Zpěvačka Melissy Lucka Strnadová : „Pokud to neuzpívám, nemám na pódiu co dělat.“

Ahoj Lucko, ptám se asi všech, které zpovídám, na jejich hudební začátky. Ty jsi se ke zpěvu dostala  jakou cestou?
Zpívat mě bavilo už od mala, ale strašně jsem se jako dítě styděla, takže když přijelo příbuzenstvo a musela jsem zpívat, tak jsem se vždy schovala pod postel a tam jsem tedy začala, jinak ze mě nevypadl tón.  Se sestrou jsme od dětství vždy zpívaly u vánočního stromečku a postupem času jsem se rozhodla, že zpěv je to, co mě baví a co chci jednou dělat. V rodině byl hudebník jen děda, takže jsem neměla úplně prošlapanou cestičku a začala jsem si hezky od začátku, nejdříve ve sboru a až vlastně v patnácti letech jsem nastoupila na Základní uměleckou školu v Kutné Hoře a začala se hudebně vzdělávat.

Dá se říci, že tvůj hlas byl první hudební nástroj, nebo předcházely flétny, housle či jiné „instrumenty“?
Jako malá jsem samozřejmě prošla různými hudebními nástroji, první byla zobcová flétna- mimochodem, její zvuk nemám dodnes příliš v lásce (smích). Poté jsem přešla na elektrické klávesy a tam si mě do zmiňovaného sboru „vyhmátla“ paní učitelka Radoměřská.

Kde si se tedy zpěvu vyučila?
Jsem asi trošku atypický případ. Hudební vzdělání jsem si splnila na ZUŠ u Libušky Moravcové-Myřátské, ale poté, co mě nepřijali na konzervatoř, jsem se vzdělávala na soukromých hodinách u dnes již světové operní pěvkyně Olgy Jelínkové a také skvělé Edity Adlerové. V současnosti se snažím vzdělávat ve světových trendech jako je například Estill Voice Training, kde jsem vlastně zjistila, že jedním hlasem se dá zpívat spoustu žánrů a nemusím zůstávat jen u opery.

Kdy tě napadlo zpívat aktivněji? Je zpěv tvůj splněný sen? Kdo byl tvůj dětský vzor?
Aktivněji jsem se zpěvu začala věnovat až asi ve svých 20 letech. Dostávala jsem nějaká sóla ve sboru a pak jsem šla zkusit štěstí do muzikálů. Úplně prvotně jsem si nemyslela, že budu zpívat. Chtěla jsem závodně jezdit na koni a také jsem se tomu celé dětství aktivně věnovala, až později jsem začala koketovat se zpěvem.

Foto: www.masekfoto.cz

Jakou muziku preferuješ, popř. na jaké jsi vyrůstala?
Já si ráda poslechnu veškerou hudbu, která má hlavu a patu. Úplně nechápu současnou popovou scénu, ale jinak vyhraněný styl nemám.  Od dětství jsem poslouchala Jirku Schelingera, protože to byl velký idol mamky, od dědečka zase znám různé skladby Simona a Garfunkela nebo Beatles. Časem se samozřejmě v mém repertoáru objevila opera a muzikál.

Než jsi nastoupila do Melissy, prošla jsi jinými kapelami?
Neprošla. Já se vlastně stále trošku s pozicí kapelní zpěvačky vyrovnávám. (smích). Vždy jsem byla sólistka nebo sborová zpěvačka a kapela je pro mě úplně jiný rozměr. Před nástupem do Melissy jsem si ale prošla velkou zkušeností s účinkováním v muzikálu Karla Svobody Monte Cristo.

Přichází Melissa. Jak ses o ní dozvěděla?
To byla vlastně docela náhoda. Když jsem studovala sociální pedagogiku, tak jsem sháněla praxi v   Kutné Hoře a protože jsem často zpívala benefiční koncerty pro místní Charitu, rozhodla jsem se jít na praxi tam, no a tehdy se mě ujala Petrova přítelkyně Markéta a postupem času z ní padalo, že Petr shání zpěvačku. To už je ale pár let zpět. Já jsem vlastně nyní v Melisse podruhé, ale to je strašně dlouhý příběh, to zase třeba jindy.

Pokud se nepletu, z počátku jsi byla jako host. Dnes jsi už nedílnou čtvrtinou kapely. Musela ses   dlouho rozhodovat? Jinými slovy: Věřila jsi v budoucnost Melissy a tomu, že vynaložená energie bude dávat smysl hned od začátku?
Jasně, ze začátku jsem byla pouze záskok. Tedy..., já si myslím, že Petr to tak nikdy úplně nebral. Říkala jsem si, že tedy pomůžu s pár koncerty a najednou jsem byla ve studiu a natáčela album Taverna. Takže jsem se dlouho rozhodovat nemusela, ono nebylo o čem. (smích)

Texty píše Petr. Jak snadno či těžko se je učíš?
Já jsem známá tím, že skoro každý text zmotám. Nevím čím to je, ale je to tak. (smích) I když ho umím dokonale zpaměti, stejně se mi stane, že najednou zpívám úplně něco jiného. V italštině umím už dost dobře improvizovat, ale bohužel u Petrových textů mi moc improvizovat nejde, takže tam se vše snažím umět. Je pravdou, že někdy něco přetextuju a všimne si toho jen Adam. Petr většinou ne, což je asi štěstí. (smích)

Foto: Z. Hejduk

Používáš při zpěvu čtecí pomůcky nebo jedeš z hlavy? Bruce Dickinson řekl, že nechápe, proč se zpěvák nedokáže naučit pár vět textu. Souhlasila bys s ním nebo je touha zpěváků po dokonalosti silnější než risk, že něco vypadne?
Na podiu mám texty, ale není to o tom, že bych něco neuměla. Já to všechno znám, ale asi je to i zlozvyk z klasické hudby, kde se vše zpívá z not, tam úplně není možné jet bez toho a ten pocit jistoty asi potřebuju mít i na podiu s kapelou.

Podle mne píše Petr výborné texty. Líbí se mi a baví mě. Dáváš Ty jako zpěvačka důraz na text, na jeho smysluplnost?
Zpěvák musí vždy vědět, o čem zpívá. Pokud to neví, není možné předat divákům emoce z dané písně. To tedy říkám i dětem v ZUŠ. „Pokud nevíš, o čem ta píseň je, nemůžeš jí zazpívat dobře.“ Samozřejmě někdy je ti téma bližší, někdy ne, ale potom nastupuje moje fantazie a promítání různých příběhů do textů.

Stalo se ti někdy při koncertu to, čemu se říká naprosté okno a ty nevěděla jak dál? Pokud ano, máš recept, jak se vrátit co nejrychleji zpět do obrazu?
Jasně. Důležité je zpívat pořád dál. Pak zpíváš sice nesmysl, ale zpíváš. (smích) Ono to pak naskočí. Většinou se mi to stane, když začnu myslet na to, jak že to je vlastně dál a najednou nastane panika a pak výpadek..

Foto: Petr Kohoutek

Vím, že Petr považuje playback na koncertu za podvod. Jak to vidíš ty?
Já jsem z klasiky zvyklá jet vždy na živo. Žádný playback. Pokud to neuzpívám, nemám na pódiu co dělat.

Věnuješ se i herectví. Jak ses dostala k tomu? Máš vysněnou roli?
K herectví jsem se dostala díky studiu dramatické výchovy na pedagogické škole. Není to ale tak, že bych se považovala za herečku. Shodou náhod jsem se ale dostala k pár rolím. Momentálně se připravuji na premiéru hry Knihovna, což je pro mě asi zatím nejtěžší role, kterou jsem kdy hrála. Vysněnou roli nemám, ale miluju hry Oscara Wilda, tak možná něco od něj.

V Melisse máš na kontě mimo jiné i režii ke klipu písničky Šašek. Je pro režisérku snadnější dělat si režii pro sebe nebo dirigovat cizí záměr?
Ono obojí má své výhody a nevýhody a důležité je mít svojí představu a tým lidí, kteří to vidí stejně.

Jak vzniká takový scénář klipu? Posloucháš písničku a představuješ si obrazy?
To je úplně na začátku. Slyšíš písničku, text a máš nějakou představu, co by se tak v klipu mohlo odehrávat.  No, a pak musíš téměř vteřinu po vteřině rozepsat, což je vlastně asi to nejsložitější.

Foto: Zdeněk Hejduk

Jak žena zvládá všechen ten kolotoč? Osobní, profesní život, život s kapelou? Máš čas na relax a sama na sebe?
No, ráda bych řekla, že vše zvládám, ale vždycky musí něco stranou, takže když se toho sejde hodně, tak například péče o domácnost je první co prostě vypustíš. Kromě Melissy mám ještě další dvě práce a k tomu i své další koncerty. Jsou ale měsíce, kdy se moc nehraje a to pak najednou nevím co sama se sebou. (smích)

Sleduješ hudební scénu? Máš pro nás nějaké doporučení? Poděl se s námi o svůj nějaký objev.
Jak jsem říkala, nemám úplně vyhraněný styl. V současné době ale hodně poslouchám kanadskou skupinu The Dead South.

Co by si našim čtenářům pustila za svůj nejoblíbenější klip, ke kterému se ráda vracíš?
Tak tedy The Dead South- Honey You

Děkuji za Tvůj čas a za rozhovor.

Titulní foto: Zdeněk Hejduk