Rozhovor s Pavlem Čengerym - Tomáš Pícl

Nepatří k nejznámějším hudebníkům na Plzeňsku, a přesto ho minimálně z muzikantů znají téměř všichni. Buď s nimi hrál, anebo s nimi nahrával. Dnes budu zpovídat Pavla Čengeryho.

Pavle, když nepočítám opilecké seznámení na Sifonu v Kaznějově, poprvé jsem tě zaznamenal v heavymetalové kapele Cerberos. Hrál jsi někde ještě předtím?
Cerberos byla má první kapela, se kterou jsem vystupoval, ale jinak jsem zkoušel v Plané s klukama na půdě DDM a říkali jsme si EGA -> odvozeno z našeho nejoblíbenějšího postupu akordů. Byly to fajn začátky. 

S Cerberos jste vynikali obdivuhodnou instrumentální zdatností. Celými skladbami se prolínaly vyhrávky, sólíčka a pískačky. Jak moc jste cvičili?
Když na to koukám zpětně, zas taková zdatnost to nebyla, ale tak bylo mi dvacet a člověk chce mít všude nějakou tu vyhrávku, riff nebo trik, který se zrovna naučil. Zkoušky byly jednou týdně, někdo cvičil víc a někdo zase míň. Já jsem byl lajdák, v této době už jsem moc necvičil, ale hodně tvořil a věnoval se domácímu studiu, které vlastně cvičení nahrazovalo.

Po jakých metách tehdy pokukovaly vaše mladické ambice?
Tak určitě jsme chtěli naplňovat sály a vydělávat si hraním peníze. :D Nebo zahrát si s nějakou velkou kapelou, věřili jsme, že by nás to pošouplo kus dál, bohužel tenkrát nic takového nepřicházelo. Ale byli jsme mladý a nakonec nám stačilo hraní za pivo a párek. 

Pak jsem tě zaznamenal ve skupině Lunch Beat. Můžeš nám tuto kapelu představit?
Ano, to je moje srdcovka. Ještě v Cerberosu mě s ní seznámil kamarád, kterého jsem na střední inspiroval k tomu, že bude hrát na el. kytaru. Naučil se a za pár let byl v Lunch Beatu. Kapela mě začala oslovovat mnohem více a viděl v ní větší potenciál než v Cerberosu. V r. 2002 jsem z Cerberosu odešel a shodou okolností z Lunch Beatu odešel kapelník a zpěvák. Využil jsem příležitosti a šel jsem do toho. Trochu „vtipná“ historka byla, že jsem nakonec svého kamaráda z Lunch Beatu vyhodil velice záhy. :D
Vše ale proběhlo v klidu, dodnes jsme dobří přátelé.

První polovina nového století byla, pokud jde o návštěvnost akcí, problematická. Jak se dařilo tvým kapelám?
Jak jsem naznačil, hrálo se v podstatě za „pivo a párek“ a mnohdy jen za to, že si člověk prostě zahraje. Horší bylo, když jsme pořádali vlastní akce a muselo se vydělat na zvukaře a na sál. Postupem času nás pár propadáků demotivovalo.

Zaznamenal jsem, že jsi krátce působil i ve skupině Ortel. V jakém stádiu tehdy byla? Nasvědčovalo něco tomu, že jednou bude přebírat ocenění v televizi?
Kapela byla rozjetá a já jen zaskakoval za chybějícího kytaristu. Po mně bylo ještě několik změn v tomto postu. Ale užil jsem si spoustu zajímavých koncertů a hlavně nabité sály a stálý honorář. Tenkrát jsem začínal chápat, o čem je dělat velkou muziku. Hrál jsem tam asi ¾ roku, ale koncertní šňůry byly někdy dost náročné a to už pak „pivo a párek“ nestačí. Ale kdyby mi tenkrát někdo řekl, že kapela i frontman budou jednou stříbrní a zlatí slavíci, asi bychom se tomu všichni zasmáli. Dnes jim moc fandím, a jelikož jsem s nimi v průběhu let ještě několikrát hostoval, doufám, že se to ještě povede už jen z důvodu, že bubeník Míra se mnou hrál v Mortal Destiny a Otík kytarista v Lunch Beatu. Rád se s nimi vždy sejdu na jednom podiu. 

Další tvou kapelou byli doomoví Mortal Destiny. Jak ses dostal od posluchačsky vděčného bigbítu a metalu k této trochu klubovější, možná drsnější, možná i lyričtější záležitosti?
Mortal bylo moje dítě. Vyrostl jsem na kapele MANOWAR, ale věděl jsem, že takovou muziku hrát nemohu. Český Heavy metal v tu dobu zrovna moc nefrčel a přiznám se, že se mi český heavy ani nelíbí, za to rozpuk death, black a jiných podobných kapel tu byl v plném proudu. Na vojně jsem poznal kapelu Beltaine a tenkrát jsem asi prozřel, jaký metal chci hrát.

Postupem času jsi z koncertního kolotoče vystoupil. Pamatuji si, jak jsem slyšel tvůj motivační telefonický rozhovor, kdy jsem si říkal, že bys dokázal rozmluvit koncertování i Karlu Gottovi. Jaký je dnes tvůj vztah k živému hraní a koncertům?
Mám rád živé hraní a na podiu jsem jako doma, ale už jsem asi vyrostl z toho, abych trávil čas ve zkušebně s tím, že pak stejně nepřijdou lidi. Dnes se zavděčit posluchačům je velmi náročné. Kapel je tu mnoho a dostupnost hudby na internetu je taková, že si lidi opravdu vybírají, na co a kam jít. A tak si občas někde zahostuji v nějakém tom bigbítu a mně to stačí. 

Nakonec ses přecejenom k pravidelnému koncertování vrátil, ale překvapivě ve folkové kapele Lignit. Proč právě tato kapela a tento žánr?
Vždy jsem tvrdil, že správný rockový kytarista začínal nejdřív „stírat rosu na kolejích“ a „stál na bedně od whisky“ “u stánků na levnou krásu“. Takhle jsem začínal i já a tam jsem i skončil. A hlavně zde mám pocit, že se vložený čas do zkoušení vrací v podobě dostatku posluchačů, hezkých akcí a nějaký ten honorář taky neurazí. -)

Jak velký je rozdíl hrát folk a country na jedné straně či rock a metal na druhé? Nezajímá mě jen technická a hráčská stránka, ale vůbec celkové muzikantské vnímání a pocity.
Rozdíl to není. Když ti řeknu, že s Lignitem hrajeme tři mé metalové písně, z toho dvě z Mortal Destiny, ale těm jsme museli udělat český text vhodný pro daný styl. Lignit hraje velký průřez stylů, od trampu přes folk ke country až do irských lidových. Celkově je to místy docela nářez a myslím, že si to užívám.

Už spoustu let děláš zvukaře ve studiu Accent, za tu dobu tudy prošly asi tisíce muzikantů od začínajících pankáčů po téměř zlaté slavíky. Jak ses ke studiové práci dostal a čím tě připoutala, že se stala tvou hlavní muzikantskou náplní?
Jak jsem výše naznačil, amatérskému nahrávání jsem se věnoval už dříve. Experimenty s nahráváním na kazetu jsem začal už asi ve dvanácti letech a pak jsem se nějak dal dohromady s tehdejším klávesákem ze Sifonu Michalem Vaňkem a následně jsem nahradil v Accentu odcházejícího zvukaře. Vždy mě tato práce fascinovala a dodnes ještě fascinuje. Dostal jsem se na praxi i do velkého studia, kde jsem nabyl spoustu nových zkušeností. Hlavně mě vždy přitahovalo ovládat „všechny ty čudlíky, tlačítka, táhla a kroutítka“.

Mohl bys zavzpomínat na některá nahrávání, ze kterých sis doslova sedl na zadek?
Vždy mě dostalo, když přijela kapela dobrých muzikantů. To se pak nahrává úplně samo. Jen dám mikrofony, nahrávám a o nic se nestarám. Pár takových kapel tu bylo, ale většinou se do tak malého studia dostávají kapely, se kterými někdy není lehké pořízení. Musím ale konstatovat, že se úroveň kapel trochu zvyšuje. Tvou otázku bych spíš ale pozměnil na: „Ze kterého nahrávání jsi málem skončil v blázinci?“. :D

Muzikanti jsou různí, mají specifický přístup ke hraní i k životu. Dokáže tě po tolika letech praxe ještě něco ve studiu překvapit?
Troufnul bych si říct, že asi ne, ale kdo ví, ještě jsem nenahrával pornokapelu. :D

Vzpomněl by sis na nějaký obzvláště vypečený zážitek ze studia?
Tak zážitků je spousta a většina z nich se vztahuje na momentální rozpoložení. Dnes jsou to veselé historky, kterým se zasmějí jen lidé, kteří u toho byli, určitě bychom si vzpomněli na nějaké i z našeho natáčení s Greymonem. Ale za nejzvláštnější nahrávání mohu označit grind core brutal kapelu, která byla složena ze samých veganů a kytarista měl nataženy pouze 3 basové struny. Když nahrál do písně různý growl, mur mur, scream a chrochtání, které přečetl z papíru, měl velkou radost, jak tam ten text sedí. Bohužel jsem nemohl sám posoudit, nerozuměl jsem jedinou slabiku. Ale nic proti té kapele, jen to byl pro mě cizí šálek čaje.

Má nějaká nahrávka, na které ses podílel, výsadní postavení v tvých vzpomínkách nebo rovnou v tvém srdci?
Určitě, nejraději vzpomínám na kapelu Poitín, ten ve mně zanechal dojmů asi nejvíc. Pak také na Digger, Skavare či Artur. Rád vzpomínám samozřejmě i na Greymon a spoustu dalších kapel. Pro mě je důležité být s kapelami v dobrém rozpoložení a z drtivé většiny se vždy podařila vytvořit domácí atmosféra. A to je asi pro mě na téhle práci to nejdůležitější.

Protože pracuješ ve studiu, není divu, že i nadále nahráváš své vlastní písně, a to pod názvy různých projektů. Můžeš nám k tomu něco říci?
Vesměs to je pouze jeden takový můj šuplíkový projekt. Jsou to rockové písně, které bych hrál, kdybych měl svou rock-metalovou kapelu, ale sem tam se objeví i něco z jiného soudku. Baví mě skládat, pak to nahrát a interpretace už mi stačí jen na internetu. Vždy mě těší, když se to někomu líbí.

Nechystáš se vydat celé album?
Chystal jsem se, ale tak jak to je, mi stačí.

A můžeme si tvou současnou tvorbu někde poslechnout?
Ano, na Soundcloudu. Pokud by to někoho zajímalo, může poslechnout na www.soundcloud.com/satri

Je něco, o co by ses se čtenáři rád podělil, ale já jsem se tě zapomněl zeptat?
Tak určitě bych nechtěl vyznít nějak demotivačně. Ale když jsem nedokázal tenkrát demotivovat ani tebe, tak už asi nikoho. :D Muzika se bude hrát pořád, a kdo ví, třeba se jednou k bigbítu vrátím.

Díky za rozhovor a přeji hodně potěšení z hraní i z podílu na budoucích zlatých deskách.
Já děkuji, třeba zase někdy ve studiu.

Pro Rockpalace Tomáš Pícl