Törr "Witchhammer"

Máme tady osmý návrat k poslechu děl, která jsem si pouštěl jako školák či jako předpuberťák o volných večerech. Dnes se podruhé podíváme na domácí scénu, a to do samého nitra temnoty.

TÖRR mohu asi považovat za svou první zkušenost s extrémnějším metalem. Co naplat, Judas Priest, Accept, Arakain nebo i Slayer či Metallicu jsem znal dřív, ale ti přece jenom tak nějak zpívali. První, co jsem od Törru slyšel, byl singl z Rockmapy „Kult ohně“, celé demo přibylo do domácí sbírky až o nějaký týden později. Tehdy jsem poprvé použil pojem „někdo blije do mikrofonu“, aniž bych mohl mít sebemenší tušení, že tento pojem pro určitý typ zpěvu mezi sebou metalisti používají úplně běžně, byť až Chuck Schuldiner o nějakou dobu později mi ukázal, jak to vypadá, když ten pojem někdo vezme skutečně doslova.

O tom, že tohle je to pravé, mě ubezpečil i ještě jeden fakt. Před Törrem dominovaly naší domácí kazetové sbírce nahrávky zábavových kapel, jenže zatímco i rodiče odchováni televizní muzikou si byli schopni pobrukovat „Tak si věř, čemu chceš“ od skupiny Medium či „Teďka stojí za tebou gorila“ od Kyklopu (Brutusu), tak Törr v nich vyvolal ten správný odpor, který ukázal, že teď teprve nastává to definitivní oddělení generačního vkusu.

Zjistil jsem, že je nesmírně zábavné oddávat se hudbě, která v jiných lidech vyvolává odpor. Takže v mém sešitu, kam jsem si psal texty svých oblíbených kapel, tak zaujaly čestné místo verše „Kult ohně“, „Válka s nebem“ nebo „Zlej sen“, které jsem ve škole s potěšením předčítal spolužákům i vyučujícím, což jsem občas doplnil i zazpíváním refrénu úvodní „Samoty smrti“.

Ony tyto vzpomínky asi o té nahrávce řeknou víc, než když se tady k ní začnu rozepisovat. Od začátku do konce čiší z celé nahrávky zlověstnost, středověk, temnota… …a hlavně neskutečná touha trojice Henych, Hereš a Háva to všem nacpat do hlavy. Ota Hereš sází jeden nesmrtelný a kultovní riff za druhým a nemenší vynalézavost projevuje i v sólech. Dnes už nedokážu říci, do jaké míry jsem byl v těch svých 9 nebo 10 letech vnímavý ke komplexnosti metalové muziky, ale fakt, že ta sóla mi skutečně utkvěla do detailu v paměti, vypovídá o tom, jaké obzory mi Törr otevřel. Bubny šlapou, jako by se snažily zbytku kapely utéci, což tomu nářezu dává neuvěřitelnou energii, a to probublávání a prokluzování basy je taky lahůdka. Za nejvýraznější skladbu je považováno „Kladivo na čarodějnice“, ale tady se opravdu těžko vybírá to nejlepší. Co jmenovat dál? Údernou „Samotu smrti“, zabijáckým riffem uvedený „Armageddon“ nebo v podstatě melodickou záležitost „Život a smrt“? Je to zkrátka jízda od začátku do konce. Ještě jsem nezmínil jednu zbraň, kterou na nás Törr vytasil, a tou je Herešův ujetě uhrančivý zpěv, u kterého sám nedokážu zanalyzovat, z jakého důvodu mě jako posluchače dokáže po celou dobu tak fascinovat.

Když jsem se do tohoto dílu pouštěl, neměl jsem ani tušení, na kolika frontách mě toto dílo ovlivnilo. Všechny to postupně probublávalo na povrch až v průběhu psaní článku, na začátku jsem byl přesvědčený, že prostě píšu o jednom z mnoha dřevních děl tuzemského metalového undergroundu. A to jsem si nechal nakonec ještě dvě vzpomínky vztahující se i k mému hudebnímu působení. Když jsme zakládali Greymon, tak kytarista při každé volné příležitosti spustil na zkušebně na plné koule riff z „Armageddonu“. A z úvodní brnkačky „Život a smrt“ jsem zase kdysi já vykřesal základ jedné greymoňácké balady.

Slušný zásah do života jednoho posluchače na to, že jde „jen“ o nějaké undergroundové demo, co v druhé polovině 80. let vydali nějací mladí kluci…