Ovlivňuje nás nostalgie i v hudbě?

Taky jste narazili na pocit, že dříve byla muzika lepší? Vrátil jsem se k vinylům (tebe Ivánku proklínám, že jsem ti podlehl s „gramcem“) a zjistil jsem, že mi stačí se jen podívat na obal a naskočí spousta vzpomínek a zážitků, kdy muzika nebyla ještě tak snadno dostupná jako dnes. Pro nová alba jsme jezdili na burzy, těšili se na nové desky, které jsme vysledovali z aktuálních Metal Hammerů a málokdy jsme byli zklamaní. Dnes okolo mne prosviští nová alba Tokyo Blade, Accept, AC/DC…a mně už nic moc neříkají. Po dohrání si uvědomím, že jsem si z nich nezapamatoval většinou vůbec nic výrazného! Určitě nejsou špatná, ale… stárnu? Nevnímám to intenzivně?? Debatovali jsme s Rudou na toto téma a vznikl zajímavý článek

Čím to je, že nejradši posloucháme tu muziku, na které jsme vyrůstali? Že by proto, že v té době jsme ji objevovali poměrně složitě sami a tříbili si pomalu náš osobní vkus. Hledali jsme to, co by uspokojilo naše uši a duši, co by nás vytáhlo z té či oné nálady nebo naopak, aby to tu náladu umocnilo. V době, kdy nebyl YouTube a vlastně ani internet.
Když je člověku smutno, pustí si smutnou muziku a naopak ... a nebo úplně naopak – jakoby do „kříže“. Prostě každý si najde to své. Hledali jsme styl hudby, který by odrážel náš naturel, vyměňovali jsme si s kamarády nahrávky z kotoučáků přes pětikolík a vypili u toho hektolitry chlastu, povídali si a objevovali Ozzyho, Judas, Santanu, Zappu, Iron Maiden atd. U Scorpions a jejich cajdácích jsme balili první holky. Někteří z nás si vedli sešity, kde měli o svých oblíbených kapelách veškeré možné informace.
Ale položme si další otázku – Proč nám připadá, že v dnešní době již nevzniká nic tak silného, jako to bylo právě v době našeho objevování hudby. Objevili jsme Deep Purple, Nazareth, Sweet, Slade, Led Zeppelin, Black Sabbath, AC/DC, Queen, UFO, Pink Floyd, Rush a mnoho dalších a také jejich skladby, které se hrají dodnes. Hard rock byl vlastně ve své době mainstreamovou záležitostí, hlavně tedy v první polovině sedmdesátých let a vznikaly legendární riffy a songy, ze kterých jsou dnes klenoty a umí je téměř každý kytarista a posluchač už při prvních taktech ví, o co se jedná. Podobné to bylo i později v osmdesátkách. Šedesátá léta byla přímo explozí rockové muziky, ale to jsem vnímal až později a nezažil jsem to tedy přímo. Čekali jsme na každou novou desku těchto kapel a věděli jsme, že nás nezklamou.
Skoro se zdá, jakoby všechny tyhle kapely „vycucali“ všechny možnosti ideálních harmonických postupů a na dnešní muzikanty už nic nezbylo a v současnosti už jen vaří z vody nebo udělají covery právě z výše zmiňované studnice nezapomenutelných hitů. Mám na mysli dobu od konce devadesátých let. Dokonce samotné legendární kapely, když něco vydají v současnosti, tak to se mnou příliš nehne a zase si radši pustím jejich staré pecky. Kladu si otázku, které dnešní songy přežijí 30 – 40 – 50 let, ale také si kladu otázku, jestli jen „nesenilním“ a jestli se ze mne nestává nostalgický dědek, který žije z minulosti. Fajn, nemusíte poslední větu potvrzovat a říkat, že jsem si odpověděl sám. Netvrdím, že současnost nenabízí skvělou muziku, jen váhám, zda se dostane do kategorie výše zmíněných. Osobně poslouchám spousty muziky a hodně songů mne přímo uchvátí, přesto nějak cítím, že nevydrží test času.
Možná se mnou nebudete souhlasit, tak mi schválně napište váš názor a pokuste se mne přesvědčit.

Více z této kategorie: « Jak je to s realitou na FB???

Zanechat komentář

Make sure you enter all the required information, indicated by an asterisk (*). HTML code is not allowed.