Jak mě potkal bigbít - 14. část

  • Číst 6440 krát

Mezi tím tady proběhla revoluce či jak to nazvat, vše se začalo měnit a uvolňovat, ale zároveň ubývalo možností hrát, neboť sem začali jezdit větší fořti ze západu. Začal jsem tedy zkoušet s Barbusem. Byl tam dobrej bubeník Milan Gavora Bubenec, dobrej basák Bóža Kraus, tak že základ v pohodě, na klávesy hrál Petr Vaník zvaný Vaňous, ten ale držel hlavně kila, zpíval Míla Krist a na kytaru Láďa Jandečka a zde byl právě ten problém. Láďa, určitě výborný člověk, ale já jsem hned oznámil, že ne. Bóža mě přemlouval, a když Láďa říkal, že končí, že bude stavět barák, tak jsem to nakonec vzal. Zkoušeli jsme pár týdnů, já se naučil jejich repertoár s tím, že budeme potom hrát moje skladby a odešel zpěvák. V životě jsem zažil různé důvody k odchodu z kapely, ale pro to, že Bóža si vzal jeho bývalou ženu, doma udělal po kšeftě vyúčtování a Mílovo bejvalka chtěla tím pádem zvyšovat alimenty, neboť věděla o jeho příjmu?!?! A tak schválně, kdo přišel na post zpěváka??? To snad nemůže nikdo uhodnout, že by zase Hugo??? Ano, jak jinak a já musím zde prohlásit, že nejen se opět zvedla pěvecká úroveň v kapele, ale zároveň jsem tam měl spojence, se kterým jsme údajně vnesli do kapely nervozitu a neklid, jak píše Bóža na stránkách Barbusu. Škoda že to takhle viděl, my jen chtěli trochu zvýšit regionální úroveň, některé příšernosti snad ani ne agropopového stylu vyřadit z repertoáru a skládat nové a nové písně. Pokud se Bóžovi nelíbily, tak nechápu, proč hrál některé skladby ode mne, od Huga, či dokonce od R.U.R. a zařadil je na CD Barbusu. Už ani nevím kolik vystoupení a kde jsme měli, pamatuji ale, že to bylo hlavně kolem Blovic, odkud pocházela část kapely. Utkvěla mě v hlavě jedna píseň od Briana Adamse, takovej pomalej opolodňovák s dlouhým sólem. Bylo docela jednoduché a tak jsem to podcenil a na zkoušce předvedl takovej masakr, jako bych držel kytaru prvně v ruce. Samozřejmě jsem se to hned druhý den naučil a jelo se hrát. Po pár sériích přišla řada na ploužáky a začínalo se právě tím Adamsem. Bóža, v dobré víře se ke mně přitočil a povídá „dej si bacha na to sólo“. A bylo to. Předvedl jsem ještě větší paskvil, než na zkoušce, samozřejmě zvukař mě pěkně vytáhnul, já nohu na odposlechu, ve tváři výraz genia a z reproduktorů vycházely takové zvuky, že i líbající se páry pozastavili svoji činnost a nevěřícně hleděli směrem ke mně. Z toho se prostě vylhat nedalo a tak jsem to protrpěl až do konce, seřval chudáka Bóžu za to, že kdyby mlčel tak se to nestalo. Další zábavu ale Bóža před ploužákama samozřejmě mlčel, ale před inkriminovaným sólem pozvedl obočí a bylo to zase v čudu. Adams byl proto vyřazen z repertoáru a místo toho nezařadila nějaká vlastní píseň, i když na zkoušce jsem to vyfiknul, jako když střihne. Hráli jsme spolu asi rok a zase došlo k personálním změnám. Vaňous nestíhal a tak byl povolán Pavel Tenk, který ale nechtěl bez basisty Jardy Englmajera a tak byl požádán Bubenec u kterého jsme mimochodem zkoušeli a tím Barbus ukončil, aspoň na nějaký čas činnost. Vzpomněl jsem si na název Paradox a začalo se zkoušet. Po pár týdnech to vzdal Pavel Tenk, Bubenec přivedl mladého, tenkrát 16 letého kytaristu Vlastu Špačka, který se na zkoušce rozklepal, že nezahrál vůbec nic a mě to přestávalo bavit, neboť jsem měl spoustu starostí s firmou a tak jsem dal inzerát na Marshalla a Washburna no a bylo to. Mimochodem později jsem Vlastu slyšel a hrál skvěle.
Začal jsem se věnovat soukromničení, ale co si budeme povídat, prsty svrběly, ale já dlouhá léta odolával, až jednou cca po 8 letech jsem potkal Pepu Zedníka který zrovna zkoušel s nějakým basákem, myslím, že se jmenoval Bařtipán. Začal to do mě hustit, já byl šťastně rozveden ale hrát se mě vůbec nechtělo. Tak jsme zašli na Palackého třídě do nějakého baru na panáka a po cca osmém fernetu jsem jel do banky vyzvednout peníze, s tím že Pepa na mne počká u Houdka a pomůže mě vybrat kytaru. Vybral jsem 25 tisíc a jel do obchodu, který měl již zavřeno. N A Š T Ě S T Í Domluvili jsme se s Pepou, že máme ale žízeň a on odejel autobusem na Kameňák a já že tam za ním přijedu na kole. Bylo tam pár známých lidí, seděli jsme venku a chodili močit naproti k lesíku, kde byla taková dřevěná socha koně, ale my jsme říkali „k velbloudovi“. Ona to spíš byla lama, neboť to nemělo hrb a i dromedár, což je velbloud jednohrbý tam v mládí má aspoň náznak. A tak jsme se veselili a netruchlili, neboť kapela byla založena a kytara se přeci může koupit druhý den. Volal jsem své přítelkyni Zdeně, která bydlela v Horní Bříze za Plzní, aby také přijela a protože byla abstinentka, tak dorazila automobilem. A protože to byla skvělá žena, tak samozřejmě navrhla, že kamaráda odveze domů a moje kolo se dá na střešní nosič a pojedeme do Břízy. Mezitím jsem ale zjistil, že mně někdo ukradnul peněženku s těmi penězi na kytaru. Napadnul a pozurážel jsem tam tenkrát kdekoho, ale až trochu později Zdenu napadlo, že jsem peněženku mohl ztratit a kde jinde, než u velblouda. A tak ta skvělá a obětavá žena šla, již byla tma a rukou šátrala v mokré trávě - přátelé rozhodně to nebyla ranní rosa - a tu peněženku našla. Ale protože je taky trochu škodolibá, tak mě ji dala až v Horní Bříze před barákem na parkovišti. Byl jsem neuvěřitelně šťastný a polibkama jsem ji děkoval, a když jsme došli do bytu, tak jsem zjistil, že jsem ji asi nechal ležet na kapotě auta. Ona tam okamžitě běžela a přátelé, byla tam. A tak jsem to pochopil jako varování a v sobotu, i když mě bylo ouvej, jsem vymaloval dva pokoje, a když přišla z práce, tak jsem si zase nechal poděkovat já. Dalších xy let jsem se věnoval radši rybaření než bigbítu, ale po pravdě řečeno, nepřišla ani žádná nabídka. Po několika letech, kdy jsem na kytaru ani nešáhnul, jsem takhle jednou zašel do „Bristolu“, kde vařily moje kamarádky a tam zrovna hrálo duo Paur-Košík. Samozřejmě hecování od Pavla Paura, pojď si zahrát a tak jsem si s Jirkou Košíkem Topinkou zahrál pár písní od Mišíka a bylo to fajn. Ne že bych se zase pustil do pravidelného hraní, ale vyndal jsem ze skříně staré české Jumbo a občas jsem i brnkal. Chodil jsem často za mojí celoživotní dobrou duší Hankou do galerie U Svaté Anny a ta mne jednou požádala, jestli bychom mohli zajet k Mírovi Tázlerovi pro obrazy. Míra nás pohostil, i nějaký alkohol se pil a ona si stěžovala, že nemá, kdo by zahájil vernisáž, neboť domluvený Čenda Mrzena měl nějaký úraz na ruce a nemůže hrát. Začala po mě významně pokukovat, ale já ji hned uvedl na pravou míru, že to tedy Hani ne!!! Řekl jsem to dost důrazně a poslal ji několikrát do prdele, tak jak jsme se občas jako dobří přátelé celý život posílali, ale odmítnout prostě nešlo, a to nejen z důvodů množství vypitého alkoholu a příjemného prostředí u Míry Tázlera doma. Protože jsem se tenkrát zajímal o jednu nerozhodnou ženu, které jsem chtěl zaimponovat, půjčil jsem si kytaru od Pavla Paura, trochu pocvičil a bylo to. Kytara tenkrát trochu asi i imponovala nerozhodnej, mě zase začala bavit a tak jsem ji chtěl od Pavla koupit. Není na prodej slyšel jsem a to jsem nabízel až 10 000,-. Dopadlo to tak, že asi po roce mě Pavel volal a kytaru mě prodal za 4500 a přidal ještě futrál. Ještě ji mám schovanou, tu kytaru. Jo a nerozhodná se rozhodla, ale asi to tak bylo dobře, protože jsem měl možnost poznat ženu, se kterou jsem prožil spousty krásných chvil a cest, ale o tom píšu úplně někde jinde.