Rocker od Kolína

Mladý a talentovaný Luděk Folkman nedávno vydal své první debutové CD a udělal si čas, aby odpověděl na pár otázek:
Ahoj Luďku, jak tě napadl název „Vítejte v realitě“?
Ahoj. To je na delší povídání, ale zkusím to zkrátit. Deska začala vznikat po tom, co si kamarád, (mj. kytarista, zvukař, studiový technik a zvukový režisér mého CD), Pavel (Čengy) Čengery, na jedné zpívané poslechl mou tvorbu. Jedna z písniček ho zaujala, a nabídl mi, že mi ji natočí ve studiu. Šlo o písničku Česká lež. Výsledek mě nadchl. Tím si na sebe Pavel ušil bič, protože jsem se rozhodl natočit celou desku. Tak jsme se začali scházet u něho doma, a postupně jsme tvořili. Měl jsem předpřipravené staré písničky, které mi ale Čengy rozmlouval, protože šlo většinou o sentimentální slaďáky a i mně samotnému začalo rychle docházet, že tudy cesta nepovede. A tak zanikla původní myšlenka pojmenovat album „Po stopách lásky“. Začal jsem nosit nové nápady a nudné cajdáky začaly střídat svižné pecky, jako je např. Chodbice, Motorkářská nebo Zpověď veganskýho psa. Z těch starých nakonec zůstaly Ďáblův Anděl, Proč mi lezeš do mých snů a Kočička mazlivá. Když jsem pak přišel s písničkou Delírium, která se naprosto lišila od ostatních, tak mi Čengy řekl, že bych měl přestat experimentovat vymyslet radši název desky, a přijít ještě s něčím duchaplným, aby to nějak zapadalo do konceptu alba. Měl pravdu. Dali jsme si delší pauzu, a já mezitím tvořil nové písničky a přemýšlel, co s tím názvem. Chtělo to něco úderného a výstižného zároveň. Začal jsem uvažovat, co mají písničky společného, a řekl jsem si, že jsou takové ze života… a od téhle myšlenky jsem se odrazil. Řekl jsem si, že napíšu písničku o reálném světě, ve kterém žijeme, o současné době a o životě jaký je – bez make-upu. Prostě takové menší probuzení do reality, a tak vznikla píseň i název alba – „Vítejte v realitě“.

Co tě inspirovalo k napsání textů?
To je různý. S každou písničkou je to jiné. Většinou čerpám ze svých zážitků… např. Chodbice je vzpomínka na studentské mejdany na koleji, Ďáblův anděl je vzpomínka na mou první lásku, Teď už vim je z doby, kdy jsem udělal bakalářské státnice a nastoupil na letní brigádu do pivovaru. Nic rozumnějšího už nešlo tak rychle sehnat, a tak jsem se z akademického světa propadl mezi dělníky a Ukrajince… Nakonec to byla docela fajn zkušenost, ale ten prvotní šok jsem musel nějak vstřebat. A to je další způsob, jak vznikají mé texty. Každý člověk své zážitky či problémy řeší jinak… Já pouštím páru ven skrz písničky. Třeba písnička „Proč mi lezeš do mých snů?“ vznikala asi v nejtěžším období mého života. No a pak jsou písničky, kdy mi byly inspirací životní osudy mých přátel (Můry), nebo kdy mě zaujal sice cizí, ale o to silnější příběh – např. písničky Útěk, či Zpověď veganskýho psa. No a občas prostě přijde z čista jasna nápad a písnička je na světě – Motorkářská, Česká lež, nebo Kočička mazlivá… Všechny písničky mají ale jedno společné. Stejně jako se většina interpretů snaží svým posluchačům něco sdělit, tak i mé písničky obsahují skryté myšlenky a poselství.

Proč tě napadlo oslovit jako hosta ke zpěvu zrovna Vláďu Šafránka?
Za to může píseň Motorkářská. Občas, když jsem ji někde zahrál, tak se mě lidi ptali od koho je? Že jim to evokuje starej dobrej Harlej se Šafránkem. Není tajemstvím, že Vláďa byl, a stále je jeden z mých oblíbených českých zpěváků. Myšlenka potkat se s Vláďou ve studiu a udělat něco společně mě neskutečně lákala. Tak jsem si řekl, že Vláďovi zkusím napsat a vyplatilo se.

Jaká byla s Šafránkem spolupráce?
Vláďu jsem poznal na jednom koncertě Walda Gangu. Tenkrát jsem si za ním přišel pro autogram s druhou LP deskou Alkeholu, na které se také podílel. Se zájmem si desku prohlížel, podepsal se mi, pokecali jsme, a už tenkrát byl hodně v pohodě. Ne jinak tomu bylo ve studiu. Díky té desce si mě pamatoval, když jsem mu pak necelý rok na to napsal. Následoval telefonní hovor, rychlá domluva a týden na to poprvé přijel. Vláďa sice říkal, že není studiový zpěvák, ale léta praxe a vytrénovaný hlas se nezapřou. Zpověď veganskýho psa Vláďa nazpíval na první dobrou. Motorkářskou Vláďa nazpíval taky, ale něco tomu chybělo. Chtělo to dostat tu písničku víc pod kůži, a tak si ji Vláďa odvezl rozpracovanou s tím, že si ji naposlouchá. Když přijel podruhé, tak to bylo úplně o něčem jiném. Vláďa je profík. Pokaždé přivezl do studia pohodu, dobrou náladu, kopec srandy a takovou, dost těžko popsatelnou pozitivní energii. Byl pro mě silnou oporou, občas mě hecnul, občas poradil… Vtipné bylo, když na natáčení sborů přijel sice ve středu, ale o týden dřív, než bylo domluveno (chybka v komunikaci). To ale vůbec nevadilo, protože jsem ho zapojil do písničky Chodbice, a i když se ten den nedělaly sbory, tak to bylo příjemně strávené tvůrčí odpoledne.

Od kolika let se věnuješ hudbě?
Od útlého dětství. Už ve školce jsem na každé procházce zpíval s dětmi Tři čuníky a Není nutno furt dokola a učitelky ze mě byly na mrtvici. Gramofon jsem si pouštěl už od dvou let a první kytaru jsem dostal asi v osmi letech.

Jsi samouk nebo jsi docházel do hudební školy?
Naši mě dali do hudebky asi v pěti letech, kde jsem zprvu chodil na flétnu. S mým nástupem do hudebky se pojí jedna legrační historka, kdy jsem si všiml obrazů klasiků na zdi. Byl tam Beethoven a Bach, který vypadal jako stará vodnatá ženská a já se našich zeptal, jestli to jsou rodiče pana učitele… Naši dostali záchvat smíchu a těžko říct, co si pan učitel tenkrát myslel… No, a asi od devíti let jsem začal chodit na kytaru. Tenkrát jsem hrál samé etudy, a dost mě to nebavilo. Naštěstí, v době kdy jsem s tím chtěl seknout, se změnil učitel a do ZUŠ nastoupil Láďa Dousek (Iras / Kapři), který se mnou hrál písničky, které mě bavily a etudy se hrály jen na ročníkových přehrávkách.

Jaké kapely rád posloucháš?
To je různý, podle nálady. Nejsem žánrově vyhraněnej a ani nemám vyhraněnou kapelu. Poslechnu si od folku až po metal. Jediné co mě nebaví, je elektronická hudba… současné disco, techno a podobné žánry. Rád si ale poslechnu z těch českých starší alba Kabátu, Harleje, Vitacit, Zakázaný ovoce, Rybičky 48, Traktor, Dogu… z těch zahraničních The Baseballs, Judas Priest, Rainbow, Deep Purple, Dragonforce, Scorpions, AC/DC, Green Day, Blink 182… je toho moc a fakt záleží na náladě… občas jsem schopnej pustit si i Nedvědy, nebo Tučného.
Děkuji za rozhovor. Chtěl bys ještě dodat něco na závěr?

Chtěl. Děkuji za rozhovor. A také děkuji všem, co se na CD podíleli, a také těm, kteří si ho koupili. Ještě bych rád řekl, že dávám dohromady kapelu pro živé hraní a sháním šikovné, ambiciózní muzikanty, kteří by se mnou chtěli hrát a tvořit.

Pro Rockpalace Miri Koky Kokošková