Legendy zavítaly poosmé do Hořic a bylo to moc fajn

Osmý ročník hořického The Legends rockfestu je za námi a opět šlo o velmi vydařenou akci. Náladu nám nepokazilo ani auto, které nám kleklo pár dní před festem. Mně a moji ženu to neodradilo, jeli jsme vlakem. Dávno neplatí, že hromadná doprava ohromná je otrava. Cestou jsme se dozvěděli, jak můžou zkomplikovat život rockerův města Trutnov a Turnov. Je to něco jako hodinky a holínky. Zasmáli jsme se a za hoďku a kousek jsme byli na nádraží v Hořicích, kam pro nás přijeli kolegové z Rockpalace, abychom nemuseli šlapat ten krpál k Masarykově Věži svobody, u které je autokemp, místo konání Rockfestu.

Areál fesivalu se letos rozšířil, takže nás ani nemohlo překvapit jiné rozmístění stanů a stánků s jídlem a pitím. S odstupem musím říct, že to pořadatelé vymysleli dobře. Jelikož jsme byli na místě s předstihem, postavili jsme si v klidu stan a shodou okolností vedle nás přibyl kamarád z dávných dob z našeho městečka. To jsou náhody, kterým se těžko věří. Pak jsme vyrazili na muziku. První kapela Metanol kolem mých uší prošustila a tak nějak mě neoslovila. Totéž můžu říct i o Cocotte minute, ale ty jsem sledoval déle. Potom vystoupila punková legenda Plexis. Z rockového pravěku si pamatuju dvě písně a dnes stále ještě hity „Svět jsou báry“ a „Půlnoční jezdec“. Potěšilo mě, že  kapela stále hraje.

Zemětřesení postihlo legendy, už je to tak. Jediný český  open air festival, na kterým vystoupil letos projekt Zemětřesení byl právě ten hořický. Tahle all star banda sázela jeden hit z dílny Jirky Schelingera za druhým. Byla to veliká paráda. Ohromná síla a energie proudila z pódia. Mám velikou radost, že se Aleš Brichta drží jakš takš ve zdraví. Zpívá mu to furt parádně a oproti loňskému vystoupení v Akropoli byl daleko jistější. Muzika a nadšení fanoušci ho evidentně nabíjí. Se ženou jsme si po vystoupení řekli, že víme, pro koho budeme hlasovat. Jak jsme řekli, tak jsme udělali.

Z Trautenberka jsou lidi hodně nadšení. Mně ale na zadek neposadil. Je to veselý, je to vtipný, ale odvázanej z toho nejsem. Každopádně lidi pod pódiem se bavili a o tom to je. Klatovský Trautenberk nemusí to bavit každého, ale své posluchače má. V hlasování fanoušků se kapela vyšvihla na druhé místo. Gratuluji! Anče, Kuba a hajnej prostě fungujou a když si do party vezmou i starýho Potužníka, je z toho hodně veselej večírek. Jen si tak říkám, jestli by Západočeši neměli mít nějakého svého šizuňka ze Šumavy. Trautenberk totiž patří k našim východočeským Krkonoším.

Pak se rozjel Traktor a hned na začátku pecka „Defenestrace“. Kapelu jsem viděl letos dvakrát a pokaždé to bylo fajn. Nechyběly proradné „Bludičky“, na které si pravidelně vzpomeneme s drahou polovičkou při návratech z koncertů. Traktor vyhrál v hlasování diváků první místo a musím říct, že to bylo fér. Na své konto si tak mohl připsat další „Letokruh“. Kapela podala výborný výkon. Doufám, že se potkáme i v těch „Katakombách“. Jo, je to tak!

Půlnoční finále patřilo kapela Doga. Tyhle borci asi nikdy nezklamou. Navrství si na pódium ta svá cingrlátka a rozjedou „Hard werk“. Dělníci rocku, dělníci rockenrollu. K Izzimu tahle trošku cirkusová čísla patří. A kapela to dobře ví a dělá si z toho srandu, o čemž vypovídá závěrečné defilé. A při odlehčené písničce „Poletuju“ nechyběl umělý sníh a balonky. Jeden jsme si odvezli domů. Já si tak rád jen tak poletuju, poletuju, padám. Doga nepadá, naopak stále stoupá.

Páteční program po vlažnějším začátku utekl jako nic a byl dobře vygradovaný. Po nepříliš dobré noci, kdy jsem se moc nevyspal a stěžovala si i moje paní, ráno vyšlo sluníčko a hned bylo veseleji. Prostě naše postýlka, je naše postýlka. Lehátko ve stanu není taková sláva, ale přežili jsme, a co nás nezabije, to nás posílí. Mírně nás rozladila netekoucí voda, ale v pátečním Deníku jsem o problémech města Hořice s vodou četl, takže nás to nemohlo překvapit. Problémy s vodou zde byly i vloni, ale ne tak velké jako tentokrát. Na kopečku nad městem prostě voda neměla tlak. Pořadatelé dělali, co mohli. Vysvětlovali, telefonovali na všechny strany, snažili se zajistit alespoň cisternou s vodou. Přístup správců městského vodovodu byl na „přesdržku“. V tom sobotním vedru to byla otázka přežití. Voda část dne tekla jen čůrkem, o tekoucí sprše jsme si mohli nechat zdát. Ale i to málo vody stačilo pro osvěžení těla. Několikrát jsem se za odpoledne šel opláchnout a namočit čepici. Víc vody prostě k Věži nedoteklo. Navíc v pátek docela dost nestíhaly pivní výčepy, takže se v sobotu ráno řada fandů vydala do města kamenné krásy, kde navštívila místní obchody k doplnění „paliva“. Zdeněk Lhota mě ale ujistil, že se v sobotu fronty nebudou opakovat a měl pravdu.

Z rockových festivalů dokáží žít podnikatelé v širokém okolí místa konání. Na své si přijdou kempy, ale i hospody či pekárny. Rockfesty taky částečně podporují cestovní ruch. Řada rockerů totiž využije pauzy mezi hracími dny k návštěvě regionálních památek. A kolem Hořic je toho k vidění hodně. Tenhle kraj mám prostě rád a Hořice jako takové  pěkné město.

Sobotní program před polednem zahájila kapela Vanaheim. To jsme ještě odpočívali v pokoji ve stanu, ale tahle parta z nedalekého Chlumce nad Cidlinou nás spát nenechala, prostě nás vtáhla do víru dění. Nedávno jsem recenzoval její desku „Zlatí rytíři“ a málem jsem zapomněl, jak se mi líbila. Živé provedení taky bylo výborný.

Pak následovala další regionální kapela Alžběta. Tuhle partu máme rádi a těšíme se na křest čtvrté desky, který se uskuteční v půlce srpna. Tam určitě pojedeme. Alžbětě to šlape a už ji zná spousta lidí, proto se hlediště pěkně zahustilo. Hezky jsme si se zpěvákem Radkem Řezníčkem zazpívali třeba „Kopí osudu“. Tohle je prostě heavy a speed metal, který mám rád. Na rozjezd první dvě kapely hodnotím jen a jen pozitivně.

Komunál už dávno překročil hranice královéhradeckého regionu. Víc jak 25 let obráží pódia. Mám rád spíš jeho starší tvorbu, takže jsem ocenil třeba hned úvodních „Jedenáct hodin do útoku“. Ale ty novější věci mě tolik neberou. Přesto se Komunál dočkal zaslouženého potlesku publika. Za poctivý přístup si to kluci zasloužili.

Na hořickém festu vystoupily letos dvě opravdové legendy. Prvním bylo páteční Zemětřesení a v sobotu hrála legenda všech legend kapela Vitacit s Danem Horynou a Fanym Stehlíkem. Tahle kapela má své kořeny v roce 1972 a i dnes v ní hrají mistři Pavel Kuře Hejč a Luděk Adámek. Kolik už je to let? Ano, 47! Pánové a dámy, tahle grupa se třemi kytarami mě naprosto nadchla. Přehrála průřez kariérou. Nevynechala nic moc závažného. „Těžké jsou návraty domů“, když tě doma nechtějí znát. Hodně mě překvapilo provedení hitů z desky „Vzhůru přes oceán“. To prostě nemělo chybu. Fany přezpíval Dodovy pěvecké pasáže naprosto v pohodě. „Zvony“ bily na poplach a pak přišla i „Sybila“. Z druhé desky „Máte se hnout“ zazněl titulní flák, ale taky „Na to nemám“ s podtitulem „Nikdy neříkej“. A energii Dana Horyny by mohl závidět kdekdo. Tahle skutečná rocková hvězda, srší nadšením, šplhá po konstrukci pódia, skáče a hlavně stále ještě parádně zpívá. A ty jeho průpovídky při uvádění písní prostě nemají chybu. Nedávno oslavil 62. narozeniny, ale síly má na rozdávání. Těším se na další setkání.

Vystoupení kapely Pipes and Pints jsme vynechali, ale i z našeho stanu jsme poznali, že se lidi dobře bavili. Připravuju recenzi na aktuální desku „The Second chapter“ a fakt se na to těším. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili na Limetall. Tahle „Stará garda“ hraje úžasně. Výborné texty, skvělá muzika, to je fakt kombinace k pohledání. Z nové desky „Znamení“ kluci zahráli třeba „Svět je kosočtverec“. Třináctým znamením zvěrokruhu je „Femme Fatale“ a na tom něco bude. Za vším hledej ženu. Bubenice Veronika Mrázová před pár dny porodila syna Sebastiana a já se tímto přidávám k davům gratulantů. Za bicí Limetallu tak nastoupil její manžel Dalibor. A zástup je to velmi dobrý. Jsem zvědav, jak se tento post vyvine v budoucnu. Finále v podobě „May day“ mě naprosto poslalo do kolen. Bomba!

Po „Limetce“ následoval Krucipüsk. Tyhle Liberečáky jsem letos viděl potřetí (naposledy minulý týden), a přestože jsem je nikdy moc neposlouchal, musím uznat, že jejich tvorba je postavená na vtipných ale i přemýšlivých textech. „Rock and roll to není prdel“ a když „Cirkus dneska nebude, tak se dozvíš, že „Láska je kurva“. A předloňské album „Sine Amore Nihil“ je prostě pecka. Hájíčkovci prostě opět nezklamali. Jen tak dál.

No a šli jsme pomalu do finále. Škwor přehrál řadu svých hitů jako třeba „Může se stát“ nebo „Sraž nás na kolena“, ale je třeba napsat, že se kapela nebojí divákům přehrát řadu nových skladeb, který třeba já až tak moc neposlouchaný nemám. Některé písně lze zaslechnout i na mainstreamových rádiích. Ano, Škwor umí napsat hit. Třeba takovou píseň „Síla starejch vín“ zpívaly celé Hořice. Věci některý jsou neměnný. V hlasování fanoušků skončil Škwor druhý.

Poslední kapelou celého festivalu byla liberecká parta V. A. R., která letos slaví 30 let své existence. A je třeba zmínit, že téměř celou dobu hraje ve stejné sestavě a nebýt smrti kytaristy Šneka, mohlo to platit skoro stoprocentně. Svou dlouhověkost kapela oslavila v Hořicích s náležitou odezvou fans. Má oblíbená grupa V. A. R. nikdy neuhnula ze své thrashmetalové cesty. A to se fakt cení. Své vystoupení zahájila prastarým „Intrem“ z dema „Není se kam skrýt“, které vyšlo v roce 1990. K výročí oprášila řadu starších skladeb, ale nechyběla ani relativně nové pecky. Ve dvou písních „Vratislav“ a „Prdel Evropy“ kapele s vokály pomohl její bývalý vydavatel a zpěvák Mirek Kovář, kterého pamětníci budou pamatovat jako majitele Taga records a zpěváka trutnovské death metalové legendy Dai. Na podzim vyjde V. A. R. nová deska a já se na ni opravdu těším. Na recenzi snad taky dojde.

Mezi novinky letošních Legend patřily ekologické zálohované kelímky. Taky se rychle zaprášilo po edici památečních kelímků s logem festivalu. Jeden doma taky máme. Opět se potvrdilo, že rockeři a metalisti jsou slušní lidé. Policisté tentokrát neřešili žádné větší problémy. Nedošlo ani ke krádežím v kempu. Najatá ochranná služba pracovala naprosto spolehlivě a s úsměvem. Kluci s vizáží „fighterů“ měli respekt fanoušků a taky dovedli poradit. Prostě paráda. Dobré srdce potvrdili také fanoušci, kteří věnovali své vlasy nadačnímu fondu Daruj vlasy, se kterým jsme se setkali již třeba na jaroměřském Brutal Assaultu. Také v Hořicích se našli borci, kteří věnovali svoji dlouhá léta pěstovanou hřívu, která musí mít určitou délku. Teď si jejich vlasy užijí pacienti s onkologickou diagnózou. Tohle asi dojalo nejen mě. Tenhle projekt fakt má smysl.

Těšíme se na devátý ročník The Legends rockfestu, kde určitě nebude chybět. Moje žena tvrdí totéž, tak proč účast neslíbit. Poděkování zaslouží pořadatelský tým v čele se Zdendou Lhotou a jeho paní Bobinou. Rád jsem se potkal i s Janou Hejčovou, která patří do „svaté trojice“ hlavních postav tohoto festu. Uvidíme se opět zase za rok, přátelé.

Pro Rockpalace Honza Holý