STOKER: Když se gothic rock potká s klasickým hororem

Než se pustíme do muziky. Jsme fandové starých hororů – jaké tituly nebo postavy u vás vedou?
Na hororech jsme v podstatě vyrostli, takže ten seznam by byl nekonečný. Vedle úplných klasik s Belou Lugosim, Borisem Karloffem nebo Maxem Schreckem u nás pořád vedou i filmy jako Vlkodlak, Vymítač ďábla nebo původní trilogie mrtvých George Romera. Hodně blízko máme také k atmosférickým věcem typu The Shining, Věc nebo Horizont událostí. Z „upírských“ filmů je pro nás zásadní Coppolův Drákula, z kultovnějších záležitostí třeba Return of the Living Dead, Ztracení chlapci nebo Od soumraku do úsvitu.

Velký vliv na nás ale neměla jen kina, ale i literatura a komiksy – hlavně Lovecraft a třeba italský Dylan Dog. Obecně nás přitahuje horor, který není jen o lekačkách, ale hlavně o atmosféře, určité melancholii a ikonických postavách. A právě tahle estetika se pak přirozeně promítá i do naší muziky.

Jméno Stoker – dá se přímo odvodit od Bram Stoker? A jak silná je pro vás inspirace románem Dracula?
Název Stoker je přímý odkaz na Brama Stokera a jeho Draculu. Ta inspirace je tam od začátku naprosto vědomě – jednak kvůli samotné atmosféře gotického hororu, ale i kvůli tomu, jak silně se postava Drákuly propsala do celé temné estetiky, kterou máme rádi nejen v hudbě, ale i ve filmech nebo literatuře.

Zároveň nás ale baví i druhý význam slova „stoker“, tedy lodní topič. To nám vlastně sedí úplně stejně dobře – rádi pod kotlem pořádně přitápíme, ať už na koncertech nebo v samotné hudbě. Takže název funguje zároveň jako pocta klasickému hororu i jako energie, kterou se snažíme do kapely dávat.

Jak vznikla kapela Stoker a co byl ten úplně první impuls? Jaké byly předchozí hudební zkušenosti?
Všichni jsme už před Stokerem měli nějaké hudební zkušenosti – ať už z jiných kapel, domácího hraní nebo třeba ze ZUŠky. Hlavní impuls ale byl jednoduchý: chtěli jsme se posunout dál a začít dělat muziku, která bude opravdu naše.

První zárodek kapely vznikl vlastně dost přirozeně – přes kamarády, společné hudební zájmy a klasické hospodské debaty. Jeden z prvních kroků byl i plakát v brněnském Páteru, kde se hledali muzikanti pro tehdejší projekt „Paterlord“. Postupně se začali nabalovat další lidé, proběhly první zkoušky, pár personálních změn a z toho všeho se nakonec vykrystalizoval Stoker v dnešní podobě.

Vycházeli jste nějakých hudebních vzorů?
Určitě ano, i když jsme nikdy nechtěli znít jako jedna konkrétní kapela. Hodně nás ovlivnily kapely jako Misfits, The Cramps, Death SS nebo Sisters of Mercy, tedy spojení temné atmosféry, výrazné image a silných melodií. Blízko máme také k Type O Negative, Moonspell, 69 Eyes nebo King Diamondovi, kde nás baví práce s hororovou estetikou a celkovou náladou hudby. Ve výsledku se ale snažíme všechny tyhle vlivy spíš promíchat do vlastního zvuku než hrát čistý gothic rock.

Kapela funguje od roku 2009 – jak se za ty roky proměnila vaše původní vize?
Naše základní vize se za ty roky vlastně zásadně nezměnila, ale postupně se vyvíjela. Čas nám spíš pomohl lépe pochopit, které prvky naší hudby fungují nejlépe, co nás opravdu baví hrát a co naopak tolik nefunguje nebo nás nikam neposouvá. Díky tomu jsme se přirozeně víc ustálili v tom, jak dnes zníme – současný styl je tedy spíš výsledkem dlouhodobého vývoje a přirozeného „vykrystalizování“ než nějakého radikálního přerodu.

Označujete se jako gothic rock – co tenhle žánr znamená konkrétně pro vás?
I když někteří puristé spojují gothic rock jen s velmi konkrétním zvukem typu Fields of the Nephilim, my se jako gothic rocková kapela vnímáme naprosto jednoznačně. Rozhodující pro nás nejsou žánrové škatulky, ale témata, atmosféra a celkové vyznění hudby i zpěvu. Tvrdší zvuk u nás není cílem sám o sobě – je to jen prostředek, který slouží výsledné náladě a atmosféře, kterou chceme vytvářet.

Jak vzniká vaše typická atmosféra – je to víc o hudbě, textech, nebo produkci?
Jde nám především o to vyprávět příběhy prostřednictvím hudby a vytvořit určitou náladu, která s posluchači zůstane. Neoddělujeme úplně hudbu a texty – obojí se navzájem doplňuje a dohromady tvoří výslednou atmosféru. Produkce pro nás nehraje zásadní roli v tom smyslu, že by něco „dotvářela“ nebo zachraňovala. Důležité je, aby skladby fungovaly samy o sobě. Držíme se také pravidla, že musíme být schopni znít naživo stejně jako na nahrávkách a naopak – bez toho by pro nás ta hudba nedávala smysl.

EP The Hunger vyšlo na Halloween – byla to náhoda, nebo záměr?
Byl to jednoznačně záměr, ale teď už víme, že podpořen spoustou důležitých náhod!

Jak dnes probíhá skládání u Stoker – fungujete kolektivně, nebo někdo nosí hotové věci?
Většinou to začíná u Roba, který přináší základní nápad, basovou linku, text a celkový feel skladby. Ten je pro nás klíčový, protože určuje směr celé písně. Zbytek už pak vzniká společně na zkouškách – jednotlivé party si dotváříme sami, aranže průběžně upravujeme a skladbu postupně skládáme dohromady. Zároveň ale platí, že vše, co nepodpoří původní myšlenku a atmosféru, bez milosti odpadá.

Máte materiál na plnohodnotné album, nebo vám formát EP vyhovuje víc?
Formát EP nám vyhovuje v tom, že vydáváme jen to nejlepší – skladby, o kterých jsme stoprocentně přesvědčeni. Nechceme doplňovat materiál jen proto, aby vzniklo LP a splnila se jeho délka. Jak říkají Sum 41: „All killer, no filler“.

Jak důležité jsou pro vás texty a o čem nejčastěji jsou?
Zpočátku naše texty vyprávěly hlavně příběhy z klasického i moderního hororu, inspirované filmy, literaturou i vlastní fantazií. Postupně Rob, když skládá a vymýšlí texty, začal používat goticko-hororovou tematiku spíš jako metaforu pro osobnější, intimnější duševní stavy a životní situace. Například skladba „Long Time Buried“ vychází z motivu starého béčkového filmu o vraždícím zombíkovi, který je omylem vyvolán ze svého hrobu, ale ve skutečnosti v ní jde o pocit, kdy člověk v životě potká ty správné lidi, kteří mu pomůžou vymanit se z introverze a sociální izolace. Právě takové metafory jsou pro naše texty typické a zároveň to, na co jsme nejvíc hrdí.

Jak byste popsali koncert Stoker někomu, kdo vás nikdy neviděl?
Na první pohled to může působit trochu nečekaně, ale během koncertu se to začne skládat dohromady – atmosféra, energie i příběhy v písních. A na konci koncertu z nás nejspíš bude tvoje nejoblíbenější kapela vůbec.

Jak vnímáte českou gothic/metal scénu dnes?
Scéna zažívala určitý rozmach krátce poté, co jsme kapelu založili, v době, kdy se upíří tematika dostala i do mainstreamu. Tenhle trend pak postupně vyprchal, ale zdá se, že se zase pomalu vrací. Ve srovnání se zahraničím jsme kvůli historickému vývoji všechno objevovali se zpožděním, ale i tak tu máme řadu kvalitních a poctivých kapel, které se gotikou buď inspirují, nebo ji přímo žijí. Přestože tu nemáme žádnou legendární Batcave scénu, funguje tu silná komunita v Česku i v Brně, která se navíc postupně rozrůstá – včetně mladší generace, která v té původní myšlence často nachází velmi silnou rezonanci.

Udržet kapelu aktivní tolik let není samozřejmost – co vás drží pohromadě?
Sami si uvědomujeme, že to samozřejmost není a už několikrát jsme měli na mále. Pokaždé jsme si ale uvědomili, že potřebujeme hrát – pro sebe i pro ostatní. A to je to, co nás drží dál, spolu s časem stráveným s kamarády a fanoušky. Na začátku bývá vždy velký zápal a nadšení, které postupně přechází do realističtější fáze. Tam se často láme, jestli kapela vydrží, nebo ne. U nás ale zůstává hlavně láska k hudbě a respekt mezi námi, který se časem spíš prohlubuje. Občas někdo přidá víc, jindy musí ostatní ubrat, ale důležité je jet dál a nezastavit se. Obrovskou roli v tom hrají i fanoušci – jejich reakce a zpětná vazba dodávají energii pokračovat. Zároveň je to i o hledání rovnováhy a cílů. Byly období, kdy kapela fungovala spíš udržovacím způsobem bez jasného směru, což se pak změnilo nastavením konkrétních cílů – pravidelnější zkoušky, nahrávání alba nebo více koncertů. To nás vždy znovu nakoplo. Dnes už víme, že klíčové je mít směr, ale zároveň netlačit na pilu – hodně věcí stojí i na individuální přípravě a zápalu.

Na čem aktuálně pracujete – nové skladby, EP, nebo plnohodnotné album?
V plánu je další nahrávání, ale zatím není úplně rozhodnuté, jestli půjde o album, nebo opět kratší formát. Materiálu máme dost – od koncertně prověřených skladeb, které ještě nejsou ve studiové verzi, přes úplně nové věci až po rozpracované nápady. Teď je pro nás hlavní co nejlépe přenést koncertní atmosféru do nahrávek, takže počítáme i s experimentováním se zvukem a nechceme nic uspěchat. Výhodou je nové vlastní menší studio, kde si část produkce zvládneme udělat sami.

Plánujete v nejbližší době koncerty nebo konkrétní akce, kde vás můžeme vidět? Kde najdeme informace o vás?
Určitě – nejbližší a zároveň nejdůležitější akce je pro nás koncert v Brně na Halloween 31.10. v klubu 1. Patro, kde vystoupíme jako support XIII. století. Na tenhle večer vás tím pádem srdečně zveme. S Halloweenem je to u nás už takový malý rituál i interní vtip – skoro každý rok si řekneme, že bychom právě tehdy chtěli hrát, a pak zjistíme, že jsou kluby zabrané i víc než půl roku dopředu. O to víc nás těší, že se to letos konečně povedlo, takže velké díky třiniáctkám!

Kam chcete Stoker posunout v následujících letech – je nějaký jasný cíl?
Nejbližší cíl je navázaný na dokončení desky a natočení klipu k tomu, co z ní pro nás vypadne jako největší „klenot“. Myslím, že si to už zasloužíme a zároveň tím konečně trochu překonáme i náš přirozený ostych před kamerou.

a teď jedním slovem :-)
Studio nebo pódium?
Pódium

Temnota nebo melodie?
Melodie (temná melodie!!)

Vinyl nebo digitál?
Vinyl

Nejhorší koncertní zážitek?
Asi České Budějovice, kde i přes charitativní akci téměř nikdo nepřišel. Nebo koncert, kdy jsme to úplně hudebně nezvládli, ale odnesli si krásné fotky.

Kapela, se kterou byste si chtěli zahrát?
The 69 eyes! Killing Joke!