Václav Mašek: Od Alishi k Rudolfovi Řitěckému III. Po boku kytarového veterána české scény

Z akustického prostředí kolem Markéty Zdeňkové a Alishi do rockové sestavy Ruda Řitěcký III.  Václav Mašek dnes spolupracuje s Rudou Rožďalovským, kytaristou spojovaným se začátky Arakain i dalšími výraznými kapelami české scény. V rozhovoru se vrací k předchozím hudebním zkušenostem, mluví o současné kapele, koncertní energii a o tom, jaké je hrát po boku muzikanta s tak výraznou historií.

Vašku, pro mne jsi velká neznámá, tak to vezmeme od podlahy – jak ses k hudbě dostal a v kolika letech?
Je otázkou, kde začít. Na kytaru jsem začal v 9 letech, ale nejvíc mě okouzlila léta kolem mých 15 let, kdy jsem si mohl zahrát díky mému učiteli ZDŠ Pavlu Kabíčkovi na basovou kytaru se skupinou Elevace v Mníšku pod Brdy, a bylo rozhodnuto – to chci.

Co způsobilo, že padla myšlenka „budu muzikantem“?
Já jsem muziku bral jako hlavního životního koníčka, vždycky jsem ale hledal partu, aby z toho byla kapela. Myslím, že to bylo tak v roce 1981, když jsem začal hrát po zábavách na Příbramsku.

Jaké hudební vzory měl mladý Vašek a zůstaly ti některé dodnes?
Credence C. R., Santána, Beatles, Queen atd.

Kde jsi už začal brát muziku vážně? Myslím, jestli byly některé ty školní kapely, jak jsi se hudebně vyvíjel?
Školní kapely jsem nějak přeskočil. Nějakou dobu jsme si s jedním kytaristou rádi hráli takové vlastní jazzrockové skladby, ale nic z toho nebylo, a pak jsem se najednou ocitl na těch zábavách a šlo to až do nástupu na vojnu.

Tvoje jméno je známé z období, kdy jsi působil po boku Alishi. Na co z této etapy své hudební cesty nejraději vzpomínáš?
Tady bych trochu upřesnil historii. Když přeskočím období po návratu z armády, kdy jsem hrával s pražskou kapelou Kroket, kde nám zpíval ještě jako rockový zpěvák Jakub Smolík, to období skončilo v roce 1986. Soudruzi určovali, co se smí hrát, a ta doba byla samá diskotéka, tak jsem si řekl, že na to kašlu.

Znovu jsem se pak hudebně nastartoval v roce 1999, kdy jsem začal spolupracovat s Líšnickou ochotnickou divadelní společností a začal jsem skládat písničky a instrumentální skladby pro divadlo. Ani jsem netušil, že bych v tom mohl někdy zabodovat, a najednou jsem na festivalu Voskovcova Sázava v roce 2007 dostal cenu v národní přehlídce divadelních souborů za nejlepší hudbu k naší hře Pokr bez esa od Ivana Krause.

Jenže abych toho neměl málo, v roce 2002 jsem spolupracoval v kapele se Sylvií Krobovou a v roce 2004 nastala, bych řekl, největší moje hudební dráha s Markétou Zdeňkovou a Zdeňkem Zdeňkem, kde jsme měli vlastní tvorbu jazzfolkového repertoáru, což nám vydrželo do roku 2015. Zažil jsem s nimi spoustu krásných koncertů a kvalitní muziky, na to se nedá zapomenout.

No a teď přicházíme k Alishi, se kterou jsem začal hudebně tvořit od února 2014, kdy žila v Praze a mohli jsme se scházet i u mě na Řitce a společně tvořit pro kapelu Mišmaš, kde hráli zase bluegrassoví muzikanti – totální guláš. Pak přišel konec roku 2015 a byl konec. Alenka se přestěhovala do Brna a čekala první mimčo.

Nakonec mě oslovili hudební kluci z Mišmaše, jestli bych nešel s nimi hrát do jejich bluegrassové kapely Wyrton z Ronova nad Doubravou. Protože obě dívky mi skončily prakticky ke stejnému datu, tak jsem na to kývl. A tam jsem s nimi odehrál asi tři sezony a pak přišel covid a konec. Aktivita koncertů byla nízká a jezdit do Ronova na zkoušky už nemělo cenu.

Mnoho fanoušků si tě pamatuje z období, kdy jsi působil po boku Alishi. Jak dnes na tuto etapu své hudební cesty vzpomínáš?
Ovlivnila tě tato zkušenost nějak i v dalších hudebních projektech?
Vždycky jsem z toho získával další hudební zkušenosti a spolupráci s lidmi v kapele. Ne vždycky jde všechno tak, jak by si člověk přál.

Dnes působíš v triu Rudolf Řitěcký III. Jak ses k této sestavě dostal?
Vloni v září jsme se sešli na obecním hudebním festiválku ŘITKAFEST u nás v Řitce, kde Ruda hrál s Orientem a dostali jsme spolu takový nápad. Když tedy jsme oba z Řitky, že bychom mohli vytvořit novou hudební formaci, abychom nemuseli jezdit daleko na zkoušky. Tak jsme se jednou sešli a zjistili jsme, že si hudebně rozumíme a můžeme začít něco dělat.

Jenže když se má s něčím začít, tak první, co je nutné a podstatné, je, kdo bude zpívat. Ruda bohužel nikoho neměl a já jsem navrhl mého spoluhráče Rendu Volfa, který bydlí 5 km od nás v Mníšku pod Brdy. Vzhledem k tomu, že máme spolu hodně hotových písniček v rockfolkovém žánru a Ruda též, sice v žánru jiném, tak jsme to zkusili a v prosinci už jsme měli hodinový playlist.

Co tě na spolupráci s Rudou Rožďalovským nejvíce baví?
Že má stále chuť něco hudebně tvořit a umí to tlačit ke zdárným cílům. 

Ruda je známý především jako výborný kytarista. Překvapil tě něčím po muzikantské nebo lidské stránce?
Jsem velice rád, že jsme se sešli. Zatím jsem s kytaristou, jako je Ruda, neměl tu čest si zahrát a co se týká přístupu k hudební tvorbě a kamarádského soužití, prostě si rozumíme.

Trio Rudolf Řitěcký III se pohybuje na pomezí folku a rocku. Jak bys jeho hudbu představil někomu, kdo vás ještě neslyšel?
Pro Rudovy posluchače si myslím, že Ruda do toho dává pořád to, co se od něj očekává, a my dva s basou a kytarou musíme držet dobrou rytmiku i bez bicích. Jinak si myslím, že jsou to všechno melodické písničky s různou hudební náladou a stylem, které od Rendy zazpívané mají své kouzlo. Je nutné přijít si poslechnout na nějakou naši hudební akci.

Vedle vlastních skladeb hrajete i převzaté věci. Podle čeho vybíráte repertoár?
Zásadní je u nás to, co je Renda schopen v pohodě zazpívat, to je hlavní. Jinak hudebně se dá zaranžovat a pak zahrát cokoliv. Další vývoj jednoznačně budou naše vlastní skladby.

Je ti bližší práce na vlastních skladbách, nebo naopak interpretace známých písní po svém?
Vždycky jsem chtěl vlastní tvorbu. Nebráním se coverům, ale pouze od cizí kapely a my si uděláme vlastní text a trochu se to musí přizpůsobit našemu uskupení.

Jak vznikají autorské skladby v rámci tria?
My s Rendou jsme už vytvořili a zaranžovali spoustu skladeb pro naši kapelu RENDAVEND a celkem dost skladeb leželo bokem, protože tomu něco chybělo. No a to se přesně hodilo do repertoáru Rudolfa Řitěckého. A další skladby, co nabídl Ruda, jsme si už pro naše trio upravili.

Jaká atmosféra panuje během zkoušek a živého hraní?
Při zkouškách pohodová hudební práce plná tříhodinové činnosti a co se týká hraní, postavíme si většinou náš PA aparát a pak záleží na tom, kde momentálně probíhá naše akce, jací jsou posluchači a prostředí. To ovlivňuje celou naši náladu.

Máš mezi skladbami, které dnes hrajete, nějakého osobního favorita?
Celý koncert je prakticky jedno představení a každá skladba v něm má své místo a je zařazená tak, aby vytvářela jeden celek. Pokud bych vybíral třeba pro rádio nebo média, tak bych něco vybral. Zásada je jenom jedna – všechny skladby perfektně a s chutí zahrát, a pak se mi líbí všechny.

Jak vnímáš současnou českou klubovou scénu a možnosti pro podobné hudební projekty?
Připadá mi, že se situace dost změnila. Do klubů mi přijde, že moc lidí nechodí, zábavy také přestávají fungovat, velké festivalové koncerty zatím pro nás nejsou, a proto mi přijde, že dochází k takovému restartu – hrát všude, kde je to možné, v hospůdkách, restauracích a na městských i obecních akcích.

Co považuješ za největší výhodu komorního tria oproti početnějším kapelám?
Praktičnost zahrát i v malém prostoru, jednoduchá komunikace mezi členy, nenáročný zvukový aparát, doprava a ekonomické výhody.

Má projekt Rudolf Řitěcký III nějaké dlouhodobé cíle, nebo si chcete především užívat společné hraní a setkávání s publikem?
Dokud nám bude sloužit zdraví, tak si to chceme užívat na velkých i malých akcích kdekoliv. 

Jedna poslední záludná otázka – posloucháš muziku, na čem a kdy?
S tím posloucháním je to slabší, spíš se věnuji naší tvorbě.