Rozhovor s Petrem Kabátem (Paradoxy)

Na svých muzikantských cestách mám tu čest se setkávat s mnoha kapelami, které fungují spoustu let v daném regionu, ale o kousek dál už se o nich ví málo. Mezi takové patří i PARADOXY z Milevska. Parta, která na pódiu i mimo pódium působí tak sympaticky, že mě pořízení rozhovoru napadlo úplně samo od sebe. K rozhovoru jsem si pozval baskytaristu Petra Kabáta.

Ahoj Petře, já bych si z tebe nejprve udělal takového průvodce po hudbě v regionu Milevska a okolí. Kromě vás jsem se na pódiu setkal ještě se skupinou Matyas, ale jinak je mi scéna kolem Milevska neznámá. Ale zároveň vím, že tam v minulosti jezdily koncertovat plzeňské kapely, takže nějaké rockové podhoubí tam očekávám. Můžeš nás trochu seznámit s tamní hudební historií, a jak se z ní zrodila kapela Paradoxy?
Tak nejdřív bych Ti chtěl, Tome poděkovat za vloženou důvěru a pokusím se na Tvé otázky odpovědět snad nějak smysluplně... Rockové podhoubí tady na Milevsku určitě je, kdybych vzal kružítko a udělal kružnice s poloměrem cca 25 - 30 km kolem Milevska, tak určitě těch kapel nebylo málo a některé jsou i dnes stále ještě aktivní... Teď, když o tom přemýšlím, tak jsem vlastně ve svých 54 letech tak trochu už asi i pamětník. Tebou zmiňovaný Matyas je z nedalekých Sedlčan, což je severním směrem od Milevska a občas ještě vidím, že někde hrají. No a ještě jako teenager si z této oblasti pamatuju kapelu M.I.X a Sáru, která ještě nedávno s Paradoxy hrávala v Hrazánkách na prázdninovém Dunění..
Směrem na severovýchod od Milevska je v Jistebnici kapela Simon, kterou založil Honza Toužimský s kamarády a která své nejlepší roky měla právě s Honzou. Po jeho odchodu k Arakainu to už tak úplně nenastartovali, ono co si budeme namlouvat, zpěváci jsou projevem kapely, tam to buď je a nebo to tam není a za Honzu se klukům nepodařilo najít adekvátní náhradu. Směrem na východ pamatuji ze svých teenagerských let na Táborskou ještě kapelu Orion a směrem na jih Bechyňský Vodovod, který ještě občas udělá nějakou svoji akci. No a směrem na západ mne hodně v mládí ovlivnil také Písecký Primátor Dittrich s Jardou Lískovcem a tím bych asi kruh uzavřel.. Omlouvám se všem, na koho jsem zapomněl, píšu jen to, na koho jsem si vzpomněl tzv. na první dobrou.
No a přímo v Milevsku je stále aktivní kapela Fantom, která je na scéně už 50 let. Kromě skvělých místních muzikantů, kteří v ní působili, např. za bicíma Jirka Zelí Zelenka (nyní Žlutý pes, ETC, bratři Ebenové, Krausbery, Blue Efect, B.S.P a další) a za klávesami Vendula Kašpárková (Stromboli) je dnes hlavní tváří a tahounem zpěvák a milevský patriot Jindra Müller. A když jsme v Milevsku, tak nelze opomenout i Jirku Kramperu, který vlastně již tehdy pře 50 lety s pomocí kamarádů sestavil první zvukový aparát který fakt hrál. Dnes je z Jirky Krampery uznávaný stavitel hudebních systémů, má firmu Kv2 audio a v Milevsku má nyní hlavní vývoj a výrobu..

A jak je to s tvou osobní hudební historií? Jako svou první kapelu uvádíš Pohoda rock. Jde o tu plzeňskou Cimburovu? Nebo jde o shodu jmen? Ostatně, máme na Plzeňsku i Paradox. Tohle jsem si chtěl zjistit před rozhovorem, ale asi si dovedeš představit, jak to dopadne, když dáš do intenetového vyhledavače slova Kabát a pohoda.
Moje hudební historie začala vlastně doma v rodině, děda hrál na heligonku a starší brácha se učil na akordeon, kde moje první hraní bylo ve stylu mačkání mu basových registrů, čímž jsem ho dost sral. Doma jsem měl dva starší bráchy, takže jsem měl spoustu materiálu k poslouchání na tehdejším kotoučáku a hodně mě to ovlivnilo, takže jsem vyrostl na Status Quo, Deep Purple, Uriah Heep, Black Sabath, Framus 5 atd…, určitě si to dokážeš představit. Navíc si pak jeden brácha v 15 letech pořídil kytaru, začal hrát s kapelou a občas mě jako 8 letého vzal na zkoušku.., to bylo něco.. Jako úplný samouk jsem se naučil pár akordů a s kamarády jsme cca ve 14 letech založili kapelu Pohoda rock, to se psal rok 1982 a o nějaké Pohodě z Plzně jsme neměli ani tušení. Hráli jsme prakticky vše, co nás napadlo, a z 90 % to byly převzaté věci, ale bavilo nás to moc. Pohoda rock takto hrála asi 3 roky, pak to zas rozbila 2 letá základní vojenská služba a po návratu už byla na scéně ta plzeňská. Tak jsme se přejmenovali na Delta rock, úspěšně jsme zvládli tehdejší přehrávky a jako zřizovatel se nás tehdy ujala místní Osvětová beseda. Hodně čtenářů asi nebude už vědět, o čem to teď vlastně píšu, ale bylo to tak. Pak přišel rok 1989 a nás to zase rozdělilo.. Někdo začal podnikat a nějak nebyl na muziku čas. Až cca v roce 1993 nám to muzicírování začalo asi trochu chybět, tak jsme dali dohromady kapelu Kentaur rock, která fungovala asi 6 let. Po ukončení činnosti Kentauru, jsem se skoro 10 let motal u kapely Pučmeláci band, kde se hrálo prakticky vše a všude, tedy od plesů, zábav až po oslavy narozenin a svateb. No a pak už přišly Paradoxy a to mne drží dodnes.

Můžeš nějakým způsobem představit další členy kapely? Zaujalo mě, že je u každého uvedena jen jeho první kapela. Je to kvůli příliš košaté hudební historii každého z nich?
Tak duší kapely je bezesporu kytarista Petr Kortánek, zakladatel a původní člen kapely Paradox a autor většiny skladeb. Co vím, tak Petr se po příchodu ze základní vojenské služby brzo oženil, vychovával dcery a prakticky asi 18 let nikde s nikým nehrál, jen doma sám pro sebe, aby nevyšel ze cviku, a skládal tzv. do šuplíku. Tak jsme ho přinutili šuplík otevřít a je pravda, že na aranžmá nových skladeb se podílíme společně při zkoušce, ale ten nápad musí někdo mít.
Zpěvák Martin Jindrák pochází z Milevska a nyní žije v Chyškách. Martin se zpěvu věnuje od mala a přes různé kapely nebo náhodné muzikantské sešlosti dali právě s Petrem Kortánkem dohromady zase dnešní Paradoxy.
Brácha Jaromír Kabát, tak ten se k nám přidal asi v roce 2012 a doplnil melodickou linku, včetně vokálů. Co vím, tak brácha začínal jako kluk v kapele Mišelin a pak Allegro. No a spolu jsme se potkali jak v Pohodě rock, Deltě, tak Kentauru. Po skončení Kentauru působil brácha cca 15 let v milevském Fantomu a nyní je již 10 let v Paradoxech.
Jakub Jindrák usedl za bicí letos na jaře, je to syn Martina a po skončení Ondry jsme byli prakticky bez bubeníka. Kuba se učil na bicí v ZuŠ Sedlčany, kde ještě občas hraje s místním orchestrem, a myslím, že do kapely zapadl na první dobrou. Je moc šikovnej, má vše před sebou a věřím, že než se posune dál, tak s Paradoxy něco odbouchá.

Začali jsme netradičně osobami, takže teď bych se zeptal na celou instituci. Můžeš nás seznámit s historií skupiny Paradoxy od počátků dodnes?
Kapela Paradoxy se původně jmenovala Paradox a vznikla v nedalekých Chyškách. Z původní kapely je v nynějších Paradoxech již jen Petr Kortánek, takže zde budu trochu improvizovat, jak to znám z vyprávění od Petra. Kluci byli prakticky z jedné vesnice a spolužáci ze školy, měli z rodin jisté hudební základy a hlavně talent, takže jako první veřejné vystoupení Paradoxu Petr uvádí, že šlo o hraní na školní besídce k MDŽ, když jim bylo asi 13 let, to bylo v roce 1977. Další ovlivnění „dělat muziku“, co znám z vyprávění od Petra, tak byl tehdejší koncert Olympicu v KD Chyšky, kde měli odpolední a večerní vystoupení. Říkal, že jako kluci pomáhali nosit bedny a mohli se dívat na muzikanty ze zákulisí, tak je to pohltilo naplno a šli do toho. Kapela Paradox začala hrát na zábavách v okolí Milevska, když bylo klukům 15 let, hráli prakticky každý víkend a tehdy chodilo na zábavy běžně 1000 lidí a více.
Toto trvalo tak 3 roky, respektive do odchodu kluků na tehdejší povinnou dvouletou vojenskou službu.
Po návratu se ještě pokusili o znovuoživení Paradoxu, ale už se jim to nastartovat nepovedlo. Přišly rodiny a jiné starosti, prostě život šel dál a na muziku nebyl čas.
Písničky Paradoxu by bylo škoda úplně zapomenout, tak po nějaké době vznikla kapela Paradoxy, protože mezitím už vznikl plzeňský Paradox, tak aby se to nepletlo. U tohoto uskupení bylo myslím nejdůležitější, že tam byl Petr Kortánek a nově zpěvák Martin Jindrák. Tehdy se Paradoxy potýkaly s častou výměnou ostatních členů a vlastně už skoro zase nehrály, než jsme se jednou potkali s Martinem v Milevsku někdy nad ránem na barové židli jednoho milevského baru. Značně posilněni alkoholem jsme se domluvili, že on má kapelu a nemá basu a bicí, a já mu říkal, že mám basu a bicí a nemám kapelu. Druhý den jsem našel v kapse lístek s nějakým telefonním číslem, tak jsem tam zavolal, trochu jsme si oba vzpomněli a od té doby tak nějak spolu fungujeme už 15 let.
Kapela Paradoxy tedy ožila, udělaly se první nahrávky na CD a hlavně jsme si všichni sedli lidsky, čehož si vážím úplně nejvíc.

Zaujalo mě, že ve vaší sestavě vidím i nějaké shody v příjmeních. Vedle Petra Kortánka u vás v minulosti působila i klávesistka Tereza Kortánková, a to několik let a minimálně od svých patnáctin. Máte nějaké fígle, jak mezi ostřílenými jinochy udržet v kapele teenagerku?
Jojo, Terka s Paradoxy začala hodně mladá a první akci odehrála ve 13 letech. Je to Petrova dcera, která má hudební průpravu jak na Milevské ZuŠ, tak i v pěveckém sboru. Terku to s námi chytlo, držet jsme ji vůbec nemuseli a vlastně vydržela sama cca 10 let. Nyní už si plní mateřské povinnosti, život jde dál. Od té doby jsme bez kláves, ale máme dvě kytary.
Ondra Piroutek seděl za bicíma taky cca 10 let, ale v loni se rozhodl s hraním úplně přestat. Je to škoda, protože kromě talentu má i super průpravu v Sedlčanské Marimbě u Vaška Kabáta. Ondra hrál prakticky od svých 4 let do 28 let a cítil, že potřebuje prostě přestat, nebo si odpočinout. V současné době má bicí doma na půdě a prý ho to zatím neláká, třeba to zase někdy příjde. Ondra je vlastně Petra synovec, takže rodina Kortánkova byla v kapele zastoupena nejpočetněji. Nyní se to trochu otočilo, protože poměr rodinného zastoupení je nyní Jindrák 2x, Kabát 2x, Kortánek 1x.

Dále vidím v sestavě Jaromíra Kabáta, což bude zase, předpokládám, tvůj bratr. Tam by mě i z vlastních studijních důvodů zajímalo, jak pečuje o hlas, protože ty jeho zvonivé vysoké vícehlasy jsou perfektní.
Ano, Jaromír je bratr, jak už píšu výše, a co se týká jeho hlasu, tak si nejsem vědom, že by nějak pečoval o hlas. Co vím, tak občas to tam hlasově dá, občas ne, to je příroda.

Paradoxy mě zaujaly přímočarou melodickou muzikou, která si drží přirozenost, i když tam slyším i nějaký výlet k Matuškovým Sedmi dostavníkům v písni Poslední pivo. Jak vypadá kapelní konsenzus, jakou muziku chcete hrát a jaké máte vzory?
Tak jako Paradoxy chceme dnes už hrát jen svojí autorskou muziku, náš styl se asi nenechá úplně zaškatulkovat, protože každá skladba je prakticky trochu jiná, prostě jsou to takový paradoxy. Určitě tam v některých skladbách nějaké shodné autorské hudební prvky jsou, ale každá skladba vzniká v jiné době, náladě a tak to prostě je, že je trochu jako od jiné kapely.
Na čem se všichni v kapele shodneme, tak chceme hrát muziku s melodickou linkou, refrénem a textem o něčem.. Nejsme úplný zastánci takových těch rádiových skladeb a vyprávěných příběhů, kde člověku vše nakonec splyne v jedno.
Vzory samozřejmě máme, bez toho to nejde a nebudu lhát, že jsme ovlivněni kapelami, které sem jezdily v mládí a jsou cca o generaci nebo dvě starší, než my. Měli jsme docela štěstí, protože se pořádalo hodně akcí a prakticky nebyl víkend, kdy by nebyla v Kovářově nebo Chyškách zábava a pořádnej bigbeat. Určitě Tě potěší, že co přijelo z Plzně, tak byla záruka kvality, vzpomínám rád na Odysseu ještě s Lokajíčkem, Bumerang s Kybicem, Benefit nebo pražský Rock Automat, Arénu, Watt nebo TAM.
Ze zahraničních kapel Scorpions, Accept, Halloveen a samozřejmě klasika Pink Floyd, Deep Purple, Led Zeppelin, to byla ještě muzika.
Dovolím si říct, že já muziku nikdy neškatulkoval na dobrou a špatnou, ať si každý hraje, co chce, jak chce a jak to cítí. Osobně si rád poslechnu jak vážnou hudbu, pop, rock, folk, blues, prostě vše a nechám to na sebe působit. Buď se to mně to líbí a něčím zaujme, nebo nezaujme a jdu dál. Proč kritizovat, co se nelíbí mně, tak se líbí někomu jinému a naopak. V tom je muzika jedinečná je to taky jediná společná řeč na světě, kde si všichni lidé rozumí. Hudba by měla spojovat, nikoliv rozdělovat…
Tak jsem si trochu zafilozofoval a jdeme dál.

Jak se žije kapele typu Paradoxy v roce 2022? Jaké typy akcí hrajete, jaké na vás chodí publikum a jaká bývá návštěvnost?
Žije se nám dobře, ono člověku ani nic jiného nezbývá než žít dobře, protože musíme žít teď a tady, jiná šance nebude.
Hrajeme tam, kde nás chtějí, rozhodně se nikam necpeme, to necháme na jiných.
V minulosti to tak nebylo sice nebývalo, ale dnes už opravdu bereme vše v klidu na pohodu a hlavně hrajeme, že chceme, ne, že musíme. Nikdo z nás se hudbou vyloženě neživil a myslím, že už s tím začínat nebudeme. Jsme absolutně svobodní nezávislí amatéři, hrajeme teď jen vlastní muziku, a kdo si nás najde, tak si nás najde. Samozřejmě v době peněz to bez nich úplně nejde, takže důležité je poplatit alespoň základní náklady. V kapele si peníze za hraní nevyplácíme, dáváme to všechno do jednoho a pak za to třeba natočíme něco ve studiu.
Musím zde poděkovat všem lidem, kteří jak v dnešní, minulé a věřím i budoucí době stojí tzv. v pozadí. Ať už to jsou pořadatelé, zvukaři, osvětlovači, řidiči, kamarádi, rodiny, bez nich by to prostě nešlo a specifický český bigbeat by bez nich nebyl.

Na závěr bych se ještě zeptal, co chystají Paradoxy v blízké i vzdálenější budoucnosti.
Zde bych použil slovní obrat z jedné písně Karla Gotta.., Kdo ví, co osud chystá?
Tak pokud bude zdraví, dobrá a pozitivní mysl a dokud nás to muzicírování bude bavit, tak samozřejmě chceme hrát, do konce roku 2022 máme ještě nějaké akce domluvené a už i na příští rok tam něco je zamluveno.
Určitě chceme natočit další studiové nahrávky, už to asi nebude na CD, ale na flash disk, holt pokrok a vyřčenou myšlenku nezastavíš.
Věřím, že Covid už kulturu nevypne, ale osobně mám trochu mrazivý pocit, že nás jako společnost nečekají úplně lehké časy.
Věřím, že vesnické hospody a kulturáky to neustálé zvyšování a nárůst vstupních nákladů ustojí, lidi se budou chtít bavit, najdou si čas na setkání a zábavu alespoň tak, jako si našli doposud.

Pro Rockpalace Tomáš Pícl