Zemřel Jarda Čejka, pódiový zvukař a technik skupiny SIFON rock

Citujeme status kapely z facebooku:

Asi se z fanoušků Sifonu (ale i jiných kapel) nenajde nikdo, komu by jméno Jardy Čejky nebylo povědomé. Zaznívalo totiž při každé představovačce. Nebývá to u hudebních skupin vždy zvykem, že se představují i zvukaři a technici, ale u týmu, který dlouhá léta jezdí s námi a z něhož všichni znáte především Jardu Kočárka (to je ten zvukař s vizáží rockové hvězdy), to dělaly všechny kapely, se kterými tato parta jezdila. Protože ať už oba Jardové jezdili s kýmkoli, vždy se stali v podstatě nedílnou součástí těch kapel.

Jarda Čejka byl vždy tím dříčem a srdcařem skrytým vzadu. Staral se o dopravu, staral se o to, aby všechny kabely a přístoje (a že jich je) byly správně zapojeny a staral se o elektriku. Někdy dokázal taková kouzla, že na sále sice mohla kapela nerušeně hrát, zato zbytek vesnice, města (jednou dokonce i okresu) musel trpět výpadky. A když bylo vše připraveno, staral se o zvuk na pódiu. Pódiový zvukař, to je luxus, který si mohly dopřávat jen největší stadionové kapely a pak už jen Sifon. Ani v čím dál náročnější a rychlejší době se tohoto konceptu tento zvukařský tým nevzdal. Jednou jsem Jardu přistihl, jak při našem hraní cosi deklamuje do mikrofonu. Řekl mi: „Zpíváte všichni moc vysoko, tak vám tam dělám ještě jeden hlas níž. Ale nikomu to neříkej.“ Nikomu jsem to skutečně neřekl, protože mi bylo jasné, že i zpívání za plentou provádí stejně profesionálně jako všechny ostatní činnosti.
Když jsem poprvé do sifoňácké zkušebny, zavzpomínal jsem na jednu akci na severu Čech, kde na všechny muzikanty na festivalu dorážel jeden zlý pódiový zvukař. Zkušenější spoluhráči pravili „Jen počkej, až poznáš Jardu Čejku.“ Poznali jsme ho všichni, ale trochu v rozporu s tím vtípkem ze zkušebny. On totiž udělal pro muzikanty na pódiu vždy první poslední, aby vše šlapalo.
Nejvíc by vám o něm řekl náš zvukař Jarda Kočárek. Tvořili spolu nerozlučnou dvojici 30 let. Jenže právě proto z něho v tuto chvíli žádná slova nedokážeme dostat. Zažili spolu začátky, zažili spolu počáteční boom festivalů na začátku 90. let, zvučili spolu legendární festival ve Starém Kolíně, kde tehdy hrál téměř každý. Zvučili Sifon, Extra Band revival, Markýz John a milion dalších kapel. Prožívali s muzikanty jejich starosti, vzestupy i protloukání se složitějšími obdobími.
A to jsme tady zatím psali jen o Jardovi Čejkovi a jeho životě kolem hudby. Stejně hyperaktivní byl ve všech dalších činnostech, co dělal. A bylo jich tolik, že je ani nedokážeme popsat. Přes týden se 25 hodin denně otáčel kolem svého podnikání (žádné vysedávání a řízení na dálku, ale tvrdá dřina), přesto každý víkend plný energie naskočil do toho hudebního vlaku. Kde mohl, tam nezištně pomáhal. Lidem kolem sebe, muzikantům, pořadatelům. Mnohdy měl člověk pocit, že snad každému, kdo to potřeboval.
Do boje s těžkou nemocí se pustil před mnoha měsíci. Přestože byl její postup viditelný, pořád dělal vše, co byl zvyklý. „Je víkend, a to jezdím po sálech,“ říkal, když ho přátelé chtěli raději poslat domů si odpočinout. Naposledy byl s námi v Medovém Újezdě, na další štace už ho zdraví nepustilo, i když jsme si všichni byli jistí, že jakmile to půjde, bude se jeho dobrácký bass zase rozléhat před koncerty po všech sokolovnách v kraji.
Chtěli jsme sem dát několik jeho fotek, ale při hledání jsme narazili na to, o čem byla řeč. On byl skutečně tím skrytým dříčem vzadu a téměř na žádných fotkách se nevyskytuje. Ale na tomto videu ho můžete vidět v pohybu. S culíkem za mixážním pultem vedle pódia a pak s rozpuštěnými vlasy, jak křtí album „Srdce v okovech“ v Radnicích…
Jarda Čejka, ten, který vždy zajistil, aby kapely měly při hraní vždy maximální komfort, zemřel v noci z 2. na 3. března 2019.