Jak mě potkal bigbít 2. část

  • Číst 6596 krát

No a co dál…  Kolem mne to byl samej sportovec a tak jsem se přihlásil do F.C. Slavoj, kde škváru jsem si zadíral do svých kolen při pádech a faulech. Bylo mi 12 a neměl jsem z toho rozum, lítal jsem po škváře jako blázen. Jednou, to už v deváté třídě, jsme šli se školou k zubaři, potom před odpoledním vyučováním ke kamarádovi poslouchat desky a popíjet víno, které vyráběla jeho babička. Byli tam byli i tací, že jim šla pěna od huby, neboť si nepřečetli nápis na vedlejší láhvi, kde bylo napsáno „šampon“ (který měla babička v lahvi od vína přelitý). Co si pamatuji, domácí víno mi tenkrát nechutnalo, ale přesto jsem statečně pil. Dopadnul jsem tenkrát tak, že mě kamarádi vzali mezi sebe, když jsme vyrazili pomalým krokem na sraz s ostatními a učitelkou k odpolednímu vyučování. Sraz byl na náměstí, kam jsme se šli kouknout do galerie na obrazy. Všichni, až na mne si dali v cukrárně zmrzlinu, i soudružka učitelka a já se v té chvíli probral z letargie a elegantním, trénovaným kopem jsem nechtěně přesunul zmrzlinu z její ruky na její oděv. Naštěstí jsem měl nějaké potvrzení o injekci proti bolesti od dopoledního zubaře a tak bylo vysvětleno, že jsem „oblblej“. Soudružka to „ zblajzla“ a poslala domů, ale ne tak můj otec, kterému jsem padnul do náruče, když mne před tím kamarádi opřeli o dveře a zazvonili a statečně utekli. Prospal jsem se cca dvě hodiny a byl vzbuzen s tím, že mám trénink a tam jsem myslel, že chcípnu.

Ale brzy poté jsem zaslechl zmíněný „Speed King“ a s fotbalem byl konec. Řekl jsem si doma o koupi kytary, ale ejhle, bylo mi řečeno, že stejně u toho nevydržím jako u houslí a že jsou teď prázdniny a je třeba se snažit a na kytaru si vydělat.

Nu, žádný problém, s kamarádem Ríšou, který uvažoval o hře na bubny, jsme se přihlásili na brigádu a to trhání třešní - myšlenka  dobrá, výsledky nebyly dobré. Jednoduchým porovnáním výdělku, kdy jsem za 3 hodiny usilovného trhání vydělal 2,50,-  a investice do kytary 200,-  jsem zjistil, že tudy cesta nevede, natrhané třešně jsme sežrali a věnovali se rozumnějšímu užívání prázdnin.

Můj o 10 let starší bratr tenkrát hrál ve skupině Alfa Beat, posléze Signál a krajský výbor SSM je vybavil aparaturou i nástrojemi a já po něm zdědil kytaru FUTURAMA ll  - kde je jí asi dnes konec. Byla to kytara, na kterou snad kdysi začínal sám velmistr mistrů Jimmi  Page  od Led Zeppelin.

Bylo nám 15-16 a začali jsme tvrdě zkoušet . . .já Futurama ll a rádio Nabuco, bubeník Ríša Svoboda zvaný již tenkrát Kerki, ten měl pixle od barev potažené igelitem a kufr místo šlapáku. Činel byl vyroben z pozinkovaného plechu a stojan ze stropního lustru. Samozřejmě první nutnost, bylo nám 15-16, byla zpěvačka a tak jsme vyhlásili konkurz.

Konkurzu se zúčastnily myslím že 3 - 4 adeptky a jedna z nich, ta co to náhodou vyhrála, tak ta měla krásný a velký kozy… já vím, ale, bylo nám 15 -16.

Začali jsme shánět baskytaristu a jedna slečna, která se účastnila konkurzu, co sice nevyhrála, protože neměla talent, ale byla jinak docela v pohodě, nám pomohla. Učila se kuchařkou v Bohemce, kde se s ní učil i nějaký Pavel Vladař se zájmem o muziku. Slovo dalo slovo a my ho pozvali na konkurz. Domluva byla taková, že v Bohemce ve sklepě je zkušebna a taky i nějaká aparatura a že se tam dá zkoušet. Proto já, Kerki, Pavel a Kozatá, jsme se přesunuli do Bohemky. Naše první věc byla All Right Now (Doing Their Thing) od Free a tu píseň jsme začali hrát i na našem prvním vystoupení, ve velkém sále odborového domu Peklo, kde RaJ (Restaurace a Jídelny) zrovna pořádaly oslavu MDŽ a kam jsem se po letech vrátil. Žádný Chlupatý kaktus, ale hned tvrdě od podlahy.  Omladina to vysoce kvitovala, ale vedení nějak nechápalo naší produkci a nenechali nás dohrát ani k refrénu.

Byli jsme vyhozeni nejen z pódia, ale i ze zkušebny a tak náš manažer, nějakej Vaniš, který točil pivo v hotelu Plzeň, sehnal zkušebnu na Hlavním nádraží v Plzni, nahoře vpravo ve vestibulu, ve společenské místnosti. To ale byl blbec, jinak nás hostil v pivnici Na Růžku, kde jsme propíjeli jedno kolečko od kočárku za druhým, který měl koupit pro svoji těhotnou manželku. Po 10 minutách zkoušení, když na sebe u okýnek kde se prodávaly jízdenky, řvali jak lidé, kteří měli snahu cestovat, tak prodavačka jízdenek na straně druhé, jsme byli opět vyhozeni. Vyhozena byla i „Kozatá“, neboť nechtěla s nikým „zpívat vokály“ a my se přesunuli do Spoláku na Roudné, kam na naše zkoušky docházely učnice z nedalekého zahradnictví a tam docházelo k prvním „kontaktům a ústním zkouškám“.  Vedoucí restaurace nám sice ochotně naléval pivo, ale neustále se vymlouval na zaplněnost sálu a tak zkoušky se odehrávaly víceméně v restauraci U Šípů. Jednou jsme jeli také na soustředění ke Kerkimu na chatu a protože Pavel Vladař byl kuchař, dali jsme prachy dohromady a vyrazili do kiosku. Ještě dnes si pamatuji jeho nákup na lečo… 2kg rajčat, 2kg paprik, 4 basy piva a 10 rohlíčků k zakousnutí…                          

Pavel v té době hrál v Klášteře u Nepomuku i s Lesankou a s kapelníkem Lesanky, který byl zároveň předsedou družstva, dohodnul zkoušení v jeho kanceláři. V sobotu ráno aparatura do vlaku, směr Dvorec u Nepomuka a dvoukolákem do Kláštera a večer zpět J  Dokonce jsme v místním hospodském sále hráli taneční zábavy, ale když se tam sjeli Černí baroni z nedaleké Zelené Hory a sál tenkrát vymlátili, tak jsme usoudili, že další pokračování v této lokalitě je poněkud nebezpečné. Musím ještě upozornit na takovou maličkost, že jsem se podivoval, proč místní starší štamgasti popíjejí kofolu z půllitrů, byl to fernet… Vydrželi jsme jako kapela celé léto až do podzimu, kdy Pavel odešel za jistým kavárenským hraní a my byli opět dva.

S bráchou v kapele hrál nějakej Honza Pek, zvaný Gregory a ten si přivydělával výukou na baskytaru. Tenkrát v Alfa Beatu hrál na bicí Kuželík a ten učil Kerkiho na bicí. K Pekovi chodil mimo jiné zájemce i Jirka Kukulj, který si s námi jednou zahrál ve zkušebně, nějak jsme ho asi nezaujali, ale hlavně Míra Šebesta, po kterým jsme šli jak slepice po flusu. Šebesta hrál v partě s Mírou Moravcem, výborný kytarista a bubeníkem Otou Jedličkou, který bohužel musel ukončit slibnou kariéru ze zdravotních důvodů. V té době nám dělal zvukaře náš spolužák Arnošt Kunscht a ten měl kamaráda Petra Maroviče, nevlastního to bratra výborného a slavného baskytaristy Radka Křemenáka ze skupiny Regenerace.

A proto, že jsme už chodili popíjet na Chodskou Rychtu, kde jsme si dávali my neplnoletí kofolu, a plnoletý Olda Úbl měl před sebou 5 piv.  Tam tehdy chodila Plzeňská první rocková liga, když Šebesta dostal od nás lano a na Rychtě viděl jak my „nazdar Radku a ahoj Jirko a další . . . byl přesvědčen, že jsme velcí profíci  a nemůže nás odmítnout. Chodili jsme obdivovat do Dominika a dalších klubů Plzeňskou první ligu, což pro nás byly samozřejmě Regenerace  - Běhavý, Lang a Křemenák. To byla ta nejlepší škola pro muzikantský život. V té době tu ještě hráli K.B.K, což byl Karel Kopejto, Břeťa Milota a Karel Němec – také dobrá parta a dále muzikanti kolem Oldy Říhy, kde hrávali střídavě Wilda Buzinkay, Láďa Krampol, „Kšanda“ Řánek a „Dědek“ Šindelář. Tihle hrávali muziku mého srdce, tudíž Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath, Uriah Heep a vlastní tvorbu v návaznosti na výše zmíněné rockery. Dle jejich vzoru, kdy všichni v kapele zpívali, jsme se snažili také hrát jen ve třech a zpívalo nám to také všem. Ale nakonec jsme ještě přemluvili kamaráda Petra Maroviče a ten s námi začal zpívat. Velmi dobře zpíval např. Credence Clearwater Revival.  Díky němu jsme právě začali chodit pravidelně na pivko na Chodskou rychtu, kde nám neplnoletým nalévali alkoholické nápoje a kam právě chodila ta pomyslná rocková první liga a u toho jsme přeci nemohli chybět.