Dvanáctý The Legends Rockfest je minulostí

Ve dnech 18. až 20. července se ve východočeských Hořicích v Podkrkonoší uskutečnil již 12. ročník The Legends Rockfestu, který pořádá tým lidí kolem Zdeňka Lhoty, Bobiny Lhotové a Jany Hejčové.
Letošní rockfest nebyl třeba tak naplněný úplně známými jmény. V minulosti někteří fandové pořadatelům vyčítali, že zde hrají skoro ty samé kapely rok co rok. Letos bylo všechno jinak. Přibylo několik méně známých kapel, k těm se přidali velmi oblíbené party a na poslední chvíli i tři zavedená jména, která nahradila dvě skupiny, které se ze známých důvodů nemohly zúčastnit (Krucipüsk a Limetall).

My jsme s kamarády vyrazili pro jistotu již ve středu 17. července k večeru, protože jsme měli oprávněnou obavu, že bychom nemohli stanovat vedle vlastního auta, jak bývalo v minulosti zvykem. Je to určitě pohodlnější, když spíme ve stanu a v sousedství máme zázemí se sezením a třeba plynovým vařičem a nějakým tím proviantem v autě.
Prostě jsme vyrazili včas, takže jsme si mohli zvolit místo pro naše improvizované křižácké ležení. Měli jsme to kousek ke stánku s občerstvením a trošku dál na toiky. Celý čtvrtek před zahřívací party jsme prokecali u stanu a dobré ho jídla a pití. Fakt nám ten den utekl, díky tomu, že jsme si měli co povídat, čemu se smát a co řešit. Myslím, že se spoustě lidí muselo škytat, když jsme je probírali a řehtali se u toho.

Večerní warm up party byla zahájena až v 19 hodin. Na malém pódiu vystoupila kapela HITMAKERS, která mě moc nebavila, takže jsem její hrací čas využil k prozkoumání, co je nového v Areálu Zahrada. Ten je fakt nádherný, pořadatelé ho neustále dovybavují. Letos zde bylo víc než 1000 míst k sezení, už od loňska se osvědčily zahradní sprchy a úplnou novinkou byly kontejnery se splachovacími záchody, které doplnily klasické toiky pro všechny a rakety pro pány. Tvorba HITMAKERS mi připomněla některé zábavové party, ke konci mě to i začalo bavit. Nebylo to úplně špatné.
Pokračování zahřívačky měli na starosti pánové z kapely JACKER´S, která mě v Hořicích nadchla již vloni. Moderní metal, jehož nesporným vzorem jsou pánové z kapely ARAKAIN. Ale nejde o žádnou kopírku. Kluci jsou výborní instrumentalisté a zpěvák má talent od samotného Lucifera. V několika písních zahostovala zpěvačka Karolína. Bylo to fajn. S úderem půl desáté čtvrteční produkce skončila a my svorně vyrazili bydlet.

Po klidné noci, kdy jsme se docela dobře vyspali, zaznělo ze sousedních stanů: „Dobré ráno, čůráci“. To asi abychom nezapomněli, že jsme na festu. Naštěstí to bylo asi až v 7 hodin. No nic, to prostě k podobným srandám patří. Nic proti. Všude se najdou nějací vtipálci. V pátek jako první vystupovaly kapely REGEN a DARK GAMBALLE. Byl jsem zvědav hlavně na druhou partu, kterou znám z 90. let, ale ani jedno vystoupení jsem prostě nestihnul. Situace v kempu se měnila postupně, takže jsme museli držet místě pro další kamarády a taky jsem se těšil na příjezd mé drahé polovičky, která ještě v pátek musela do práce. Trošku se to všechno protáhlo, ale nakonec se naše šestice zdárně sešla a společně jsme si fest náramně užili. Oběma kapelám REGEN a DARK GAMBALLE se tímto omlouvám. Okolnosti byly proti tomu, abych je viděl a hodnotil. Snad příště.

Z těchto důvodů jsme vyrazili až na band NIAKARA, který už tak trošku známe. On to je ARAKAIN trošku naruby. Kapela hraje autorskou tvorbu Zdeňka Kuba a zpěvák Mayo Petranin je opravdu supertalent. Z nových věcí zazněly „Kruhy v obilí“ a „Zlatá generace“. Jinak šlo o věci z původního repertoáru „Áček“, které složil Zdenka Kub. Nevím, co na to říkají jeho bývalí spolhráči, ale mně se produkce NIAKARY líbila a soudě podle ohlasů publika, nebyl jsem zdaleka sám.

Pak následoval TRAUTENBERK. Je to sranda, Anička je prostě kus, ale je to taky opakovaný vtip. Kapela každopádně našla díru na trhu a dokázala ji využít. Prostě jim není nic svaté. Hajnej je hovado, co sežral našeho psa. A starej Požužník je taky pěknej týpek. Není to muzika, kterou bych si pustil doma, ale naživo je to fakt sranda. Lidi se baví, a to je hlavní.
Následoval fenomén jménem VISACÍ ZÁMEK, který je na punkrockové scéně víc než 40 let a hraje stále ve stejné sestavě! Visáče mám rád. To je hudebně zábavná skupina se vším všudy. Hurá, sláva! Punk is not dead. Zazněly velké hity, co píseň to pecka. Začátek patřil písni „Traktor“ a pak to byla jedna velká punková jízda. Přímo před námi se tančilo pogo, bavili jsme se, zazpívali. Nechyběl „Kanárek“ nebo skvělá „Známka punku“ a jako finále „Cigára“ a „Domovnice“ alias zlá baba. Visáči mě nadchli tak, že jsem jim nakonec v sobotu večer dal svůj hlas / víčko v hlasování o nej kapelu rockfestu. Hurá, sláva!

Další svým způsobem fenomén následoval hned vzápětí. Chlumecký KOMUNÁL někdo miluje, jiný nenávidí. Asi neexistuje nic mezi. Jenže i ta výjimka se najde. Nepatřím totiž ani k jednomu táboru. Mám rád starší tvorbu KOMUNÁLU, až na pár písní mě moc nebere současná produkce. Ale v Hořicích si to tak nějak sedlo. Nové věci byly protkány starými peckami. Musím říct, že se mi to nakonec líbilo a opravdu s chutí jsem si zazpíval. Slovenské ultra srandisty HORKÝŽE SLÍŽE jsem si kvůli celkové únavě materiálu nechal ujít. Druhý den někdo vyprávěl, že byla tato parta úžasná a další borec hlásil, že frontman Kuko sotva stál na nohách a mezi písněmi jen blábolil. Neviděl jsem, nehodnotím.
Sobotní program zahájila parta LOCO LOCO, která začínala v nekřesťanských 11 hodin, takže jsme ji prošvihli. Stanové městečko pro auta a stany bylo totiž od Areálu Zahrada vzdálené zhruba 800 metrů. Hned vedle pódia totiž roste dálnice D35 Olomouc – Liberec. Snad se v příštích letech na fest svezeme po dálnici a vyjedeme přímo u Areálu Zahrada. Pořadatelům tato monstr stavba hodně zkomplikovala situaci. Na poslední chvíli museli řešit, kam umístit stany a karavany. Na louce u sjedu z obchvatu Hořic k areálu totiž zčásti stojí stavební technika a kupa zeminy, takže se prostor pro stanové městečko hodně zmenšil. Vloni jsme spali tady, letos jsme museli blíž k Hořicím až za lávku. Mělo to své výhody. Kemp byl blízko Billy a Penny marketu a též to měli blíž ti, co přijeli autobusem nebo vlakem. Uvidíme, jak pokročí stavba dálnice příští rok.

To jsem trošku odbočil. Zpátky k muzice. Jako druhý v sobotu vystoupila kapela BASTARD ze severu Moravy. Tuhle partu mám rád, opravdu jsem si ji užil. A užívali si i Bastardi. „Zakázané ovoce“ totiž chutná nejlíp, když se nikdo nedívá. Zazněly i další hity jako „1000 přání“ nebo „Když chlapi stárnou“. Za mně hodně dobrý.
Pak přišli na řadu bytostí z 13. století. Ano, šlo o gothic rockovou kapelu XIII. STOLETÍ, kterou prostě mám rád. Kluci a holka za klávesami sázeli jednu pecku za druhou. Zazněla „Justýna“, „Transylvania Werewolf“ nebo „Fatherland“, jako přídavek samozřejmě nesměla chybět hymnická „Elizabeth“. Pánové a dámo, smekám svůj pomyslný gotický klobouk. Tohle prostě byla nádhera. Žádná cingrálátka, žádné výbuchy, jen čistá radost z muziky.

A právě ty cingrlátka a plameny plus rekvizity nezbytně potřebuje další parta jménem DOGA. Jenže k této skvadře to prostě patří. Začátek patřil „Fabrice rock ´n´rollu“ a protože je Izzy trochu divnej a a může se klidně na to zvysoka, pokračovalo se třeba přes „Nejsi nevinná“ až po finální „Poletuju“. V hlasování diváků skončila DOGA na první místě. Nic nemůžu namítnout. Zasloužila si to.

Pak přišel strejda PROTHEUS. Živě jsem viděl tento sólový projekt poprvé, je to takový písničkový rock. Nejde o žádný metal s divokými kytarami a ještě divočejšími kopáky. Došlo i na něco málo z dílny DYMYTRY. Budu si to muset trošku naposlouchat. Na první dojem nejsem nadšenej, ale ani zklamanej. Dám tomu šanci.

Hračičkové SEVEN pokračovali další produkcí. Proměnlivé dekorace jak IRON MAIDEN nebo ohňové efekty byly prostě ohromující. Tým jménem SEVEN je prostě sehraný a Honza Kirk Běhunek se obklopil skvělými muzikanty, kterým to spolu jednoduše sluší. Zazněly třeba „Můry“ nebo závěrečná předělávka z dílny DEEP PURPLE „Burn“. SEVEN mám rád a moc rád se na ně vydám znovu.
PANOPTIKO je čím dál větší fenomén. A mně se to začalo líbit. V minulosti jsem tuhle tajemstvím obestřenou partu moc nemusel, ale dal jsem tomu čas a musím uznat, že to má hodně co do sebe.
Rytmika a tvrdé kytara modelu RAMMSTEIN, nezvykle poetické texty, k tomu instrumentální vyzrálost a taky neuvěřitelný hudební talent multiinstrumentalisty Dona von Telephona, který hraje snad na všechno od smyčců přes trubku, klávesy až po píšťaly, tahací harmoniku a Panovu flétnu. Něco skoro neuvěřitelného. Když k tomu připočtete tajemnou image, vtipné pseudonymy a do posledního detailu vymakanou show, dostanete koktejl jménem PANOPTIKO.

Úplné finále patřilo legendárnímu ARAKAINU, který do Hořic přejížděl po koncertu v Olomouci. Proto asi pořadatelé stanovili začátek jeho produkce až hodinu a 10 minut po konci PANOPTIKA. Jenže fanoušci byli netrpěliví a vyřvali si kapelu dřív, protože měla aparát postavený zhruba za půl hodiny. ARAKAIN tedy začal hrát cca o 20 minut dřív. Nebyl důvod víc čekat. Únava už byla doslova hmatatelná. Jenže ARAKAIN začal sázet jednu pecku za druhou. Jako první šla „Metalománie“ následovaná „Kyborgem“. A tak to šlo dál. Tenhle playlist neměl slabých míst. Z novějších věcí hráli kluci třeba „Sedm hříchů“ nebo „Arakadabra“. Potěšily též moderní pyroefekty, skvělá světla nebo ohňostroj papírových konfet. Uteklo to jako nic. Přišlo „Apage Satanas“ a byl konec. ARAKAIN mě doslova nadchnul a nebyl jsem sám. Super. 42 let na scéně a neuvěřitelná energie.

Vážení čtenáři, 12. The Legends Rockfest je za námi. Pořadatelé zaslouží obrovskou poklonu. Bylo to skvělé, přestože jsme to měli do kempu fakt daleko. Snaha se cení.
Za rok ve dnech 17. až 19. července 2025 se budu těšit do Hořic zase.
Pro Rockpalace Honza Holý