Karel Komorous - Vzpomínky rockera 3. díl

Takže se dostáváme do r. 1986. Měl jsem už vytříbeno, Extra band byl nej. Přijel jsem do chlumčanského kulturáku na tancovačku. Dobrý, krásný, nejlepší. O přestávce jsme se ve vestibulu potkali s Jardou Rajtmajerem, dali se do řeči a došli jsme k tomu, že potřebují šikovného spolehlivého kluka, prostě normálně řečeno - bedňáka. Ale tak zkusím to, budu pořád s dobrou muzikou. Další pátek jsem již nastupoval do zeleného autobusu před Lunou v Plzni a jel jsem s kapelou na první kšeft do Plas. Krásné prostředí, louka, řeka, nastěhovali jsme, pak už jsem se jen tak potuloval, nazvučilo se, po nějaké době začátek, no bylo to fajn.
Hrálo se, jezdili jsme, já s dalšíma tahal bedny a po nějaký době, že klučina, co obsluhoval světla, jde na vojnu. Už nepamatuju, kdo přišel, že - hele, jsi elektrikář, chtěl bys svítit? Tak mě to takhle spadlo do klína.
Nabyl jsem v technice důležitosti? Prdlajs, bedňák si své odmaká před kšeftem a po, ale zvukař a osvětlovač...ti neee, ti tahají bedny, postaví, zapojí, případně něco opraví, nastaví, pak chvilku pauza a jak se jde hrát, i jim začne práce. Ano, nejen hudebníkům. Existují názory, jak jsme si užívali, na každém kšeftu nějakou holku.....nj, několik tun nastěhovat do sálu, postavit, zprovoznit, pak celej večer to tam obsluhovat, potom to celé sbalit a nastěhovat do auta, do Plzně byly návraty často nad ránem, po poledni sraz a jelo se dál......jj, to jste měli na holky čas a chuť...darmo mluvit. Pro všechny takovéhle muzikou postižené lidi je to řehole.
Kapela si svým jménem a svoji kvalitou, už dopředu plnila sály, takže já byl v tom sedmém nebi, jaký štěstí mě potkalo, kam jsem se to prostou náhodou dostal. Chvíli. Tehdy relativně pár světel, takže když nějaká halogenka praskla, hned byla vidět, no což o to, stane se, ale o přestávce, kapelník, Jarda Rajtmajer, to byl cajmrsk...jak je to možný...atd...ale drasťák byl i na muzikanty, prostě tam byl takový tvrdý vojenský režim. Ale měl výsledky, podle mě obrovské výsledky. Jarda ale nebyl jen ten pověstný bič, ale i cukr. Dobře věděl, že kvalitní výkony podá dobře namazaný stroj. A tak opravdu měl starost, slýchali jsme otázky typu : nemáš hlad, máš kde spát.... Jednou jsem nocoval u něj doma, bylo teplo, tak jsem oblečenej jen tak lehl na nějakou válendu a lehce jsem procitl jak mě přikrýval nějakou dekou. Jako starostlivej táta.

Pro nás byla samozřejmě největší odměna plné sály. V r.1986 byla prvně soutěž Rockfest, obdoba folkové Porty, začalo se samozřejmě na okresních pak krajských kolech. Na každém musela jako host být profesionální kapela, asi aby to všem ukázala, jak to má vypadat. Na jedné takové "estrádě" pak vystoupila skupina Marsyas se Zuzanou Michnovou. Po první jejich písničce odcházel jeden rockový fanoušek kolem podia pryč a zřejmě něco říkal, páč p.Michnová řekla - škoda, že tě nebylo slyšet, on se vrátil, ona se sehnula s mikrofonem k němu a celý sál slyšel - všichni amatéři za celé odpoledne byli lepší než vy. Ale paní Zuzanu to nerozhodilo, vysvětlila nám, že to je jen jeho názor a začali hned další písničku. Tak hráli rádi, jasně, jenomže lidi postupně mizeli.....klídek. Takových hodnotných festivalů bylo víc. No byli jsme na celostátním finále, taky dobrej zážitek, ale......na něco smutný kino. Třeba že na všech scénách se skončilo, teď plácnu, ve 22 hodin, ale pak ve 22,30 začali hrát Stromboli, samozřejmě domácí, asi někým z porotců vyzdvihovaní. Druhý den noviny psaly, že na Stromboli bylo nejvíc lidí, ale že už se v tu dobu nikde nehrálo, to bylo vedlejší. Nemám rád tyhle - jak to nazvat, křivdy, nepravdy, dezinformace? K tomu se ještě dostanu s další soutěží.
Nebudu tu rozebírat jednotlivé kšefty, už jsem něco nastínil minule, hrálo se všude možně, blíže či dál. Bylo to časově trochu náročný, ale pořád to nějak šlo.
Zmínil jsem už autobus. Tak jak která kapela, jestli jak prosperovala, vzkvétala, měla obecenstvo a tehdy potřebné přehrávky, tak si mohla dovolit větší ty kraválbedny, navazovalo na to i zvýšený počet světel, dalšího materiálu a už se to prostě do dodávky nevešlo. Bylo nutné obstarat přepravní stroj větší, někdo měl třeba skříňovou Avii, šťastnější sehnali autobus. Ale, byl to stroj, který dali na prodej buď z MHD Plzeň či z ČSAD, je jasné, že ty vozy už byly za vrcholem své slávy.
Teď si ale vezměte, že jsme dostali pozvánku na východní Slovensko. Tyhle vysloužilé autobusy , tzv.erťáky, byly tak zralé jezdit trasy od psí boudy ke hnoji. Prostě kolem Plzně. Najednou mnoho set kilometrů? Vyrazili jsme ve čtyři odpoledne z Plzně, sraz s chalany jsme měli druhý den v motorestu mezi Popradem a Prešovem zhruba v 15 hodin. Bylo to tak nějak akorát. Ten divej stroj při rychlosti zhruba 70 km/hod byl ve vrcholném výkonu.
Tam jsme zažili, že odlišnost od Čech je na plakátech, je tam jen místo a datum. Kapela musí být připravená v sedm večer a pak čekat, až pořadatel řekne - teď.
Nezapomenutelná byla jejich pohostinnost, úžasná. Fotbalový stadion Sol, začalo se tam hrát až od devíti večer, odehrál se klasickej čtyřhodinovej repertoár, začínáme balit, přijde pořadatel a čo robítě? Tady že se hraje, dokud jsou lidi. Tak se to hrálo celé ještě jednou balili jsme ráno za světla. Ne že by tam nebyli lidi, nebylo prázdno. Část normálně vypadajících, pro které by se nechalo hrát ještě potřetí, pak mátohy a část mumií. Ale taková pohoda tam, nepamatuju z Čech. Pořadatel přiznal 1300 platících, tak na asi neznámou kapelu z dalekých západních Čech......hmmmm. Samozřejmě následoval přejezd a večer další vystoupení. Ale tam si nás vyhlédl jistý fotograf, jezdil za námi hodně po republice, až jsem to nechápal, několikrát byl i v Plzni, prostě obětavec.
Kapela splnila jisté podmínky a začala hrát pod uměleckou agenturou. No, že by byl přeplněnej kalendář kšeftů? Zpočátku nějaké ano, to bych jim křivdil, ale hned jsme třeba viděli dva příživníky, kteří jako že mají kapelu na starost. Asi to tak mělo být. Ale dostali jsme termín na vystoupení v partnerském městě Karl-Marx-Stadtu. Že prej hala na deset tisíc lidí. Tak jsme se zvukařem Tondou usoudili, že s naším vybavením tam budeme jak krystalka se světluškou. Neee, dobrý to bylo, byly technicky vepředu, vybavení parádní měli. Hala pěkná, i s tím naším autobusem jsme zacouvali dovnitř. Kolem plochy byly různé stánky, prodejní, občerstvovací, a ejhle, našel jsem dva typu střelnice na našich poutích. Tady jsem musel konstatovat, jak jsou ti enderáci daleko za námi, nikoho připitého tam nenapadlo s tou vzduchovkou střílet jen tak pro zábavu po ostatních. Jinak by to tam už asi nebylo.
Pak jsem si obstaral světla na úrovni, a bylo toho tolik, že jsme potřebovali další dopravu, tak jsem měl autobus jen na světla, plus muzikanti se svezli, technika jezdila velkým náklaďákem.
Vzpomenu na Bělou nad Radbuzou. balíme, po půlnoci, na podiu už je trochu místa a koukáme, že se tam něco stěhuje, nějaké bedýnky, gramo, magneťák, asi nějaký místní disko. Ptáme se co se děje? Odpověď byla překvapivá. Ale mohl bych se vrátit k minulé vzpomínce, kdy se někde venku děly věci a pak se tam třeba půl roku nehrálo. Tak tady to měli zmáknutý. Povídá mi jeden z pořadatelů - my ty lidi nemůžem pustit ven, aby dělali ve městě bordel, musíme je tu držet do půl pátý než pojede první autobus. Palec nahoru, obdiv.

Taky dobrá štace Vřeskovice u Přeštic. Hrávalo se tam přes zimu. Vchod zvenku, pár metrů přes chodbu a pak sál. Tehdy ještě byly zimy, sníh a špinavé boty udělaly své na parketách zhruba do půlky sálu. Další specialita byla, že se to tam snad pokaždé servalo, někdy i trochu víc. Pak když jsme balili naše krámy, byl ten sál zralej na hřablo na rybník. Špína, třísky, střepy, krev. Ale žádnej zákaz, v nejbližším termínu se tam hálo zase. Vynechám to, že většina fanoušků šla přes kopec do Borov na vlak... no vždycky pokračoval na Plzeň, to jooo.
Podotknul jsem agenturu, no tak něco někde smluvili, plus k tomu stálé víkendové tancovačky a došlo to do stadia, že se hrálo i 5x v týdnu a to po celé republice, sakra jak stíhat při tom chodit do práce?
Zlatý triangel. Hudební soutěž v bratislavské televizi. Nějak jsme se tam propracovali s Posledním zvoněním. Ve stejném kole byla s námi nasazená jedna dobrá slovenská kapela. A tady je ten další útisk, nebo strach z české kapely? Ve slovenské kapele nastoupily máničky v nátělníku, podium před kamerou, prostě tak, jak se tehdy už běžně vystupovalo. Ne tak Extra band, oblečení jak na sychravý podzim, vlasy stažené, Radek Zíka měl ve své bujné kštici nějakých 20 pírek, a celkově ten klip byl udělán tak, aby kapela nebyla nějak moc vidět. Budete mít možnost shlédnout.
Jezdili za námi některé partičky, opravdu po půl republice, moc věrní. Ke konci amatérské dráhy lidi začali v hojně větším počtu nás navštěvovat. Bylo to moc příjemné, přijedete na místo a kolem hospody nebo koupaliště už mnoho lidí, mnoho. A ty cestovatelé, byli jsme na severní Moravě, kolem Opavy jsem měli pár vystoupení a pak k domovu, do Čižic, na Plzni-jihu. Na té Moravě jsme spali, odjíždíme někdy po ránu, a na výpadovce mávaly dvě naše holky, myslím fanynky, nic víc, samozřejmě taková sázka, s námi nepojedou a jestli budou v Čižicích dřív než my. 450 km to zhruba bylo. Zvítězili jsme, ano, holkám sice leckdo zastaví, ale takovou dálku? Cestou ještě Praha, tu nějak překonat....A my jeli tak nějak pořád...Nooo,musím přiznat, že holky dorazily asi půl hodiny po nás.
Takže éra krásná, ale vše má svůj konec, já to tak nějak cítil, tak asi jako správná krysa, jsem opouštěl tuhle loď jako první.
Brzy se pak rozpadl celý Extra band.
Shrnu to, bylo to krásné, Jardovi Rajtmajerovi jsem vděčný za tu skvělou muziku, mámě s odstupem let bych se rád omluvil, co asi zažívala, když jsem byl pořád někde, nikdo nevěděl kde, samozřejmě moje odpověd bývala - co by se mi tak mohlo stát? Já ale nelenil a našel si další kapelu. Až z Hradce Králové. Prostě hroznej tulák jsem byl.

... pokračování příště