V Rudově cyklu Za oponou rocková dračice Denisa

Když jsem ji poprvé viděl, byla tak nějak zvláštně plachá. Zjistil jsem, že chce mít v Havířově rockový klub, tak mě napadlo, že to je zase jedna další „prdlá“ holka, co jen hledá třeba téma k hovoru mezi rockery - nic víc. Jmenuje se Denisa Coccia a 17.11.2014 si splnila svůj malý sen – klub s názvem MY ROCKET a já zjistil, že nekecala. Klubem prošlo mnoho kapel a to i ze zahraničí a v okolí se stal klub synonymem tvrdé muziky a to hlavně v poslední době. Majitelka klubu, šesti dětí/!!!!!/ a nedávno bylo doplněno i místo partnera. Denisa je rockerka stejně jako maminka tělem i duší je na ní leccos zvláštní. Jak vše dokáže skloubit – to fakt netuším. Když se na mne poprvé podívala těma světle modrýma očima, tak jsem si cvrknul do trenek. Proto byl tento rozhovor realizován na dálku.

Zdravím tě Deniso, tento rozhovor jsme domlouvali osobně, ale realizace je nakonec virtuální. Tak snad jsme to nějak zvládli. Kdy a proč tě napadlo si pořídit rockový klub???

No, víš, odjakživa jsem chtěla mít nějakou tu klubovnu, zkušebnu, nebo já nevím jak to nazvat. Prostě místo, kde budou hrát kapely. Ale začátek by se dal datovat do roku 2013, kdy mě smrt otce postavila před otázku „co dál“. Do té doby jsme spolu provozovali hospůdku R146. Mohla jsem pokračovat, štamgasti byli a tím pádem i jistý výdělek, ale jinak nuda a rutina. Nakonec jsem hospodu zavřela a přemýšlela jsem co s tím, jestli prodat či neprodat. Měsíc před smrtí mého otce, zemřel můj manžel a ještě předtím můj děda, který v mém životě měl také důležité místo. Zůstala jsem sama s dětmi, bylo to dost těžké období, ale asi právě smrt otce dala ten impuls k tomu, abych nakonec hospodu neprodala, ale naopak ji přetransformovala do svého snu a tak vznikl rockový klub MY ROCKET.

Uf, taková série tragédií by leckoho zlomila. Nemohu říct, že tě znám dobře, ale můj dojem je, že jsi tak trochu plachá holka – takový mírný sociofob – ale ber to s rezervou. Jak se to slučuje s tím – mít rockový klub, kde se motá spousta lidí a nejen tak ledajakých, ale docela svérázných???

No právě proto. Bylo to takové „buď a nebo“. Jsem spíše takový stydlivý exhibicionista (smích). Když jsem mezi svými, tak mluvím, předvádím se, vyprávím historky a prostě se zapojuji. Naopak, když jsem mezi cizími, tak jsem hodně bokem. Obvykle si vyberu místo někde na kraji a čekám a sleduji – někdy se zapojím a někdy zase ne. Naštěstí jsou muzikanti naprosto obyčejní a skromní lidé, málokdy namyšlení. Do této chvíle si pamatuji jen jednoho zvláštního „Pana Muzikanta“, který by se s obyčejnou servírkou nikdy nebavil. Na druhé straně, třeba kapely z „venku“ jsou hodně v pohodě a tady nebyl stud na místě, musela jsem použít svou angličtinu na úrovni první třídy, vykulené oči, mimiku a gymnastiku a jiné fígle, abych se domluvila /smích/

Co bylo nejtěžší na začátku tvé kariéry majitelky rockáče, případně co je na tom těžké i v současné době??

No, nemohu říct, že začátky byly těžké. Spíše jsem si to sama komplikovala vlastní tvrdohlavostí a neschopností přijmout pomoc nebo radu. Chtěla jsem si dokázat, že to zvládnu sama, bez cizí pomoci. Dnes je to v podstatě stejné jako před těmi pěti lety. Akorát musím říct, že pokud někdy někdo bude mít potřebu zřídit rockový klub a pořádat koncerty, tak si musí uvědomit, že to není cesta k penězům. Bude to spíše pro radost. Právě proto jsem do toho šla.

Pokládáš se za ortodoxního rockera nebo, jako třeba já, posloucháš vše kvalitní????

Ortodoxní?? /smích/To se používá i v muzice?? Řekla bych, že hudba je dobrá a špatná – nic mezi tím není. Od dětství poslouchám Journey, Beatles, Styx, Boston atd. Do mých 13ti jsem nedala dopustit na Metallicu. V té době jsem asi byla nejmladší rockerka v Havířově. Když jsem jezdívala na burzy pro Metal Hammery, placky a podobné propriety, tak mi bylo asi 9 let /smích/. Vydělávala jsem si ofocováním různých dobrých fotek a pak je prodávala. Bráchové mne naučili fotky vyvolávat v naší koupelně, ze které byla asi na pět let komora. Právě ve13ti letech jsem někde zaslechla Death a Cannibal Corpse a to mi dostalo. Bráchové měli strop někde kolem Slayeru nebo Sepultury, ale já už šla trochu tvrdším směrem. Bylo to taky proto, že jsem měla pocit, že Metallica už mi více dát nemůže a tak to i bylo. Jezdila jsem po koncertech, zábavách a doma na to byli celkem zvyklí od bratrů, takže pohoda. Najednou začali pro mne ztrácet význam kluci, co neměli dlouhé vlasy. Žel bohu v té době jich bylo málo. /smích/

Co tě nejvíce štve na podnikání tohoto druhu a klidně můžeš odpovědět jako „podnikatel“??????

Štve mne, že se pořád najdou lidi, co chtějí za každou cenu vydělat a vytáhnout ze všeho nějakou tu korunu a vůbec je nezajímá, že kapely si mnohokrát hradí cestu, jídlo atd. Že tyto kapely občas musí narazit na idioty, co radši zruší koncert než by měli poskytnout to základní. Myslím, že se jim říká „promotéři“ nebo tak nějak. Prostě já osobně mám hodně špatných zkušeností. Nejlepší je, když si člověk najde kapelu sám a sám se taky dohodne na všech podrobnostech. Tím se pak předejde různým neshodám a dohadům kdo co řekl nebo slíbil. No a nyní se systémem EET je to ještě více v prdeli – takové malé klubíky to musí nutně poslat ke dnu.

S tím se dá jen souhlasit. Vzpomínám si jak jsi začínala, tak jsi chodila k nám do Hard Café a sledovala jsi, jak se takový klub má vést. Uvědomovala sis, že si tam vlastně byla jako špion konkurenčního klubu???

Upřímně?? Já tam chodila kvůli tobě /smích /. Teda ne přímo já, ale moje spolužačka ze základky. Když jsem tam s ní byla poprvé, tak se nějak zakoukala a pak mne nutila přijet kdykoliv to bylo možné. Nakonec jsem se musela naštvat a odkázat jí na stránky klubu, kde byly telefonní čísla a řekla ji, ať píše. Tak si týden s někým psala a po další návštěvě klubu /Já byla v autě / se vrátila asi po deseti minutách s tím, že se na to může vyprdnout, že to je nějaký vlasatý blbeček a hodila mi to telefonní číslo. Já ho hned sebrala, když jsem slyšela „dlouhovlasý“ /smích /. Nakonec se z něj vyklubal zvukař a tak jsem ho pozvala k nám do klubu, kam nakonec přijel ještě s jedním týpkem. Opili jsme se a to bylo víceméně vše. Ale pravdou je, že v otázce zvuku a odhlučnění apod. jsem byla špion tak napůl.

Tak to je pro mne teda překvapení. Všiml jsem si, že tvůj klub se během toku času transformoval na poněkud tvrdší muziku. Jak se to stalo????

No ta spíše tvrdší muzika, to byly právě ty moje koncerty, které jsem si sama vymazlila a zorganizovala na sto procent. Ty ostatní koncerty, které jsem pořádala, byly spíše na poptávku lidí, co do klubu chodili. Nebo kapely, které jely kolem a neměly kde spát a případně ještě ty, co byly ochotné hrát za párek a pivo.

Vím o tobě, že procházíš nyní životními změnami a součástí toho je i přestěhování se do Orlové. Co bude s klubem a jak to bude dál????

Ano v současné době se s Peddym /ano, je dlouhovlasý / a dětmi stěhujeme do Orlové, kam chci přestěhovat i klub. Nebylo by dobré dojíždět už kvůli dětem. Hledám vhodné prostory blízko domova. Něco už mám v merku, ale není to nic jistého. Věřím ale, že do konce roku se to podaří.

Děkuji uctivě za rozhovor a přeji ti hodně síly a zdraví, ať už se v budoucnu rozhodneš jakkoliv a pro cokoliv. No a ta Orlová – co na to říct /smích/.To jsem si nemohl odpustit.

Já děkuji tobě a je fajn, že někoho napadlo se zeptat, jak to funguje na druhé straně čili za oponou. Důležité je to, aby všem šlo hlavně o to, dělat dobrou muziku.

Tu informaci, že Denisa má šest dětí jsem se dozvěděl jako poslední a málem to se mnou šlehlo. Popravdě já neumím vychovat ani sám sebe, natož takovou kupu nezbedů. Můj obdiv dosáhl maxima…