Návrat Velkých Moravanů aneb kdo s koho...úryvek z knihy

Prolog:
Poslední zpráva o Moravě zní
Těžký rok 906
Znavený národ byl rozmeten v prach
Drtí nás cizáků pěst
Tříští se na části, není to sen
Nesvornost přináší pád
Svou vlastní blbostí ztrácíme zem
Hradiště mohla tu stát

Ref.:
Končí říše nesmírná, končí hrdý stát
Dávná sláva usíná, nastal hrozný pád

 Ještě jednou se vracím ke knize Pepy Holomáče - Fenomén Argema. Kniha je neuvěřitelnou studnicí příběhů a historií rockové Argemy. Při jejím pročítání mě zaujala kapitola, ke které jsem se několikrát vrátil. Je to kapitola o Velké Moravě, kdyby tehdy bolševik dovolil zmíněné tématické album vydat, mohla se psát historie Československého heavy metalu psát od jiné kapitoly. Jsem rád, že na zmíněnou nevydanou "kapitolu" navázala skoro tehdejší parta a CD Velká morava mohlo oficiálně vzniknout o pár let později. A právě o opětovmném vzniku Velké Moravy píše Pepa Holomáč ve své knize a s jeho dovolením 22. kapitolu přinášíme...

Kapitola 22: Návrat Velkých Moravanů aneb kdo s koho
Abych poskládal celou mozaiku kolem Argemy, nemůžu přejít jedno období v nedávné minulosti kapely, která se dostala do sporu o svůj název. Jedná se o velmi citlivé téma, které mohlo znamenat za určitých okolností i boj o samotnou existenci kapely. Paradoxem je skutečnost, že součástí protistran byli ti, co v současnosti úzce spolupracují při vydání této knihy, tedy já a Pepa.

Mohlo by se zdát, že následující pojednání o vydání alba Velká Morava do této knihy nepatří. Když ale přihlédnu ke skutečnosti, že Velká Morava měla být první deskou Argemy a po dvaceti letech ji natočila až na Pepu většina tehdejších aktérů, tak by tato skutečnost měla být součástí této publikace.

„Ahoj, tady Slávek. Co bys řekl na to, natočit Velkou Moravu?“ ozvalo se jednoho dne z mobilu.

„Ses asi zbláznil, ne?“ odpovídám a argumentuji tím, že jsem na kytaru 10 let nešáhl a nemíním na tom nic měnit.

„Já na ni nešáhl 20 let, ale mluvil jsem s Bobrem a Pavlem Hulatou a ty jsi poslední, koho oslovuji a bez tebe do toho nepůjdeme,“ snaží se mě přesvědčit.

„Nezlob se, já jsem definitivně hudbu pověsil na hřebíček a nevím, co by se muselo stát, abych ji z toho hřebíčku sundal,“ jsem neoblomný.

„Tak já ti něco pošlu, a když tak se pak ozvi,“ končí Slávek a u mě na mailu přistává záznam koncertu z Loučky, kde jsme s Argemou v roce 1987 odehráli Velkou Moravu.

Pouštím si to na své audio věži a nestačím se divit, jak dobrá hudba to je. Ještě ten večer vytáčím Slávka a nemohu jinak než „Jdu do toho s váma“. Scházíme se v Hradišti na Korzu já, Pavel, Bobr a Slávek (sakra, tady jsem se potkal i s Pepou, když jsme rozjížděli v roce ´93 další sestavu Argemy). Slávek nám říká, jak ta myšlenka vznikla. Jeho syn David jednoho dne brouzdal po internetu a zjistil, že tato nahrávka koluje po internetu mezi fanoušky, kteří s lítostí konstatují, jaká je škoda, že komouši tuto, první desku Argemy, tehdy zakázali. Dokonce se do internetové debaty vložili i hudební kritici a jeden z nich konstatoval, že kdyby Argema vydala Velkou Moravu, neříkalo by se, že Radegast od Citronu je stěžejní a průkopnickou deskou českého metalu, ale že by se to říkalo o Velké Moravě od Argemy. S tím David přišel za Slávkem. „Tak zavolej klukům a natočte to,“ řekla svoji zásadní větu Slávkova žena Hanka. A tak Slávek zavolal.

Na Korzu jsme se dohodli, že se dohodneme. To bylo zásadní. Potřebovali jsme ale manažera a tím mohl být jedině můj bratr Karel. Toho jsem si vzal na starost já. Dále bylo dohodnuto, že se každý začne učit svůj part. Neměli jsme ale bubeníka, Pepa Pavka nepřicházel v úvahu, měl svoji Argemu a taky zde byly naše nevyřešené vztahy, takže jsme ho ani neoslovili.

Na další schůzce jsme dohodli, že tedy natočíme tu desku a uděláme tři koncerty. Nikdo z nás neměl ambice vracet se na pódia natrvalo. Velká debata se spustila kolem názvu kapely. Argema jsme si dát nemohli a dát si název úplně odlišný, by bylo taky blbé s ohledem na Velkou Moravu, která k Argemě patřila. Jediná možnost byla dát si název ExArgema. Vyjadřovalo to souvztažnost k historii kapely a taky k Velké Moravě. Ostatně, šlo jen o desku a pár koncertů.

Netušili jsme ale, co tento název rozpoutá mezi fanoušky. Fanoušci Argemy začali na naše stránky psát komentáře jako: „co chcete vy dědouškové dokázat, Argema je jen jedna, ta naše“, „už máte zajištěné TOI TOI na pódium?“, „domluvil jsem vám sanitku pod pódium“, „pustí vás z domova důchodců?“, „máte bezbariérový přístup na pódium?“, a mnoho dalších velmi vtipných poznámek. My se tím bavili na zkouškách a většinou jsme na to ani nereagovali. Jedna fanynka mně ale poslala osobní velmi nepříjemný mail, kde mně velmi nevybíravým a sprostým způsobem dávala najevo, že jsem starý a měl bych jít do starého železa a ne se cpát na pódium. Slušně jsem jí odpověděl, že jsem měl to štěstí, že jsem se dožil 49 let. Ale ona ve svých 20 letech tu jistotu nemá a vzhledem k jejímu názoru se těch 49 ani dožít nechce a v tom případě ji velice a upřímně lituji. Odepsala mně „Běž do hrobu, dědku“. Po roce jsem dostal od ní mail: „Pepo, omlouvám se Ti za má slova. Minulý týden mně zemřela matka ve věku 49 let. Vážím si toho, co děláš.“

Kapela začala zkoušet v Kyjově a od prvních zkoušek bylo znát, že nás to prostě baví. Poprvé jsme všichni poznali ten pocit, kdy se hudba nedělá pro prachy, pro uživení, ale pro radost. Všichni jsme byli finančně zabezpečení, tak nás nic netlačilo. Bobr se ale zkoušek nezúčastňoval. „Jste amatéři, když budu chtít, najdu si lepší muzikanty, kteří se mnou Velkou Moravu natočí,“ prohlašoval, ale my věděli, že svou roli sehrál fakt našeho odmítnutí půjčovat mu peníze.

Na post zpěváka jsme povolali Rosťu Blaťocha Fojtíka, který ve staré Argemě zpíval v době, kdy byl Bobr na vojně. Pavel přivádí do kapely kamarádku Lenku na vokály, což byl sice do vokálů přínos, ale taky předzvěst pozdějších problémů. Jednoho dne jsme vyzvali Blaťocha, aby si šel o patro níže s Lenkou nacvičit vokály, a bylo vymalováno.

Původně jsme na bicí vzali Mirka Balamutu, který u mě pracoval ve fabrice, ale časté zkoušky ho z časových důvodů nakonec ze sestavy vyřadily. Na jeho post sehnal Karel Igora Mokroše z Hodonína. Byl známý jako velmi dobrý bubeník mnoha moravských kapel. Navíc skladby Argemy znal z dětství, takže jsme ho nic učit nemuseli, což nás šokovalo již na první společné zkoušce. Dokonce mně vytkl, jak coby 12 letý kluk čekal u šatny Argemy na plakát, který jsem mu slíbil a nikdy se ho nedočkal. Tak jsem se mu po 20 letech omluvil, podepsal na prsa a vše bylo odpuštěno.

Máme nazkoušeno a chystáme první koncert. Je to sázka do loterie, nevíme, zda budeme někoho zajímat. Zvažujeme, zda koncert udělat v sále nebo někde venku. Nakonec padne volba na Bzenec v Zámecké zahradě, kde hrávají na betonovém pódiu všechny známé kapely. Jak se ale termín koncertu blíží, zjišťujeme, že zájem bude asi velký. Karel narychlo přehodnocuje situaci a domlouvá postavení zvláštního pódia s velkým světelným parkem. Z pódia, kde hrávají ostatní kapely, si uděláme prostor pro VIP. Tři dny před termínem domlouvá s Jirkou Filipem štáb z ČT, který bude čtyřmi kamerami přenášet záznam na dvě velká plátna po stranách. Na zvuk jsme si pozvali Libora Trucálka z Přerova (exbasák z Pirilla, nyní kapela Penzistor).

Začátek byl stanoven na 20.hodinu, ale v 19 bylo totálně plno. Tedy tak, jak bylo v tomto areálu zvykem. My jsme měli vystoupit ve 22 hod., ale to přiběhl Karel, že musíme nástup posunout, venku je 100 metrová fronta v trojstupu na lístky, tak musíme počkat. Začínáme úvodním klipem až ve 23 a je to kolosální. „Ty vole, to bylo jako ve Wembley,“ konstatuje nadšeně Libor, když po koncertě za námi přišel od mixu. Nakonec na akci přišlo 3500 lidí. Lepší comeback jsme si přát nemohli. Nevím, jak to ten Karel zařídil, ale celý týden předtím chcalo, v sobotu ráno před koncertem přestalo a v neděli již zase chcalo. Jak to ten Karel dělá...

Koncert je za námi a my jdeme do studia. Pro mě nic nového, ale pro některé nová zkušenost. Na začátku jsme netušili, že ve studiu Paradox majitele Zdenka Konečného (mimochodem velmi dobrého zpěváka) strávíme úctyhodných 33 měsíců. V podstatě až ve studiu zvažujeme, jak Velkou Moravu natočit. Stejně jako na původní nahrávce z koncertu? To by ale znělo staře a současní posluchači by to nevzali. Udělat aranže tak, jak se hraje v současnosti? To zase nepřijmou pamětníci. No nic, uděláme to tak, jak to sami cítíme. Ostatně, kdo jiný než my má právo udělat to tak, jak sami chceme? Ve studiu několikrát přetáčíme a měníme aranžmá. Zapojujeme kamarády, kteří nás ve studiu navštíví.

Vzpomenu třeba Pepu Cetkovského, který několikrát řekl „Slávku, zahraj to tak.“ „Tak si to zahraj sám, když jsi tak chytrý,“ odsekl Slávek a dnes již nikdo neví, co kdo na desce nahrál. Bezpečně ale vím, které sólo Pepa Cetkovský nahrál. K tomu se váže následující příhoda. Byl jsem zrovna v Kambodži, odkud jsem s klukama komunikoval přes facebook a Slávek mi píše: „Natočili jsme začátek k písničce Příchod věrozvěstů, to se z toho posereš. Posílám ti to na mail.“ Po příjezdu z Kambodže jsem si to cestou do studia pustil v autě. Tak to jsem se opravdu posral. Skoro doopravdy. „Slávku, my jsme ale rocková kapela, přece nemůžeme dát do skladby na začátek harfy nebo co to je. Tam musí být kytarové sólo ve stylu Pink Floyd nebo tak něco. Pod toto se já nepodepíšu,“ rezolutně útočím hned po příjezdu do studia. Strhává se hádka, na kterou jsme za ty roky již zvyklí. Ale tady je někde ten moment, kdy kapela tvoří a posouvá se dál. „Já bych to zkusil, jak to Pepa myslí, třeba to není blbost, když tak to smažeme,“ ozývá se Pepa Cetkovský, který nezúčastněně sledoval naši hádku. „Hoď mě do mixu, nepůjdu ani k aparátu a pusti to,“ povídá a zaboří se do sedačky. Nahrává tzv. na první žduch sólo, z kterého nám stoupají chlupy po celém těle. Postupně natočil ještě další tři verze, ale ta první byla nejlepší a tak to na desce i zůstalo. „Měls pravdu, je to bomba,“ konstatuje nakonec Slávek. Na této desce se ukázalo víc než kdykoliv jindy, že i malý detail v aranži může skladbu posunout na vyšší level.

Velmi zajímavá byla práce Zdenka. Už to, jak zvučil třeba basu, bylo pro mě něco, co jsem do té doby nezažil. A to jsem měl za sebou 6 natočených CD. Postavil mně 2 basové aparáty, z každého vytáhl linku a mikrofon, tedy 4 zvuky. Z toho jeden byl tzv. totálně z prdele. Přebustřený, jako z plechovky. „To je ale ten nejdůležitější zvuk, basa pěkně vyleze,“ argumentuje Zdenek na moje „Toto snad ne“. A měl pravdu.

V průběhu natáčení se loučíme s vokalistkou Lenkou, což neunáší Rosťa a my jsme těsně před dokončením nuceni hledat náhradu na post zpěváka. Volám tedy Broňkovi Mikulincovi, kterého již mnozí odepsali, ale já si pamatuji jeho kvality z krátkého působení v Argemě. Přišel na konkurz jako jeden z mnoha, ale od první chvíle bylo jasné, že přišel rocker, profík, který je pevný v kramflecích. „Kdybych tušil, že jsem součástí konkurzu, nepřišel bych,“ řekl mně jednou s upřímností, která byla pro něho tak typická.

Album tedy nakonec po těch 33 měsících strávených ve studiu vyšlo. Přesvědčil jsem kluky, abychom na titulní stranu nedávali název kapely. Nechtěl jsem, aby při prvním pohledu někdo zaměňoval tuto kapelu s Argemou, ale byl nucen nejdříve CD vzít do rukou a otočit jej, aby zjistil, o co jde. Při volbě titulní strany jsem se nechal inspirovat freskou ze zdi jednoho kostela, kde je vyobrazen kníže Svatopluk, jak podává svým třem synům pruty, aby se je pokusili zlomit (skladba Pověst o prutech). Kruh představuje soudržnost, jedna ruka dává, tři ruce berou. Karel přinesl na zkoušku několik ukázek obalů CD, ale věděl, že jakmile vytáhne tu od Iron Maiden, bude rozhodnuto. Krabičku jsme dovezli z Anglie, vzhledem ke kontaktům na Mejdny jsme požili stejnou, jako mají oni u alba The Final Frontier. Je atypické velikosti, nezapadne mezi ostatní cdéčka a to byl náš záměr. Myslím, že každý sběratel a fanda Argemy by měl toto album vlastnit.

Spuštění projektu ExArgema vyvolalo kromě záporných reakcí určité části fanoušků také spor o název mezi kapelou ExArgema a Pepou Pavkou. Nutno podotknout, že na vině byly obě strany, které nenašly vůli zasednout k jednomu stolu a vyjasnit si okolnosti, které vztahy obou stran zhoršovaly. Na jedné straně byla snaha vydat komunisty zakázané album s nešťastně zvoleným názvem, na druhé straně byla logická snaha ochránit značku zajeté kapely. Tento spor bohužel vygradoval až k podání žaloby na jednotlivé členy sdružení ExArgema. Musím podotknout a čestně prohlásit, že nikdo z žalovaných neměl nejmenší ambice jakkoliv získat název Argema nebo na něm parazitovat. V počátku nám tento název vycházel tak nějak logicky, nicméně později jsme i my zjišťovali stále častěji, že nám to spojení škodí. Byli jsme přece jenom metalová kapela a pojítko na současnou Argemu nám tedy moc nepomáhalo, spíše naopak. Kdyby se žaloba na nás opozdila o týden, došlo by dokonce ke změně názvu, byli jsme již pevně rozhodnuti. Žaloba ale naše rozhodnutí změnila, nechtěli jsme, aby to vypadalo tak, že jsme se zalekli. Najali jsme si tedy jednoho z nejlepších expertů přes ochranné známky a nestačili se divit. Ten nám vysvětlil, že ne my, ale současný majitel Argemy by se měl obávat o název. Vážně nám položil otázku: „Chcete vlastnit název Argema?“ Naše odpověď byla pochopitelně zamítavá, nicméně s podmínkou, že pokud by se situace ubírala nesprávným směrem vůči názvu ExArgema, svoje právo bychom zvážili využít.

Jak je možné, že by se karta mohla obrátit? Nevím, zda použiji správná data, ale podstatu zachovám. Pepa si zaregistroval název někdy v roce 1992. Registrace byla na 10 let. Po 10 letech registraci neobnovil a učinil tak až v roce 2008, kdy jsme vyjeli s ExArgemou. Prošvihl prostě pětiletou lhůtu, kdy je možné vlastnictví známky prodloužit. Po této lhůtě se k registraci přistupuje jako k registraci nové. Podle zákona jsme měli (nepamatuji si již kolik) dejme tomu 3 roky na to, abychom registraci napadli. Možná méně nebo více, prostě jsme byli ve lhůtě. Soud by pak neposuzoval kdo déle, ale kdo dříve značku Argema užíval. Rozhodoval by většinový systém a to bylo celkem jasné. Záleželo by na tom, kolik zakládajících členů by se na tu kterou stranu přiklonilo.

Soud probíhal v Praze před tříčlenným soudním tribunálem, za ExArgemu já a brácha, za Pepu právní zástupce, Bobr jako náš svěděk, který se nakonec ke slovu ani nedostal. Soudce hned na začátku položil otázku, zda se nechceme dohodnout na nějakém kompromisu. Karel říká ano, protistrana trvala na nepoužívání slova Argema v názvu. Soudce upozornil protistranu, že pokud k soudu dojde, může to dopadnout jakkoliv pro obě strany, pokud obě strany předloží argumenty, které bude muset soud vzít v úvahu. Tím dal taktně najevo, že by obě strany mohly o název přijít. Zástupce žalující strany tedy navrhuje, že se musí telefonicky poradit s klientem. Opouštíme tedy poprvé všichni soudní síň a právník jde telefonovat. Jsme opět v síni a protistrana tedy souhlasí s nějakou dohodou. „Co tedy navrhujete, nechcete dát za nebo před název nějaký dovětek?“ oslovuje nás soudce. Brácha vstává a navrhuje, že bychom za název dali dovětek 1982-89 v 10% procentech výšky názvu. Protistrana se potřebuje poradit s klientem, tak podruhé opouštíme soudní síň. Jsme opět zpět a protistrana nás informuje, že klient souhlasí s dovětkem, ale ve 100% výšky názvu. Na to argumentuji, že zásadně nesouhlasíme, protože by název byl dlouhý a znevýhodňovalo by nás to vůči jiným kapelám na plakátech při společných akcích. Navrhuji 20%. Soud mi dává za pravdu, otáčí se na protistranu a ta žádá o přerušení, musí se poradit s klientem. Opouštíme potřetí soudní síň. Jsme opět zpět, klient protistrany navrhuje 50%. Opět nesouhlasím a trvám na 20%, jinak odstupujeme od vůle dohodnout se a budeme se soudit. Protistrana potřebuje opět telefonovat a tak počtvrté jdeme ven. Jsme zpátky a konečně slyšíme, že klient souhlasí s 20%. Dochází tedy k písemné dohodě a obě strany jsou spokojeni.

Tím tedy aféra skončila, hrany sporu se časem obrousily. Argema zjistila, že jí ExArgema 1982-89 nijak neškodí a pozvala ji na společné vystoupení do Hluku k 30. výročí kapely.

Ač jsme se s Pepou následně několikrát setkali, nikdo z nás nenavedl řeč na téma soudního sporu. Možná, kdybychom tehdy zasedli ke společnému stolu a vše si vyjasnili, zjistili bychom, že žádný spor neexistuje. Nakonec obě strany částečně vydělaly i prodělaly. Prodělaly určitě finančně, protože ani jedna strana neměla nárok na úhradu vynaložených nákladů. A víte, jak jsou dnes právníci drazí. A v čem obě strany vydělaly? Argema se ujistila, že jí nikdo nejde tzv. „po krku“ a definitivně si může svůj název ochránit pro budoucí časy. A ExArgema vydělala na docela slušné propagaci, kterou jí tato kauza udělala. Díky tomu velmi dobře prodala svoje album Velká Morava.