Rozhovor s Fildou Macudzinským

Kapely Malomocnost Prázdnoty, Spínací špendlík a Průser, mají jednoho společného jmenovatele. Je jím neúnavný, na pódiu až punkovým workoholismem posedlý, frontman Filip Filda Macudzinský. Takže  Fildo, tvými ústy: ,,Vítej do Mostu".

Fildo, dovol na úvod otázku, která je obsahem odpovědi asi nejdelší, ale pro mě v tvém případě naprosto zásadní. Co pro tebe, jako dnes už legendárního frontmana, znamená punk?
No, hned ze začátku bych se rád ohradil proti slovu legendární.  Nějak mám pocit, že se tím slovem v týhle zemi plýtvá a o kdejakým hejhulovi, kterej vydržel hrát déle než 10 let, se mluví jako o legendě, což je minimálně úsměvný. Já sám považuju za legendy v punku tak max. 10 lidí, kteří skutečně něco dokázali nebo přišli s něčím opravdu zásadním, což mně se bohužel nepovedlo a vzhledem k mým hubeným textařským schopnostem posledních let se asi ani nepovede.                                                                                  

Co pro mě znamená punk? Hlavně osobní svobodu v rozhodování, což hlavně dnes ve světě "liberálního fašismu", kdy cokoliv postrádá racionalitu a normální selský rozum, je absolutně k nezaplacení. Děsí mě zástupy děcek a mladých lidí "znormovaných" sociálními sítěmi a diktátem párem společností. Děcek, který vypadaj všichni stejně jako jedna obrovská armáda bez jedinýho projevu osobnosti a názoru a jsem vděčnej za svůj punk, kdy pořád komukoliv, kdo mě řekne, musíš, nesmíš, měl bys... s chutí odpovim: „Kámo, nech to na mě.“ Punk pro mě taky znamená skvělou srozumitelnou hudbu, kterou může hrát fakt asi kdokoliv a která, když je něco svinstvo, netvrdí, že je všechno v pořádku a že je to sluncem zalitá pláž s červánky.

Jaká byla tvoje cesta k punku v období rozkvětu metalu, grunge, scate, reggae, rapu a ovlivnily tě hudebně i jiné styly, nebo seš "klasik" odkojený starou školou?
Já ještě za bolševika poslouchal metal asi jako každej, protože jsem byl ještě dítě a k punku jsem se neměl jak dostat. První punk, kterej jsem slyšel, byl v roce 1990 Krysař od Znouzectnosti, a hned asi týden na to jsem si koupil klasiku klasik Rebelii Punk 'n' Oi, což pro mě byla taková paráda, že už jsem nemohl jinak.

Heavy metalový sólíčkování mě najednou začalo strašně rozčilovat, nicméně ještě asi rok jsem se svezl na vlně Death metalu, kterej mě děsně bavil, ale pak mě i ta pohřební atmosféra a vyžívání se v brutalitách omrzely a přišlo mi, že jediný co dává smysl je starý rozdrbaný triko, kanady a chaos na hlavě (smích).      Jinak nikdy jsem se nevyhýbal jiným stylům, protože mně přijde, že kdybych jel jenom punk, tak se z toho asi zákonitě zbláznim, ale hlavně bych přišel o tunu skvělý jiný muziky.

Porovnej punkový poupě Fildu před 30 lety a dnes. Jsou to dva různí lidé, nebo můžeš říct, že si svoji osobitost udržel v původních kolejích a maximálně věkem dozrál?
Samozřejmě jsou to 2 rozdílný lidi. Před 30 lety jsem byl naivní idealistickej ichtyl, co se smál na celej svět a myslel si, že se svět bude smát na něj. Dneska je ze mě vyžilej sarkastickej chlap, co sice neuhnul ze svých morálních postojů, ale už není tak naivní a radikální, na svět se směje pořád, ale už nečeká žádnou odezvu. Ichtylem jsem teda zůstal pořád, ale zcela novým a neotřelým způsobem (smích).

V roce 1995 jsi odstartoval svou éru s empikama (Malomocnost prázdnoty). Jak se v té době proráželo mladé kapele, jaké bylo publikum, podmínky, pořadatelé, media a vůbec jak fungovala punková scéna?
Dnešní sebeprezentace kapely je samozřejmě jiná než kdysi, dneska můžeš zaplavovat net každou hodinu a ví se o tobě, ale to ti účast na koncertě nezajistí. V principu to funguje asi celý léta stejně, tzn. nabalit se na nějakou profláklejší kapelu a dělat jí křoví. My jsme takhle první rok jezdili s Průserem a trpělivě snášeli to, že jsme jen vata. Tím by si podle mýho měl projít každý muzikant, je to zkušenost k nezaplacení.   Další rok jsme se seznámili s klukama z Houby a už to začínalo být lepší. Vzájemně jsme se začali doporučovat různým pořadatelům, kterých tehdy bylo opravdu jen pár (myslím fakt větší akce od 10 kapel vejš) a už se člověk dostal i někam mimo kraj. Lví podíl na tom, že se o malých kapelách vědělo, byli taky distributoři demáčů, speciálně si vzpomínám hlavně na Štěpána Stejskala a Pavla Frimla (dnešní veleslavný PH records), který opravdu neúnavně tu scénu sjížděli a dostávali mezi lidi hudbu, o který bys jinak neměl ani ponětí. Díky těmhle distribucím jsme se dostali k vydání první desky „Přestaň věřit“, ale znovu zdůrazňuju, že to bylo těžký DIY.

Lidi byli jiný asi jen v tom, že scéna nebyla tak přesycená jako dneska a nebyl koncert každej víkend do 10 kiláků od tvýho baráku, takže když jsi chtěl něco vidět a zažít, tak jsi prostě sedl na vlak a jel x kiláků daleko, abys pak rána trávil na nádru s ostatníma zoufalcema, jako jsi byl ty sám a horko těžko ses dostával domů. Dnešní mláďata tomuhle jen těžko věří a kroutí hlavou nad tím, jak jsme to bez těch baget, taxíků, stánků s kafem a aplikací v mobilu mohli přežít... Přežili jsme, a ještě si to kurva užili.

Další tvoje zásadní kapela byla Spínací špendlík. V čem se lišil od MP a můžeš porovnat na obdobích MP a SŠ jak se změnila scéna z pohledu muzikantů i fanoušků?
Ono se málo ví, že špendlík původně neměl vůbec existovat, že jsem se jen v roce 2001 potkal s kytaristou MP Zvířákem a při 30. půllitru jsme se dohodli, že obnovíme MP a že mám seznat muzikanty. Úplnou náhodou jsem se tehdy octnul na zkoušce kapely, kde tehdy hráli Kari s Bernym, který pak tvořili základ první éry špendlíku. Zvířákovi se to mezitím rozleželo v hlavě a odstoupil z toho. No my ostatní jsme si řekli, že když už jsme se tak sešli, tak postavíme úplně novou partu. Tím vznikl Spínací špendlík. Lišil se hlavně asi v tom, že v MP jsme byli 3 kohouti na jednom smetišti a někdy práce na skladbách díky našim egům drhla, kdežto ve špendlíku jsem si mohl dělat to, co jsem chtěl a nikdo mi do toho moc nekecal. Tehdy se taky začal ve velký míře prosazovat internet, což pro mě osobně byla nová zkušenost, najednou nestačilo udělat demáč a děj se vůle boží, ale musel ses najednou starat i o to, abys měl webovky, abys je aktualizoval, prostě najednou nestačilo poflakovat se jen ve zkušebně a "tvořit hodnoty." Dost těžko jsem si na to zvykal a vlastně jsem si nezvyk nikdy.                                                                                                 
V prezentaci kapel jsem byl vždycky slabej a nebaví mě to. Na druhou stranu přišla i éra vypalovaček a levných nosičů, takže za celkem malej peníz sis mohl natočit a vydat desku i bez účasti nějakých labelů, což pro fůru malých kapel bylo fajn.                                                                           

Lidi nás ze začátku brali jako tu kapelu, co tam zpívá maník z MP, a byl jsem i běsnej, když na každým druhým plakátu bylo napsaný Spínací špendlík a v závorce ex Malomocnost prázdnoty, ale časem jsem ty pořadatele pochopil a nějak se s tím smířil.                                                                                   

Tak nějak jsme se protloukali do roku 2006, kdy s náma začal spolupracovat manažer Petr Růžička a najednou bylo všechno jinak. Petr se staral o koncerty a já se mohl jen věnovat kapele což mi vyhovovalo. V poslední éře tam byli opravdu skvělí muzikanti, kdy už jsme byli tak sehraný, že jsme to mohli dát o půlnoci s rukama v poutech a fakt mě bavilo je mít za sebou. Díky Petrovi jsme i začali jezdit i cizinu a hráli jsme s opravdovýma světovýma palbama, z čehož jsem byl ze začátku úplně na větvi, protože si najednou začneš plnit pubeťácký sny o tom, že stojíš na jednom pódiu s někým, koho celý mládí posloucháš a obdivuješ. Tohle vlastně trvalo až do roku 2015, kdy mně došlo, že jsem se uhrál k smrti a nutně potřebuju nějakou pauzu.

V roce 2003 jste obnovili MP a s přestávkami souběžně fungovaly obě kapely až do roku 2015, kdy jste Spínací špendlík definitivně odpískali. Prolínali se v obou kapelách muzikanti, nebo to byly dva rozdílné tábory? Ptám se proto, že přemýšlím z vlastní zkušenosti, jak to mohlo fungovat (smích).
Kluci ze špendlíku se mnou nikdy nehráli v MP protože ta má stabilní sestavu de facto od začátku (přišel jen v roce 2003 Šípus jako bubeník a v roce 2019 Her Pláňa jako druhej kytarista), ale ve špendlíku se mnou v průběhu doby hrál asi rok Pepr (Kelly), která v MP drtí basu a samozřejmě Šípus, kterej je děvka prodejná a hraje s kdekým (myslim to v dobrým samozřejmě). Fungovalo to, ale jen chvíli. Přiznám se, že hlavně já jsem chtěl, aby to byly dva rozdílné tábory.

Abych tvou kapelní trilogii uzavřel, musím vzpomenout Litvínovskou legendu Průser a rok 2019 kdy jste ho vzkřísili. Byl jsi stejně jako já fanoušek Průseru v raných devadesátkách ještě s Kodlem za mikrofonem? Jaká byla motivace obnovit Průser?
Samozřejmě jsem byl obrovskej fanoušek Průseru raných devadesátek, byla to jedna z prvních kapel, který jsem byl na koncertě a byli pro mě topka. Tehdy ještě fungoval lokální patriotismus, takže když v tvým okrese existovala nějaká punková parta, bylo pro tebe samozřejmostí všude možně jezdit s nima a všemožně je podporovat. Nechci, aby to znělo blbě, protože to fakt není myšleno zle, ale díky Průseru jsem i začal hrát. Řekl jsem si, že tohle přeci dokážu taky (smích).                                                                           

V roce 2019 měla Ponorka v Litvínově 10 let existence a Edu Fröhlicha napadlo, že by tam chtěl mít starý papriky z devadesátek, takže se to nakonec ustálilo na Meresjev, No feeling a Průser. Průseráři oslovili Kódla, kterej jasně řekl, že ne. Pátys, což byl pozdější zpěvák Průseru, měl hlasivky v takovým stavu, že dal na první dobrou max. 4 písničky a tak kluci oslovili mě. Na jednu stranu jsem se tetelil blahem, že si zahraju s klukama, ke kterým jsem vzhlížel, na druhou stranu mě mrzelo, že do toho Kódl nešel.            

Kluci fakt neměli nástroje 15 let v ruce a bavilo mě sledovat, jak půl roku před tou akcí poctivě dřou, aby to mělo hlavu a patu. Koncert proběhl skvěle a už když jsme vyšťavený seděli v šatně, tak jsme věděli, že by byla škoda nepokračovat, když už nás to stálo takový úsilí. Měli jsme slušně našlápnuto, ale stejně jako fůru jinejch nás zařízl Lockdown, ale zase už se zvedáme z prachu a těšíme se na věci příští.

Dal bys dohromady diskografii alb, na kterých tě posluchači můžou slyšet?
Dám jen kapely, ve kterých jsem hrál. Party, kde jsem hostoval, vynechám, protože jsem hlava děravá a možná bych na nějakou zapomněl, což by mě štvalo. Takže jen letem světem.

MP - Zkurvená generace (1996)
MP - Pátek 13 (1996)
MP - Přestaň věřit (1997)
MP - Petroleus Mostensis (výběrovka 2016)
Spínací špendlík - Vítej do Mostu (2002)
Spínací špendlík - Báječný svět (2004)
Spínací špendlík - 2 v 1 (výběrovka 2010)

Za svou hudební kariéru jsi sdílel pódium, dodávky, zkušebny, radosti i strasti se spoustou kamarádů a kolegů muzikantů. Chceš-li je jmenovat nebo o nich říct něco pěkného i nepěkného, máš možnost (smích).
Jéééžiš, těch historek je za ty roky tolik, že těžko můžu nějakou vypíchnout a jinou vynechat. Měl jsem v životě štěstí, že jsem se potkal s fůrou bezvadných a inspirativních lidí. Na nepěkný věci určitě vzpomínat nebudu, protože jich bylo jen pár a nakonec se to časem všechno vysvětlilo a urovnalo. Zkrátka s každým, s kým jsem se potkal, jsem se potkal rád a nikdy na ně nezapomenu.

Má Filda nesplněný hudební sen, nebo nějaké plány?
Ještě aspoň 3 - 4 roky vydržet s dechem a uřvat to, ale zjišťuju, že je to čím dál těžší.

Díky za rozhovor a příjemně nostalgickou sondu do punkové minulosti i současnosti a poprosím tě na závěr o osobní vzkaz čtenářům Rockpalace.
Držte se a nenechte se oblbnout!

Pro Rockpalace Tomáš Pošvanc.