Ondra Marek a "elpíčka" v roce 2017

Dostal jsem nedávno otázku: „Hele, co ty a elpíčka? Napiš něco.“ Tak jsem slíbil, ale trvalo to trochu déle, než bylo původně v plánu. Z jakého hlediska bych to měl pojmout, něco odborných plků, nebo od výroby po finální nákup v krámě? Nakonec se mi stala zvláštní věc. Uvědomil jsem si, že za všechno co jsem doposud prožil, může jedna černá deska a můj výlet na pražskou „zakázanou burzu“ za dávných dob komančského režimu. Snad při čtení nebudete okradeni o moc vašeho vzácného času.
Příběh je to z dávných dob, tak omluvte prosím kvalitu paměťových buněk. :D
Jsme někde v polovině osmdesátých let minulého století, mířím ze základky na střední školu a potkávám pár protřelejších kamarádů, kteří mě zlákají k návštěvě tajemného místa dole pod Václavským náměstím v Praze, kde prý se dá koupit ledacos, co není oficiálně nikde k vidění, mimo jiného i kazety, LP desky a, jak nezapomněli podotknout, i pornočasopisy. :D Moc jsem se v té době o muziku nestaral, ale dělat něco, co se nesmí, to se prostě muselo zkusit. Jako správný vesničan jsem se předvedl hned na první pokus. Koupil jsem tu nejlevnější desku, která byla k mání (i kvůli fajn obalu, nic zlého netuše) – BEST OF SOLO ALBUMS KISS. Radoval jsem se, jak jsem šikovnej, mám výběr ze čtyř elpíček a ještě jen za 150,- chachááá. Že se mám podívat, v jakém je deska stavu, mě opravdu ani nenapadlo, takže doma na přestárlém gramofonu s krystalovou přenoskou(která svojí vahou určitě i pár škrábanců opravila :D) mi některé písničky vesele přeskakovaly a moc jsem si neužil.
Měl jsem čas do dalšího týdne, kdy byla opět v neděli burza, jak se tomu říkávalo, abych se uklidnil a zkusil na majitele zatlačit, aby mi vrátil obnos nebo fošnu vyměnil. Jak správně hádáte, nepovedlo se ani jedno.
Jak mi tak deska zůstala doma, prozkoumal jsem tedy, co se dalo – zjistil, co jsou KISS zač a začalo mi to. Neodbytná touha vlastnit nějakou další desku. V průběhu doby jsem se vypracoval na odborníka „střední třídy“, který si vytvořil z omezených finančních prostředků sbírku asi deseti kousků LP a začal kolotoč výměn a hledání stále nových kapel, druhů muziky a přátel. Protože to byly časy, kdy nás muzika nádherně sbližovala. Jezdili jsme vlakem každou neděli brzo ráno a postupně přistupovali další a další, nápadně stejné čtvercové tašky slibující obsah, který nás extrémně zajímal. Kolikrát se nám stalo, že jsme výměnu uskutečnili už ve vlaku a na místě samotném jsme jen okoukli, co je nového nebo prolistovali nové číslo převzácného Metal Hammeru, dovezeného ze zapovězeného západního státu. Tam jsme nasbírali informace o novinkách a jejich umístění v žebříčcích.
Samozřejmě, propadnul jsem tomu všemu do takové míry, že už nic jiného pro mě ani snad nemělo smysl. Stal jsem se fanouškem rockové a metalové muziky takříkajíc na plný úvazek. Společné poslechy u majitele nejkvalitnější přehrávací aparatury zakončené rozborem se silným alkoholovým oparem by vydaly taky na pár článků. :D Za zmínku stojí i diskotéky a rockotéky, kdy občas přeskakující desky nadělaly hodně veselých okamžiků. Pár historek jsem slyšel, jak někdo nakoupil zaručenou desku zahraniční kapely a doma mu hrál Hurvínek… No už jen vyměnit středovou nálepku by asi nedopadlo dobře, takže z vlastní zkušenosti to potvrdit nemůžu.

Hlavním hnacím motorem bylo sehnat co nejvíc novinek, ale otázka byla, jak na to. Cena nového, ještě z výrobní fólie nevybaleného LP se pohybovala kolem 500,- korun. Použité pak podle stavu. Našli se i borci, co dokázali desku znovu nějakým způsobem opatřit opět fólií, takže vypadala jako nová a doma ejhle, přeskakuje. Těch zkoumavých pohledů a smlouvání, když se vám deska trochu nezdála, to bylo něco. Škrábance se silně rozlišovaly, když náhodou někdo našel otisk prstu na černém povrchu, byl takový prodejce okamžitě v duchu odsouzen na pranýř, protože kdo by ohmatával tak vzácnou věc jakou je LP deska vaší oblíbené kapely?! Ta se přece musí vyndat z igelitového obalu (protože správný majitel si svoje miláčky hýčká a nenechal by papírový vnější obal zničit – zakoupí si tedy ještě jeden, do kterého to komplet uschová ), vzít z vnější strany tu vzácnost za hranu, opatrně položit na talíř gramofonu, na který někteří šetřili třeba i rok, spustit správně vyváženou přenosku a zaposlouchat se. Mezitím ze všech stran důkladně obhlédnout obal, pokud na vnitřním obalu byly texty, tak nastudovat, případně některé opsat. Nebyly moc k dispozici žádné kopírky, navíc rozměr desky byl zásadně větší, než bylo možné ofotit… No starosti, starosti, starosti.

Tou nejhlavnější bylo, jak desku co nejkvalitněji nahrát, aby se příští týden mohla zase vyměnit za jinou, pokud nebyla tak mega vzácná, že prostě musela zůstat doma… Možnosti byly kazeťák, kotoučák a nic víc. Kdo zkoušel za socializmu shánět kvalitní kazety nebo kotouče, ví, jak přetěžký úkol to byl. Takže jsme se stali i trochu mafiány, protože za bony v Tuzexu už se něco sehnat dalo, než dorazily pásky SONY a MAXELL i do běžného prodeje za nekřesťanských 105,- a více korun za kousek. Domácí Engetonky nebyly moc v oblibě. Hodně se muselo přemýšlet, co se koupí, co nahraje, co zůstane doma. Později dorazily do našeho světa i videa, která uměla nahrávat ve stereu, a někdo zjistil, že místo obrazu nahrávají muziku v dobré kvalitě, takže půjčka a honem zálohovat na VHS. Smějete se? Takových bláznů nás bylo docela hodně. Protože kdo mohl sbírat ve velkém ty skvosty, když první výplata, kterou jsem dostal po škole, byla 980,- Kč
Už během studia jsem si musel trochu přivydělat tím, že jsem za víkend stihnul nahrát třeba 4 kazety pro kamarády, kteří neměli to štěstí a gramofon, nebo prostě neměli tu možnost a odvahu dojet do Prahy a zkusit své štěstí při nákupech. Ano, párkrát se nám stalo, že dorazili příslušníci VB a nastala honička, kdo s koho. Vzhledem k tomu, že KISS nebyli v té době u mocnosti v oblibě, párkrát jsem byl popotahovanej, když mě chytli, ale ve většině případů se únik podařil bez úhony.

Můj hudební obzor se samozřejmě neupnul jen k již zmíněným KISS, ale jako první deska, kterou jsem koupil, zůstali nejhlouběji v mém hudebním srdci. Někdy ke konci mého studia na střední škole, kdy už jsem měl opravdu hodně naposloucháno a docela slušnou zásobu desek, jsem se stal oblíbencem začínajících místních muzikantů a vymetl jsem pár zkušeben, až jsme jednu zřídili i v domě mojí skvělé babičky. Tam pro mě začalo něco, co do dnešních dnů neskončilo, moje dráha muzikanta. Kytara, co jiného – ta byla asi nejdostupnější, co šlo sehnat. Nebudu vás unavovat zápolením s prvními akordy, sháněním a pokoutní výrobou aparatur a vůbec všeho, co k muzice patří. Nakonec jsem po skončení dvouleté vojenské služby zkoušel štěstí v jedné místní skupině, ze které vykrystalizovala moje první opravdová kapela ARGOS. Potom přišlo lano do vyhlášeného TELEGRAFU a nakonec jsem zakotvil v posledních letech v ROXORU. Ale to nás odvedlo od LP desek poněkud stranou.
Ke konci období komunismu už bylo pár obchodů, kdy se daly sehnat skvosty z ciziny, byly to prodejny, které měly za účel asi reprezentaci jiných zemí, takže pro desky se chodilo do „Polské kultury“. I desky z Maďarska se začaly objevovat, pak jugoslávské, a světe div se, i pár kousků dovezli přátelé, kteří názvy měli napsané azbukou. Rockové a metalové ikony se daly koupit tedy už oficiálně. Nejzajímavější bylo, že se vždycky našel někdo informovaný, a tak jsme se v předstihu dozvěděli, nejen kde se bude konat příští burza, které občas musela změnit místo, ale i kdy přijde do některé z prodejen vysněná zahraniční deska. Jak jsme to v době bez mobilních telefonů a internetu dokázali, je mi do dnešního dne záhadou.

Kult výměn, prodeje LP a všeobecného sdružování přátel muziky dost rychle skončil po listopadové revoluci i s nástupem CD nosičů a postupně se sbírky rozprodaly. Skladnost CD a žádné přeskakování nadlouho zvítězily, ale někdy kolem roku 2005 se mi začalo po deskách opět stýskat. Uvědomil jsem si, že to naše „náboženství“ mělo jistou výhodu. Naučilo mě hlavně trpělivosti a pečlivému poslechu, protože přeskočit na další písničku zmáčknutím tlačítka, prostě na gramofonu nejde. Dokázali jsme ty krásné černé placky poslouchat od začátku do konce, ne jako je tendence v poslední době že hit musí být co nejdřív, protože už není v uspěchané době čas věnovat se opravdu důkladně čtyřicet a víc minut celému albu.
A když jsme u té krásy, když jsem poprvé viděl desku, na které byl obrázek obalu přímo pod průhlednými drážkami, nechtěl jsem věřit, že to bude i hrát. Samozřejmě hraje a vypadá to prostě fantasticky. Postupně jsem narazil i na speciality, jako jsou desky vykrojené do nějakého nepravidelného tvaru (Shape), nejlépe opět i s obrázkem.

Začal jsem se opět pídit po všech těch skvostech, významným pomocníkem už je samozřejmě internet, sehnat se dá už skoro všechno, jen mít bezednou šrajtofli. :D Pár LP se mi podařilo i opatřit podpisem interpreta díky mým muzikantským přátelům, než přišla osudová chvíle v červnu 2013. Při lokální potopě jsem během chvíle přišel o všechny svoje poklady. Musím se přiznat, že dobře skoro rok jsem opravdu neměl vůbec chuť zkoumat, co všechno mi schází, ale s určitostí jsem věděl, že magnetofonové kazety a LP vzaly za své všechny. Obaly rozmočené, v drážkách zaschlé bahno, které opravdu nejde dostat pryč. Přesto jsem si některé své picture LP schoval aspoň kvůli těm nádherným obrázkům.



Nakonec krize pominula a pustil jsem se znova do shánění, říkal jsem si do třetice snad všeho dobrého. Nedělám to bohužel každý den, ale jsou večery, kdy si místo televize s nekonečným nesmyslným seriálem prostě pustím tu podivnou kulatou věc, o které opět v poslední době začínáme slýchat čím dál častěji, a která má nezaměnitelný, občas praskající a šustící zvuk. Různé speciální edice se objevují čím dál častěji a sběratelství… to je nebezpečná, silně nakažlivá choroba, tedy aspoň v mém případě.
Takže co já a LP? Láska na celý život, která mě díky jedné přeskakující desce na počátku vystřelila až na pódia, kde jsem pár chvil mohl strávit i ve společnosti těch, které jsem z drážek asfaltových kotoučů poslouchal. DĚKUJU!!!