Michal Prokop živě – čtení v učebnici českého beatu.

Legenda naší rockové scény, nestárnoucí Michal Prokop a jeho kapela Framus Five dorazili minulý pátek do pardubického klub Žlutý pes. Již na úvod musím říct, že známé pořekadlo o tom, že rockeři prostě nestárnou tihle pánové beze zbytku potvrdili a stal jsem se svědkem opravdu bezchybného a úžasného vystoupení.
K prasknutí plný sál byl dalším důkazem, že beatová klasika má stále co říct a že těch, co na ní nedají dopustit je stále velké množství.
Koncert zahájil zřejmě nesmrtelný hit Kolej Yesterday a již úvodní song navodil v hodně návštěvnících nostalgickou náladu a vzpomínky na staré, dobré časy a tenhle song ocenili opravdu bouřlivým potleskem, nakonec jako každý, který v pátek zazněl. Do varu se dostalo publikum při Blues o spolykaných slovech , kdy drtivá většina přitomných zpívala spolu s Michalem.
Bylo zajímavé, že Michal Prokop nezařadil do svého vystoupení hodně známé songy, jako např. Snad nám naše děti.., Nic ve zlým, nic v dobrým, nebo Yetti blues, ale koncert se nesl v duchu starých věcí a samozřejmě i novějších songů z posledních dvou desek.
Za zmínku jistě stojí píseň Zloději času, při níž mi doslova jezdil mráz po zádech, neuvěřitelně krásná věc! Rovněž song Stodolní má jistě hitové ambice a patří k mým hodně oblíbeným.
Poté Michal zmínil i vystoupení tria Prokop, Andršt, Hrubý na prestižním bluesovém festivalu v Chicagu, kde řada návštěvníků prý až nechápala, jaké blues umí zahrát muzikanti z „nějakých“ Čech, čemuž 100 % věřím!



Michal pak uvedl song Kartáček na zuby z posledního jeho studiového alba Sto roků na cestě a zmínil, že to byla poslední věc, co pro něho napsal kamarád Petr Skoumal a poslal mu jí tam nahoru, což sklidilo opravdu veliký ohlas a potlesk.
Koncert měl opravdu rychlý spád, že člověka až překvapilo, že se blíží ke konci. Kapela mocně vyvolávaná přidala jeden song a na tvářích přítomných bylo jasně vidět, jak moc jim tohle vystoupení dalo a jak moc si těchto nestorů našeho rocku váží.
Celá kapela šlapala výborně, přesto trio vpředu, ač nerad někoho vyzdvihuji, mělo jasně navrch.
Zpěv Michala Prokopa snad není třeba hodnotit, patří k tomu nej, co u nás máme. Luboše Andršta je radost vidět i slyšet hrát, neuvěřitelný kytarista, až bych řekl neprávem opomíjený, když se vedou debaty o našich nejlepších mistrech kytary.



No a housle Honzy Hrubého není třeba snad hodnotit, nakonec jak krásně jeho hru vystihl Zdeněk Reimont z bývalé pardubické kapely Elan, když řekl, že „Ten má ty skřipky tak zmáknutý, jako by to byla snad součást jeho těla a tóny z nich vysílá tak lehce, jako by jen dýchal, brečel, nebo se smál“ a s tímhle názorem plně souhlasím!
Když Michal Prokop mezi songy zmínil, že po delší pauze před zhruba šesti lety se dala kapela Framus Five spou s ním opět dohromady a začali hrát, někdo z davu pod pódiem vykřikl „To je dobře!“ a tento výkřik sklidil opravdu bouřlivý potlesk.



Nezbývá než souhlasně kývat a přát si, aby tomu bylo nadále.
Pánové díky za krásný hudební zážitek a vám všem radím, neváhejte a na Michala a Framus Five co nejdříve vyrazte!
„Čus bigbítus“. Pepíno Sodomka.