Jak mě potkal bigbít - 13. část

Jabko přišel na zkoušku, hned vytáhnul nějaké vlastní věci, pustil do nás kulometnou smršť a já poznal, že je to nejen výborný kytarista ale i dobrej parťák a kamarád. Samozřejmě jsem mu pod sólem hrál beklajd a byl to takovej nářez, že jsem nestíhal. On si na to se mnou sednul a se slovy „pomalu, to dáš“. Nakonec jsem se zavřel na pár dní doma a makal jak nikdy a dal, Jabko je ďábel. Zkoušelo se jak nikdy, po zkoušce se šlo na pivko a já zjistil jakej je to pohodář. A tak jsme po dvou měsících zkoušení vyjeli na první kšeft, já to samozřejmě všude rozhlásil a v sále, bylo to někde na Tachovsku, spousta místních muzikantů a všichni zvědaví jak kozy, co předvedeme a hlavně na Jabka. Byl to takovej průser jako nikdy. Po prvních tónech nacvičené skladby si Jabko stoupnul na kraj podia a začal hrát laufy, úplně mimo věc. Ještě se u toho motal a já si uvědomil, že vlastně celou dobu před tím popíjel, přesněji řečeno chlastal a je úplně našrot. Tak jsem mu vytáhnul Marshalla ze zásuvky a v klidu vše dohráli bez něj. Mrzelo mě to, opravdu to mělo zase po dlouhej době ten Paradox-zvířecí tentononc, ale prostě to nešlo. Pavel s Jardou i Láďou prohlásili něco v tom smyslu, že jako „moje zlatý ručičky“ a že se bez Jabka obejdeme. Asi držím rekord, v době strávené na podiu s Mírou Hanušem, cca 2-3 minuty. Dneska už je Míra v pohodě, už se uklidnil a nedávno jsme spolu poseděli na pivku a zavzpomínali, pořád je to dobrej kluk a výbornej kytarista. Hrál jsem s několika kytaristy, ale Jabko, ten mě to teprve naučil tak, jak to má být . Slyšel jsem ho vloni s Radkem Zíkou ve Stormu a i přes kritiku různých rádobyznalců je to nepředstavitelný nátěr. Jinak, co vím o Jabkovi. Slyšel jsem ho poprvé v nějaké garáži, a pokud se nepletu tak těch šestnáctiletých, kteří to někam dotáhli, bylo víc. Mimo jiné Radek Zíka, který s ním zpívá právě ve zmiňovaném Stormu a jestli se nepletu tak i Michal Pošvář na bicí. Potom se Jabko objevil v Saponu, kolem let 1984/85 kde nahradil výborné kytaristy Štraucha a Kulhánka a kde hráli mimo jiné i moji kamarádi Pepa Zedník a Láďa Sochací. S Kulhánkem, kterému se říká Kolben, byla taky jedna zajímavá příhoda. Jel ze zkoušky z Chlumčan a nevím, jestli občerstven, či unaven, prostě ve vlaku zapomněl kytaru. Byla to nějaká dobrá kytara, v ceně cca 15 000,- a myslím, že z toho byl Kolben docela nešťastný. Pár dní poté přišel Pavel Tenk, jestli nechci koupi kytaru, od nějakého známého a protože to byla taky Aria, jako měl Kolben, tak jsme na prodejce nastražili past, kytaru mu zabavili a předali šťastnému majiteli, samozřejmě oproti zaplacené útratě v restauračním zařízení. Sapon tedy vyměnil dva kytaristy za jednoho a byl to takovej nářez, že si je pozval Petr Janda a nahráli singl s písněmi Dračí doupě a Šance pro tebe. Sestava Jabko, Zedník, Socháč a Vápno se vypracovala z tancovaček až na koncertní podia. Z dalších úspěchů mohu vzpomenout „Objev roku 1987, Lucerna 1988, koncert na Lochotíně v osmdesátém devátém s Arakainem, který byl dokonce natočen na kameru, v té době velice známou firmou StB, a úspěšné vystoupení v Rakousku s Kabátem a Vláďou Mišíkem“. Jabko se mihnul koncem osmdesátých let i v Extrabandu, čemuž jsem se trochu podivoval, neboť v případě velmi dobrého Venci Rajtmajera, který ale také alternoval na klávesy, dalším kytaristou Jirkou Mothejzíkem a hlavně vynikajícím Pavlem Navrátilem, mi tohle spojení připadalo přinejmenším zbytečné. S Nemesisem jsme s Extrabandem měli koncert v amfiteátru na Lochotíně, kde už právě hrál Jabko a teď se budu rouhat. Pavel Navrátil hrál takové věci na kytaru, že tam byl zbytečnej kdokoliv další na kytaru, což můžeme občas vidět i na vystoupení E.B.R. a kdysi Whitesnake revival.

V kapele Nemesis ještě hrál Jarda Englmajer, ten basák co jsme zkoušeli s Borníkem, zpíval Láďa Fišer, ten basák jak jsme spolu hrávali ještě s Jirkou Vébrem a zmiňovaný Pavel Tenk na klávesy. Hrálo se po vlastech českých, s většími či menšími úspěchy, mně i téměř celé kapele by to i stačilo, ale ambiciózní bubeníkovi moc ne. Pořád vyprávěl jaké má možnosti a známosti, ale překvapil nás vlastně jen jednou, když ve zkušebně na karimatce ležel nějaký dlouhovlasý blonďák, ze kterého se vyklubal Klauda Kryšpín a já měl možnost zjistit, jaké je to hrát s opravdovým profesionálem. A protože Klauda z pochopitelných důvodů na naši nabídku nepřistoupil, pokračovali jsme nadále s Petrem Kotorou. V té době jsem ještě musel absolvovat třítýdenní vojenské cvičení a protože se již psal rok 1988 a protože jsem kdysi náčelníkovi štábu prodal kytaru a protože náčelník štábu, který byl jinak kokot, ale snažil se hrát na kytaru, což mu vůbec nešlo a viděl ve mně možnost učitele, kterou jsem mu nevyvracel, tak moje vojenské cvičení bylo o tom, že mě odpoledne odvezl na zkoušku nebo do restaurace a nebo kam jsem zrovna chtěl a ráno v půl osmé mě autem vyzvedával doma a já mu za to dopoledne v jeho kanceláři dával výukové hodiny. Když jsem se nechal odvézt na zkoušku a on mohl být přítomen, tak by mě snad věnoval i tank, kdyby v kasárnách nějaké měli. Pořád se tedy zkoušelo a občas i hrálo, ale trochu mě nevyhovoval zpěv Ládi Fišera, ne že by byl úplně špatnej, ale prostě to nebylo ono a tak, jak už tomu vždy v minulosti bylo, byl povolán za mikrofon ještě Petr Hugo Kůs. Ostatní sice byli proti, hlavně Láďa, ale já jim připomněl anabázi s Jabkem a dostal jsem souhlas. Kotora se začal domlouvat s Jardou Rajtmajerem, že jako bude hrát ještě v Extrabandu, kam později odešel, i když kapela s tím nesouhlasila a já si vzpomněl na Pepu Zedníka. Chvilku jsme zkoušeli, ale mě to přestávalo nějak uspokojovat, Pavel třeba nechtěl zkoušet ani hrát v pátek protože pravidelně chodil s partou na pivo, Pepa si s Jardou moc nesedli, a když nešlape basa a bicí, tak je to špatně. V této sestavě s Hugem jsme měli jen pár zkoušek a já jsem to vzdal. Byl jsem zase bez „angažmá“ a když jsem šel k večeru z Moravské vinárny, kde jsem donekonečna s rozumnými lidmi hovořil, potkal jsem Wildu, Petra, Setiho a Evžena, což byli basák, zvukař, dopravce a bubeník, tak že vlastně k založení nové kapely jim scházel pouze kytarista a zpěvák, což já v té době byl. Zašli jsme proto do Velkého Jadranu domluvit repertoár a pomluvit všechny ostatní muzikanty, kteří se od toho dne museli začít obávat velké konkurence. Poseděli jsme do pozdních nočních hodin, na huby a stůl přehráli všechny slavné songy od Párplů, Zepelínů a Sabatů a já, i když jsem předem varoval, že mám asi dvacku, neboť obsah mé peněženky akumuloval pan Šimek v Morávce, byl jsem ubezpečen, pij, peněz je dost. A tak se na stole mimo vína objevil sýr, šunka, okurčičky a byl by to býval byl krásný večer, kdyby se Evžen před placení nevymočil pod stůl a se slovy „platím vše“ položil na stůl 50 Kč. Naštěstí jsme se s personálem znali, nějak se to obešlo bez volání na telefonní číslo 158, ale já byl opět bez „angažmá“.

Bývalý zvukař Paradoxu Bohouš Korda v té době jezdil s Barbusem a pořád mě přemlouval, abych tam šel, že jako si tam budu skládat vlastní věci a o nic se nestarat, ale to už mi bylo slibováno od sedmilháře v Nemesisu. Nakonec jsem se šel jednou podívat na zkoušku, ale hned jsem oznámil, že to asi ne.