Jak mě potkal bigbít 1. část

  • Číst 6538 krát

Včera jsme vám slíbili rockový seriál na pokračování, aneb zpověď jedné plzeňské rockové legendy, která prošla mnohými kapelami. Milan Kolečko nemohl své memoáry nazvat trefněji, než jak je nazval

Jak mě potkal bigbít . . . . . . . . . . . . . . .

„Na popud kolegů Wolfganga Hildesheimera a Edouarda Herriota jsem se rozhodl, že nenechám zakrňovat svůj mozek a dám se do psaní“

 . . . .Mám nějaké nové nahrávky, těch pár slov, které vyřkl můj kamarád a spolubojovník za fotbalový tým žáci – „Slavoj Plzeň  -  dnes Potraviny“,  se staly pro můj budoucí život osudové.

Ano, já, který jsem trénoval a hrál fotbal, já který jsem na vojně byl oceněn dorosteneckým  hráčem Slovanu Bratislava za dobrou kopací techniku, ano já možná „budoucí Edson Arantes či Diego Armando… ano, já zakopl tenkrát míč, který pro jmenované pány znamenal svět a vrhnul se na nejistotu, tenkrát  v socialistické společnosti, nazývající se bigbeat . . .

Roman Berbr, tak se jmenuje můj kamarád, dnes trochu kontraverzní osoba v naší kopané, ano  Roman  tenkrát vlastnil  kotoučový magnetofon Grundig a pustil  pro mne stěžejní a zásadní skladbu pro můj budoucí život . . . Speed King od Deep Purple z alba In Rock . . .

 „Good Golly, said little Miss Molly
When she was rockin' in the house of blue light
Tutti frutti was oh, so rooty
When she was rockin' to the east and west“

Tahle slova a melodie, ale hlavně kytara, na kterou hrál Ritchie Blackmore, poznamenaly můj budoucí život.

Nebyl jsem původem od narození sportovec a nejsem jím ani teď, jsem spíš z muzikantské rodiny, můj děd hrával u tamburašů a můj otec dokonce jistý čas profesionálně na kytaru u kapelníka Voříška, se kterým v pětačtyřicátém hráli „Chattanooga Choo Choo a Měsíční serenádu“ u Bradů pro americké vojáky, poté s orchestrem pana Jirkovského a nakonec zakotvil v Pekle s bigbandem Stanislava Škopka.                Jsem přesvědčen o tom, že jazzový muzikanti žili v té době rockově. Jedna taková malá příhoda.  Bydleli jsme naproti boční bráně u výstaviště přímo v hasičárně, neboť můj otec tam dělal nějakého náčelníka a jednou se takhle domluvili s přáteli, že půjdou na EX Plzeň do rybářské bašty, tam nachytají pstruhy a s podporou alkoholu je zkonzumují. Té podpory bylo asi více než dost a můj otec, rozený gentleman, si na tu parádu vzal nový oblek, ale při cestě zpět netrefil most přes Mži a dal to brodem. Ne že by se utopil, to ne, ale napil se a vyválel ve vodě a já něco málo po půlnoci zaslechl zbědované volání „mami . . . Milane“, kouknul se z okna a tam opřen o veřejné osvětlení seděl na zemi můj otec. Vešel jsem k babičce do jejího pokoje a říkám . . .  „babi, máš venku ožralého syna“ . . .nebudu se rozepisovat co následovalo, ale udělalo mi to velikou radost i zadostiučinění, neboť jsem druhý den mohl u oběda otci vrátit jeho častou repliku  . . .  “ty to teda vedeš“.

A v Pekle, tak  tam právě začíná moje hudební kariéra, o které se tady s vámi podělím.

Nebudu vyprávět jen o sobě, ale za všechna ta léta jsem v Plzni poznal spousty výborných muzikantů a hlavně . . . zažil i mnoho srandy, někdy až i trochu trapných situací o kterých se zde budu rozepisovat, přátelé kterých se to dotkne, tak ať mi prominou. Nebudu se tu ale rozepisovat o všech plzeňských rockových bardech, to už za mne udělali povolanější.

Milánku . . . zazpívej  Chlupatý kaktus . . . tenhle povel jsem slyšel od svých rodičů hodně často, neboť jak jsem již psal, můj otec hrával s jazzovým orchestrem Standy Škopka v Pekle a tam, při nedělních odpoledních čajích jsem tuto píseň zpívával ve třech letech s bigbandem za zády . . ., když jsem zrovna nezpíval, tak jsem sedával na židličce vedle strejdy Venci Havla, což byl bubeník a paličkami do malého bubínku jsem získával první rytmické zkušenosti.

Bylo to opravdu jen v neděli a byla to hlavně zájmově umělecká činnost,  ale když naši přišli někdy po půlnoci a já byl vzbuzen se žádostí o zpěv výše zmíněného šlágru, tak to „la pardon“… za to už jsem dostával od strejdů a tet nějakou tu korunu . . .do dnes nevím kam se ty prachy poděly . . . ale . . . byly mi za to asi zakoupeny housle a byl jsem přihlášen do hudební školy naproti Besedě, kam jsme po zdařilé hudební hodině odcházeli s maminkou na svíčkovou a nějaký ten dortík.

Oldřich Hlinka, velice nadějný houslista, který tenkrát při soutěžích končil občas i za mnou, ale nikdy si nesedl na futrál od houslí a nikdy nesjel hobly na sněhu na Moskevské (naproti Prioru), také dnes asi Olda koncertuje a já fládruju…

Mydlil jsem Ševčíka a nebavilo mě to vůbec, když jsem trochu dospěl a nějaké to kilo nabral, rozsedl jsem na hoblech nejen futrál, ale i housle a tak jsem byl z houslí odhlášen.

Říkal jsem si, housle to nebude můj vysněný svět, tudy cesta asi nevede, což takhle to vzít přes prkna co znamenají svět, tak jsem se stal divadelním hercem.

Ve třetí třídě naše třídní učitelka, paní Kavalárová měla svůj osobní vztah k divadlu a tak s celou třídou začala nacvičovat různá divadelní představení.

Jako jednu z činoherních záležitostí zrežírovala dramatický horor „O Budulínkovi“.  Vzhledem ke svému nespornému nadání a hlavně nepřehlédnutelné Budulínkovské figuře jsem byl vybrán, samozřejmě do hlavní role. Ještě dnes si pamatuji jednu z replik „ liško liško, ty jsi mluvka, nevěřím ti ani slůvka“ a Jindřiška Brožová v hlaví roli lišky, ach jooo !!!  :-)

Ale nejen díky mně, opravdu jsme byli dobrý soubor, neboť jsme vyhrávali různé festivaly a jedna výhra byl výlet, vlastně let nad Prahou a okolí a to sovětským letadlem IL 14. Nastoupili jsme do letadla a asi po 10 minutách vystoupili, z důvodů opravy pravé piláže, opět jsme po opravě  nastoupili, a již vystoupali do výšin.

Přátelé, kdo jste někdy letěli tímhle letadlem, tak mi dáte za pravdu, že potupně vrhnout, obzvláště když víte že se opravovala pravá piláž není žádná ostuda, samozřejmě nesmíte pozvracet půl letadla a třídní učitelku. Mimo této „katastrofy“ byl celý let v pohodě.

103953722 265261774826143 1403348913064402155 n

orchestr Standy škopka kde jsem zpíval Chlupatý kaktus, na kytaru můj otec . .