Tomáš Pícl zpovídá Petra Němce (Arbes)

Jméno skupiny Arbes si budou pamatovat především lidé na severním Plzeňsku. V době na přelomu tisíciletí byla kapela velice aktivní. Když se loni chystala vzpomínková akce, velmi činorodě se ve znovuzrození kapely na jeden večer angažoval jeden ze zakladatelů, kytarista Petr Němec. Přestože okolnosti tehdejšího ojedinělého vystoupení nebyly veselé, zdá se, že čas od času by se kapela mohla objevit na pódiu i v budoucnu. O minulosti i současnosti si tedy s Petrem popovídáme.

Petře, můžeš nám popsat, jak Arbes vznikl? Koho to napadlo, jak probíhalo získávání členů a jak se vše probouzelo k životu?
V první řadě bych chtěl pozdravit všechny čtenáře, i když mnozí mě asi ani nebudou znát.
Arbes vznikal v době, kdy vznikala spousta podobných kapel a kdy vlastně každej, kdo uměl hrát na nějakej hudební nástroj, k sobě hledal spoluhráče a chtěl založit kapelu. Ten impuls ke vzniku vlastně dal, jak jinak, Jirka Borovic Kočí, který okolo sebe nashromažďoval pár známých, co měli chuť hrát. Jen tak mimochodem, byla to také podle mě jeho první kapela, která nějakým způsobem promluvila do historie západočeského bigbeatu, jestli se to tak dá vůbec nazvat. První sešlost a vlastně i zkouška byla v obsazení Míra Škodroň (kytara), Pavel Vaněk (baskytara), Borovic (bicí) a já (kytara). Tenkrát Borovic přinesl na toaletním papíru text, já hned broukal melodii, a tak vznikla první věc, kterou jsme výstižně pojmenovali „První“ a dál se při koncertech taky vždycky jako první hrála. Tak trochu coby vzpomínka na založení kapely. Tohle jádro se vyvinulo na základě pár náhodných setkání na zábavách, což bylo tehdy místo pro naši téměř jedinou komunikaci. Vzápětí kapelu doplnila Erika Arltová (zpěv) a byla u vzniku taky vlastně skoro od začátku. Při následující zkoušce díky ní přibyla další věc „Že mi to nevadí“ s jejím zpěvem. Hledal se už jenom zpěvák. Od začátku na zkouškách padalo jméno Jardy Nováka, a tak se i stalo, že jsme ho přizvali do kapely. Takže kapela byla prakticky od té doby v pevném složení, které se jen minimálně měnilo. Tvorba repertoáru pak byla velice rychlá. Autorsky se podíleli prakticky všichni a musím říci, že bylo období, že co zkouška, to píseň. Od romanticky laděných textů od Eriky, přes tematické texty a melodie mojí tvorby až po Borovicovy energické věci plné bájí a životních příběhů. Došlo samozřejmě i na převzaté věci, a tak jsme celkem brzy šli na podium a skupina fanoušků se začala celkem dobře rozrůstat.

Měli jste za sebou někdo zkušenost z jiné kapely?
Zkušeností moc nebylo. Já jsem nějakou dobu působil v kapele Marion Rock, což byla sestava muzikantů okolo Martina Žákovce, syna nám dobře známého muzikanta. Pak chvíli tápání a zkoušení s různými kapelami z inzerce, ale vždy jen pokus něco zkoušet a nakonec z toho nic nebylo. Borovic taky nějaký malý zkušenosti měl. Úplně nevím, kde to v sobě vzal, ale bicí zvládal od začátku celkem bravurně a stále se vyvíjel. Eriku jsem občas slyšel o půlnoci u kapely Expres, kde si zazpívala a zahrála na akustiku pár svých oblíbených písní a celkem i sklízela úspěch a chválu. Míra Škodroň byl do té doby jen domácí hráč, takže zkušenosti nula. Pavel Vaněk byl také pouze pěšák různých „zpívaných“ a na baskytaru se začal učit až v Arbesu. Jarda Novák byl celkem rozezpívanej, ale nikdy jsem se o jeho hudební minulosti moc nedozvěděl. Když to shrnu, tak to nebylo až tak špatný, ale jako bigbeatoví hráči jsme byli vlastně prakticky bez zkušeností. Jak jsem už říkal, všichni se hledali a ve dvaceti ještě moc zkušeností není.

Jak to tehdy bylo s nástroji a jejich pořizováním? Jestli dobře počítám, byli jste kluci těsně po škole a levné čínské nástroje byly tehdy hudbou daleké budoucnosti.
No s nástroji to byla docela sranda (teda v té době spíš k pláči). I celkem opotřebované nástroje byly dost drahý a ještě toho bylo málo. Samozřejmě, že se to pořizovalo postupně. Každej jsme nějak začal, ale musím říct, že to šlo na tu dobu, celkem rychle. Jedinej, kdo měl nástroj, jsem byl vlastně já, měl jsem vlastnoručně dělanou kopii kytary Yamaha typu superstrat RG. Hrála celkem dobře a po zásahu Vaška Košaře (kytarista a servisák kytar a možná i jiných nástrojů) byla už hodně dobrá. Pak jsme se s kapelou domluvili a jednoho krásnýho dne vyrazili do Plzně, kde jsme objížděli všechny bazary a prodejny s cílem nějaký vybavení utrhnout. Výsledkem bylo pořízení kytary, baskytary a zesilovače pro baskytaru. Každej měl nějaký prachy nasyslený, a tak to do toho prostě nasypal. Největší problém nastal u bicích. Po odpovědi na inzerát z časopisu Muzikus se nám nakonec povedlo pořídit bicí v celkem dobrém stavu, slušném rozsahu a dokonce i s obaly, na kterých jsme se finančně podíleli úplně všichni. Borovic je pak ještě vylepšil novýma šlapkama a bylo vystaráno. Dlouho na ně pak hrál. Aparáty byly vesměs doma dělané, zesilovač byl Tesla a pod ním reprobedna. Postupně jsme to ale vylepšovali, jak byly peníze a příležitost.
Já sám jsem vystřídal několik kytar a aparátů, dá se říct, že i z rozmaru. Nejlepší kousek, který jsem měl, byla kytara Washburn N2 a aparát Crate. Ale i když to bylo podle mne to nejlepší, co jsem kdy vlastnil, stejně se mi to nelíbilo a s prodělkem jsem to poslal dál. Ta kytara stála tehdy 17 tisíc. Pak jsem zkoušel nějaké stratocastery od Fenderu a nakonec jsem skončil na jednosnímačové superstratové Kramerce, na kterou hraju vlastně dodnes a nedám na ni dopustit. Nebyla nová a tenkrát jsem za ní dal 5 tisíc.
Podle toho, co vidím, tak v dnešní době začít na slušnou kytaru není vůbec žádný problém. Je slušnej výběr za slušný peníze. Škoda, že tenkrát není dnes, ale zase o to víc si toho teď asi i vážíme.

Jak tehdy probíhala tvorba repertoáru a jaké cíle tehdy kapela měla? 
Už jsem to tu trochu nakousnul. Tvorba šla opravdu jak na běžícím pásu. Nebyla snad zkouška, kdy by někdo nevytáhl něco novýho. Pracovalo se na tom a kolikrát Borovic ještě během zkoušky klidně už k hotovému přidal sloku. Chtěli jsme za každou cenu udělat repertoár na celej večer a to se nakonec skoro i povedlo. Zábavu jsme vždycky nějak zvládli s minimem opakování.'
Co se týká cílů, tak to bylo pojaté spíš tak, že jsme byli kapela pro kamarády. Když jsme dělali nějakou akci, tak jsme si tam zahráli a ušetřili tak za hudební produkci nějaký pozvaný kapely a ještě jsme se při tom vyblbli. Nijak vysoko jsme namířeno neměli, i když v tý době jsme byli otevřený různým možnostem. Propagace v tehdejší době nebyla úplně jednoduchá, a tak bylo, jak bylo.

Chodili na vás tehdy lidi? Jak to na akcích vypadalo ve srovnání s tím, jak vypadají rockové koncerty v současné době?
Naše účinkování začalo samozřejmě pomalu. Jak jsem říkal, začali jsme komorně. Později, když se začaly dělat větší akce, jsme k sobě přizvali i další kapely a oni zase na oplátku zvali nás na svoje koncerty. Lidi chodili jak kdy, ale vzhledem k tomu, že parta okolo kapely byla velká, tak jsme v hledišti vždycky někoho měli. Někdy se sešlo tak málo, že jsme vystoupení přehodnotili na takovou veřejnou zkoušku. Ale mockrát to nebylo.Ty jo, srovnání s dneškem? Doba je teď úplně jinde a mám pocit, že i v tomhle zábavním směru. Dneska lidi hledají zábavu úplně jinde. V Kozojedech, kde jsme vystupovali po 20ti letech, jsem měl pocit, že je to pořád stejný. Ale je to o těch lidech, co tam přišli. Byli to pořád ty stejný, jako tenkrát. Navíc v tý době bylo takových kapel strašně moc a všichni chtěli hrát a hledali si svoje posluchače a fanoušky. Ale z těch kapel jich zůstalo jenom pár, co účinkují, i když v nějaké přeměně, dodnes. Když se na to podívám, tak jsou to pořád stejný lidi, jen migrujou mezi kapelama. Jádro dobrých muzikantů je a zůstává a vždycky mě potěší, když se mezi naší generaci, kterou to baví, dostávají i mladý a chtějí v tom pokračovat. Vlastně nebýt mlaďasů, který jsme přizvali, tak ten Arbes v Kozojedech ani neoživíme. Jako zvukař můžu říct, že po technický stránce zvukařiny jsme v dnešní době už úplně někde jinde, než když jsme začínali a hráli. 

Zavzpomínáš na nějaký hodně povedený koncert? A protože nás čte i hodně muzikantů, které potěší, že v tom nejsou sami, zavzpomínáš i na nějaký průšvih?
Můžu mluvit jen o období mého působení v kapele. Jako hodně povedený jsem bral koncert v Žihli těsně před mým odchodem z kapely. Byl to dvojkoncert se skupinou Harlet. Harleťáci byli vždycky skvělí parťáci pro jakýkoliv akce a navíc měli už tenkrát výbornou techniku a skvělýho zvukaře Tomáše Fantu. Další poměrně povedené akce se děly i klubu Antea v Plzni, kde jsme několikrát účinkovali s kapelou Woodoowood. Tam byla spolupráce taky výborná a mimochodem - jejich zpěvák Martin Hery Herák s námi zpíval na podzim v Kozojedech. Další povedený hraní bylo půlnoční překvapení na jednom maturitním plese. Povedený ty akce byly proto, že se sešla spousta diváků a my jsme byli dobře sehraný.
Totální průšvih byl, ale už ani nevím kde. Tam přišlo asi 5 lidí, takže jsme akci okamžitě přehodnotili na veřejnou zkoušku a hráli!
Jinak, v době bez mýho účinkování vnímám asi jako největší chloubu vystoupení jako předkapela Gamma Ray. Pro mě to bylo celkem příjemný, protože kapela, jíž jsem mohl být součástí od plenek, fungovala i po mém odchodu tak, že jsem byl spokojenej.
Pamatuju si na naše první velký vystoupení, kdy jsme se poprvé jako kapela postavili před lidi. Bylo to v Kralovicích v sokolovně v hospodě U Metelky.

Když mluvím s bývalými členy Arbesu, překvapuje mě, kam všude jste se s muzikou dostali. Jak tehdy, v době bez mobilů a internetu, probíhalo domlouvání akcí na dálku?
To mi vlastně není jasný do dneška. Ale telefonovat se dalo, takže jsme se naháněli na pevných linkách. Já i Míra Škodroň jsme pak měli mobil, tak to už bylo samozřejmě jednodušší. Prostě jsme fungovali tak, abychom byli k zastižení, nebo jsme si nechávali vzkazy. Ale domlouvalo se to všechno přes telefon nebo se skočilo do auta a k lidem, co bydleli kousek, se zajelo. Abych pravdu řekl, v dnešní době, kdy jsme otroky svých mobilů a internetu, si to snad ani neumím představit.

Ač jsi byl jedním ze zakladatelů kapely, odešel jsi z ní docela brzy, jaké byly důvody?
Skoro rok jsme kapelu připravovali, další rok jsme už hráli a chvíli po tom jsem odešel. Důvodů bylo víc. Morálka některých členů kapely byla taková nejistá, a dokonce se několikrát hledala náhrada. Nejspolehlivější jádro kapely jsem byl já společně s Pavlem Vaňkem a Erikou Arltovou. Všichni jsme měli svoje starosti, ale někdo to bral vážněji a někdo míň. Já jsem měl na bedrech vlastně téměř všechno, od zvuku přes dopravu až k manažerování. Pak jsem se taky oženil, začal jsem dělat v rodinné firmě a času začalo být míň a míň. Tak jsem prostě řekl dost a bylo to. Udělal jsem rozhodnutí, protože už nešlo to táhnout dál a skončil jsem. Ale i přes to jsem pevně věřil, že kapela pojede dál. A jak jsem už říkal, nakonec fakt jela. Bylo tak dokonce natočený i jedno CD. To, že můj odchod nebyl nijak ve zlém, bylo vidět i na další spolupráci. Po pár letech mě přizvali na jednu akci, abych si zahrál, což jsem samozřejmě nemohl odmítnout. To už myslím Arbes nebyl ani aktivní.

Jaké to vlastně je sledovat další vývoj kapely, jejímž si byl hybatelem a která funguje dál?
Jasně že jsem kapelu sledoval, jak jsem říkal. Byl to celkem dobrej pocit, hrálo to na můj vkus dobře a neumřely ani věci, na kterých jsem se autorsky podílel. Takže pro mě vlastně i pocta. Konkrétní dění v kapele jsem ale moc neřešil. Vím, že se tam přeobsazovaly kytary a chvíli dokonce i zpěv. Ani nevím, kdy Arbes skončil, a nikdo mi na to ani nedokázal odpovědět.

Už delší dobu, když jsme se potkávali, jsi plánoval nějaké vzpomínkové vystoupení. Příležitost, i když za smutných okolností, se naskytla na podzim 2017. Jak to znovuzrození na jeden večer probíhalo? Vím, že se kolem muziky pohybuješ jako zvukař, ale bylo těžké naladit se zase na muzikantskou vlnu?
To znovuzrození kapely jsem plánoval už v roce 2014 na svoje 40té narozeniny a i jsem lidi oslovil. Vlastně tři členové účinkovali v Avidity For…, takže to mělo vypadat tak, že já si vlastně zahraju s Avidity. Ale času jsem měl málo, navíc jsem se odstěhoval z kraje, a tak se to nepovedlo. Pak jsem se náhodou na nějaké akci v Kozojedech po letech potkal se zpěvačkou Erikou Arltovou, se kterou jsme vždycky byli nejaktivnější, a už jsme o tom začali mluvit znovu. To už tenkrát Borovic odpočíval v rockovým nebi. Největší podnět tomu dal Láďa Prusík, který přišel s tím, že se chystá vzpomínková akce právě na Borovice a že by bylo dobrý dát něco dohromady. To se nedalo odmítnout, a tak jsem členy kapely začal burcovat. Erika byla pro hned od začátku, a ač žije v Anglii byla ochotna se přizpůsobit a přijet. Ostatní vlastně taky byli hned od začátku pro. V průběhu to bylo trochu složitější, ale nakonec se nám to všem povedlo domluvit jako závazek, kterej musíme zvládnout.
Abych se ale přiznal, návrat ke kytaře byl celkem náročnej. Když jsem to doma vytáhnul a oprášil, zjistil jsem, že mi to vůbec nejde. Věc, která trvala 3 minuty, jsem hrál jednou tak dlouho, možná dýl, a ještě jsem musel u toho odpočívat! Takže jsem začal tím, že jsem si uklidil v dílně, místo kompresoru jsem postavil kombo a cvičil a cvičil a cvičil. Najednou jsem cítil, že se to probouzí a že to snad nebude tak hrozný. Pak už jen ta radost, když to začalo hrát a prsty začaly poslouchat. Celkem intenzivně jsem cvičil asi měsíc a nakonec jsem na tu muzikantskou vlnu naskočil zpátky. 

Sestava pro toto vystoupení byla zajímavě slepena. Dva členové hráli v Arbesu v prvním období, dva členové v pozdějším. Spolu vlastně nikdy. Jaký to byl pocit a jak se cvičil repertoár?
Tohle je delší historka. Nejvtipnější bylo ulovení bubeníka Borovice mladšího, o kterým jsem věděl, že dokáže zastoupit svýho bráchu v plný parádě. Šli jsme proti sobě na jedný akci v Kozojedech a já mu říkám: „Čau, zabubnuješ Arbes?“ a on mi odpověděl „Jasně!“ a šel dál. Pak mi volal Edie Pepa Pospíšil (kytarista, který nastoupil místo mě) a říká „Tak uděláme ten Arbes?“. A já poznal, že se začíná dít něco, co by ten Arbes mohlo rozpohybovat. Asi měsíc před vystoupením jsme se všichni sehnali a udělali první zkoušku. To jsme se sešli jen dvě kytary, já a Eddie, a bicí v podání Borovice mladšího. Přiznám se, že po prvním pokusu něco zahrát jsem měl chuť odjet a vykašlat se na to. Ale nakonec jsme si něco poslechli a nějak se to v nás probudilo a dali jsme dohromady pár věcí. Díky Eddiemu jsme dali repertoár dohromady, protože on jako jedinej ty věci všechny pořád uměl. Na druhý zkoušce nám už kytary s bicími hrály hodně dobře. Na basu jsme chtěli původního člena Pavla Vaňka, ale vytížení v jeho kapele Avidity For… mu to nedovolovalo. Tak se nakonec nechal přemluvit Honza Kochman, i přes svoje hudební vytížení. Přišel na třetí zkoušku, týden před vystoupením. Všechno měl naposlouchaný, zahrál to tam levou zadní a se slovy “Tak v pátek!“ odjel domů. Od začátku jsme věděli, že Erika do toho s námi jde a na koncert přijede. Sice bez nás, ale poctivě trénovala doma v Anglii. V dnešní době je přece brnkačka si naposílat nahrávky a texty a všechno vykomunikovat přes internet! Zpěváka jsme chtěli do poslední chvíle původního, Jardu Nováka. Ten ale nakonec poslal jen zprávu, že do toho nejde, že už je málo času. A tak Borovic mladší vytáhnul trumf v podobě Martina Hery Heráka - aktivního zpěváka asi ve třech kapelách, a jak jsem říkal, bývalého zpěváka kapely WoodooWood a vlastně i krátce člena Arbesu v pozdější době. Přijel s Erikou na čtvrtou zkoušku, která byla den před akcí, a dali spolu zpěv, jako by to zpívali před tím každej tejden. Takže se dá říct, že po čtyřech zkouškách jsme fungovali. Tahle sestava byla na velice slušné úrovni, protože téměř všichni byli aktivní muzikanti. Teda až na mě a Eriku, ale základ byl v podstatě dobrej. Za mě to byla nejlepší sestava Arbesu, která se kdy dala dohromady.

Jaký jste měli pocit ze vzpomínkového koncertu?
Všechna příprava byla doplněna nadšením, trochu i nostalgií a očekáváním, a výsledek se dostavil ku spokojenosti všech. Nemůžu mluvit za ostatní, ale já si nemůžu na nic stěžovat. Ale cítil jsem, že i oni byli nadšený. Kapela fungovala jako dobře namazaný stroj, tréma nebyla cítit a atmosféra na pódiu byla výborná. Odezva od lidí byla překvapivě velká a moc příjemná.

Na facebooku jsem si všiml, že se kapela zase sešla na nějaké zkoušce. Chystá se tedy něco nového a zajímavého? Jaké jsou vaše plány?
Jojo, je to tak, zkoušíme. Nově s námi hraje na baskytaru Lukáš Rada, protože Honza Kochman nám přišel pomoct jenom na tu vzpomínkovou akci v Kozojedech. Náš nynější cíl je zahrát si tak dvakrát až třikrát do roka na nějaký akci a tím udržet pohromadě tuhle sestavu, protože se nám spolu dobře hraje. Konkrétní plány zatím žádné nejsou. Jen víme, že bychom chtěli zahrát v létě na Lednice Festu a děláme pro to maximum. Nejhorší je to s časem a taky trochu i s překonáváním vzdáleností.

Dočkáme se i nějakých nových písní nebo třeba i studiového alba?
Nějaký nový věci by se hodily, ale asi to spíš vypadá, že vezmeme hotový věci od našeho zpěváka Heryho. Zatím se snažíme pracovat na obnovení původního repertoáru.
Do studia se zatím nechystáme, i když nějaký cukání tu je. Podmínky i techniku máme, chuť vlastně taky, ale byla by to asi jenom forma jakýhosi archivu nebo památky na to, co jsme všechno dělali v mládí.

Kde a jak často tedy budeme moci Arbes zase vidět a slyšet?
Jak už jsem říkal, chceme dát Lednice Fest, protože tam vlastně tak trochu patříme. Jsme jedna z kapel, co tam vznikala a měla tam i zkušebnu. Pokud se bude dál pokračovat v minifestivalu Borovic in memoriam, tak bychom se zase rádi zúčastnili i tam.

Je ještě něco, co bys chtěl říci čtenářům a já se tě na to zapomněl zeptat?
Co takhle čtenářům říct, že jestli nás neznají, tak by se měli přijít někdy na Arbes podívat, aby viděli o kom jsem tu vlastně mluvil?
Jinak samozřejmě musím poděkovat všem členům Arbesu, ať už bývalým nebo současným, za spolupráci a za výkony, které jsme podávali a snad i nějaké budeme podávat. A hlavně díky fanouškům, co si na kapelu vzpomněli a přišli se na podzim do Kozojed na nás podívat. Je možný, že přišli jenom ze zvědavosti, jestli to vůbec zvládneme! Ale byl bych rád, kdyby příště přišli zase a byli nám věrní jako před 20ti lety, protože oni jsou ten největší podnět pro tu chuť v tom pokračovat.

Díky za rozhovor a bude-li to možné, uvidíš mě zase pod pódiem jako kdysi.