi zcela jasné, že mladším ročníkům toto jméno asi mnoho neřekne, tak pomalu začneme. Tento výjimečný umělec začal v divadle Rokoko, kde doprovázel Martu Kubišovou, Václava Neckáře a Helenu Vondráčkovou, z této spolupráce vznikla známá kapela Golden Kids. Dále Petřina spolupracoval například s Petrou Janů a Lubošem Pospíšilem.

Poté započala velice dlouhá a plodná spolupráce s Václavem Neckářem, kde byl Petřina kapelníkem jeho doprovodné skupiny Bacily a kde vznikla tu lepší, tu horší alba, završená naprostým Neckářovým skvostem, v podobě přelomového alba "Planetárium". V roce 1978 natočil Petřina první sólové album, u kterého se zastavíme.

SUPER-ROBOT, v té době si nemohl vybrat lepší název a lepšího textaře v podobě Zdeňka Rytíře. Už obal zaujme magičností a tajemnem v podobě jakéhosi skleněného kusu, v podobě hadí hlavy a globusu místo hadího oka.
Toto album je dle mého názoru zbytečné pitvat píseň po písni, ale je třeba ho vyslechnout jako celek, protože v tom je jeho kouzlo. Album obsahuje dohromady 7 skladeb, které jsou z větší části bluesové, ale mají určitou mrazivou nadstavbu, za kterou by se nemusela stydět kdekterá dnešní doom metalová kapela. Toto album mě vždy evokovalo svou tajemnou atmosférou, první desky Black Sabbath, z novějších kapel například tuším již neexistujících Solitude Aeturnus. Již první věc " Já nejsem já " je otvírák se vším všudy. Skvělá práce vrstvených kytar, do té doby u nás takřka nepoužívaná, smyčců, hypnotických bicích další skvělé osobnosti Anatoli Kohouta, pro zajímavost otec Pavla Kohouta alias Monroe, kytarista na albu "Institut klinické smrti" skupiny Törr. Přesná basa Vladimíra Padrůňka a umírněných, ovšem účelných kláves Jana Neckáře. Album obsahuje převážně pomalé, táhle pecky s obrovskou paletou zvuků, na které tehdy tito muzikanti nepotřebovali hromady elektronických nástrojů, krabiček a počítačů s krásnými, propracovanými sóly. Zde bych vůbec práci s kytarou vyzdvihnul do výšin nejvyšších, protože kytary jsou na tomto albu a vůbec na celé Petřinově tvorbě alfou a omegou a jasným poznávacím znamením, kdy vám při jeho vystřelených sólech musí zákonitě naskakovat husí kůže i na prdeli. Uhrančivá atmosféra a nevtíravý hlas autora nám vypráví tklivé příběhy jako z pohádek, i když jsou to klasické příběhy ze života, ovšem zabalené do krásných slov již zmiňovaného Zdeňka Rytíře. Zde bych se na chvilku zastavil, byť se nejedná o žádného závratného zpěváka, i přes určitý hlasový handicap se Petřina se zpěvem popral důstojně a nijak nevadí občasné nedostatky, které jsou měrou vrchovatou vyplněny zbytkem nástrojů a právě skvělými texty. Na desce občas zaslechneme i náznaky elektroniky, např. ve skladbě "Computer III generace", která se ovšem ke konci opět zhoupne do kolébavé atmosféry zakončené smyčci. Jak skvěle album začne, tak i končí výbornou, titulní skladbou "Super-robot". Album není nijak překombinované a je tam vše nadávkováno tak, jak má být a to i v případě občasných symfonických vstupů, zato natolik silných, že by se mohl z tohoto počinu učit leckterý autor dnešních rádoby originálních kapel doomového a troufám si říct i black metalového ražení. Celá deska připomíná dokonalý, malovaný obraz, vyvedený v těch nejpříjemnějších barvách. Tato deska je pro mě zcela zásadní počin, který položil základy, ať se to někomu líbí, nebo ne, progresivního metalu u nás a neměla by chybět v žádné sbírce pravého bluesaře a fanouška progresivního rocku a doom metalu.

Pro mě je Super-robot jedním ze zcela zásadních alb sedmdesátých let a stojí u mě na piedestalu toho nejlepšího, co u nás v rámci tvrdší scény vůbec vyšlo.

1-Já nejsem já
2-Čas neodeslaných dopisů
3-Nebýt tebe
4-Tak zazpívej jí blues
5-Podivín
6-Computer III. generace
7-Super-robot

Ota Petřina - autor hudby, kytary, flétna, harmonika
Anatoli Kohout - bicí
Vladimír Padrůněk - basa
Jan Neckář j.h. - piano, syntezátor

Pro Rockpalace Ivo Plaček