Pod vlajkou progresivně instrumentálních Diversity

Nikdy nezapomenu na větu, kterou pronesl Honza K. Běhunek ze Seven, když nám v roce 2009 křtil naší první desku. Řekl mi "Pavle, hrát instrumentálně v Čechách není vůbec jednoduché. Držím Ti palce". Byl v tom kus pravdy.
Rozhovor sourozenců Pavla a Petra Ševčíků o společné cestě pod vlajkou progresivně instrumentálních Diversity.

První otázku volím záměrně ve stylu "hra na pravdu", aby se nám lehce rozhořely vášně. Pavle, Petře, je výhoda mít bráchu v kapele, nebo jeden druhého trpíte ze soucitu? Samozřejmě lehká nadsázka, ale určitě rodinné pouto hraje nějakou roli a mě by první zajímali negativa až pak pozitiva (smích).
Pavel: S bráchou máme skvělý vztah a rozumíme si, takže to vidím určitě jako výhodu. Táhneme to spolu od začátku, což už je vlastně skoro 19 let. Dokonale jeden druhého známe jak lidsky, tak hudebně, takže třeba při skládání to ušetří dost času. Nemusíme si vše vysvětlovat atd., však to znáš.

Petr: Jak už řekl Pavel, já to také vidím jako výhodu. Tohle ale nemusí být pravidlo pro každého sourozence, protože s bráchou máme fakt silné pouto. Na to, že jsme spolu celé dětství sdíleli stejný pokojíček, sportovali, cvičili a nakonec začali hrát i v kapelách je zázrak, že jsme se ještě nepozabíjeli. Ale určitě to je dáno i tím, že si jsme ve spoustě věcech dost podobní a jeden druhého respektujeme ať už lidsky, nebo jako muzikanta.

Představte čtenářům vaši vizi a filosofii. Za mě heroický, snad až donquichotský záměr. To je znouzecnost, nejsou zpěváci, nebo hledáte možnosti, jak se lépe seberealizovat a razit rozmanitou cestu proti proudu (Cultural diversity)?
Pavel: Takhle jsem o tom upřímně nikdy nepřemýšlel. Já osobně instrumentální hudbu miluju a vždycky jsem k ní měl blízko. To je i důvod, proč hrajeme instrumentálně. Je to úplně jiný styl skládání, než když píšeš hudbu, do které se bude zpívat. V instrumentálu je to větší výzva. Spíš mě celkově mrzí, jak je na instrumentální hudbu u nás pohlíženo. Nikdy nezapomenu na větu, kterou pronesl Honza K. Běhunek ze Seven, když nám v roce 2009 křtil naší první desku. Řekl mi "Pavle, hrát instrumentálně v Čechách není vůbec jednoduché. Držím Ti palce". Byl v tom kus pravdy. Od té doby uplynulo 12 let a my jsme stále tady a stále bez zpěváka. To považuju na úspěch.

Petr: Hráli jsme samozřejmě i v kapelách se zpěváky, ale Diversity byla Palvovo další tvůrčí fáze, pokud to tak můžu nazvat. Sám jako muzikant musíš uznat, že se člověk hudebně vyvíjí a mění a to je i náš případ, nikdo (nebo tedy aspoň myslím) nechce hrát neustále šmrdlačky ve 180 bpm. Bohužel i v dnešní době se stále na instrumentální hudbu kouká jako na něco nekompletního a "méněcenného", alespoň v českých vodách. V tomhle hodně hraje roli troufnu si říct až "omezený" přístup spousty lidí k hudbě a i dneska pořád slyšíme tu otázku "a co zpěvy, ty neplánujete?". Je opravdu málo lidí, kteří dokážou vnímat ve skladě nástroje samostatně a nesoustředí vše jenom kolem zpěvu. My to máme rozhodně těžší v tom, že se neschováme za frontmana a všichni jsme na očích, o to bylo zpočátku vystupování o dost náročnější, protože je slyšet každá větší chyba.

Jako příležitostný textař, hledám název písničky uvnitř významu a slovních spojení. Jak vzniká název instrumentální skladby?
Pavel: Já se snažím skladbu a název vždy propojit. Vždycky je v tom něco hlubšího. Můžu uvést pár příkladů: "Euphoria" dostala tento název kvůli melodii, která začíná v 0:45, protože euforii cítím, když tuhle část hraju. "In The Sky" je zase pojmenovaná podle harmonie, která začíná v 0:10..když při ní zavřu oči, tak létám v oblacích. 828 je zase skladba, kterou jsem složil pro našeho syna, a právě číslo 828 bylo číslo jeho porodu. Poslední "Desert Flower" jsem zase pojmenoval podle knihy od Waris Dirie.

Skládáte hudbu (o textech již bylo řečeno vše, smích) společně, nebo se autorsky respektujete a tvůrce má vždy právo veta?
Pavel: Většinou je to tak, že přijdu s téměř hotovou skladbou a potom jí s klukama jenom doladíme. Například přidáme vyhrávku na basu, pozměníme nějaké rytmické patterny apod. Mám o skladbě vždycky jasnou představu, které se držím. V tohle to se mnou mají kluci složité (smích).

Petr: Protože je skládání v podstatě v 99% procentech Pavlovo doména, tak je vždy nějaký pevný základ, se kterým se dále pracuje a nabalují se na něj další věci, jako samply, layery, vyhrávky apod. V tomhle je výhoda právě toho, že víme co jeden od druhého čekat, tím že jsme sehraní. Já už kolikrát poznám, kde po mně bude chtít Pavel třeba vyhrávku, nebo naopak ať jenom držím linku, aby se to nemlátilo s dalšími věcmi a Pavlovo ideou skladby. Někdy i Pavlovi řeknu, co třeba nechce slyšet, když na riffu dělal x hodin, ale i to je potřeba. Díky tomu třeba upravil sólo v "In The Sky", který je teď pro mě jedno z nejlepších, který kdy Pavel složil.

Zaujali mě a musím uznat, že k vašemu progressive žánru, velmi dobře se doplňující nástroje o kterých, jako muzikantská konzerva nevím zhola nic. Petře tvá baskytara byla určitě vyřazena z vesmírného programu NASA, nebo výrobce ztratil úhelník, že na ní není nic rovně? A Pavle, svojí kytaru si zlomil při nástupu do vlaku, nebo nenápadný sentiment při vzpomínkách na dětský idol Jožo Ráže?
Pavel: Vím přesně, na co narážíš. Moje "bezhlavá" kytara, která se objevila v našem posledním klipu k Desert Flower je custom kytara od firmy Skervesen. Plno lidem se nelíbí, ale já jí miluju. Mám od nich ještě 7 strunnou kytaru. Před několika měsíci se mi dostalo velké pocty a Skervesen guitars mě vzali mezi své řady a stal jsem se jejich oficiálním firemním hráčem. Tyto kytary můžu jedině doporučit!

Petr: Jo moje dvě krasavice Dingwall. Je fakt, že tahle značka bas v poslední době zažívá veliký boom, ale já se tomu vůbec nedivím, protože tyhle basy jak svým zpracováním, hratelností, tak zvukem uchvátily i mě. Když neberu úplně první basy, tak jsem celou dobu hrál na značku Ibanez, ale když jsem si prvně doma zapojil mojí pětistrunnou Dingwall NG2 (Adam Nolly Getgood signature - ex basa Periphery), tak jsem nechápal. Krásný, čistý, kulatý zvuk, bez šumů, který se dá využít i v klasické hudbě, ne jenom v metalu, jak si každý myslí. A jestli myslíš i "šikmé" vějířovité pražce, tzv. fanned fret, tak to pomáhá jak k příjemnějšímu hraní, tak i k lepšímu zvuku, když třeba podlaďuješ. Díky tomu máš delší menzuru na hlubších strunách a to pomáhá lepšímu zvuku, nevýhodou je, že těch 37' už chce delší prsty. A protože jsem z nich tak nadšený, nedávno jsem si dokoupil čtyřstrunnou Dingwall Combustuion se Swamp Ash finishem.

Výrazným kořením vašeho soundu, jsou chorály, orchestry, samply. Mám s tím určitou zkušenost a nejen mě asi zajímá, jak řešíte synchronizaci a obecně celou technickou stránku, včetně zřejmě nezbytných inearů.
Pavel: Jelikož hrajeme jako trio, tak plno věcí jako jsou chorály, samply a harmonie pouštíme přes backing tracky z projektu v PC. Počítač je propojený zase se zvukovou kartou, do které máme zapojené ineary. Všechno krásně slyšíš a každý si může udělat zvuk tak, jak potřebuje. Takhle hrajeme posledních 6 let a už bych nemohl jinak.

Petr: Projekt v počítači jede přesně podle nastaveného tempa a kliku, máme tam backing tracky, jak říká brácha a tak vždycky víme kdy začít. Je to super v tom, že každý slyší přesně to, co potřebuje ve vlastním mixu, zvukař má jediný úkol, poslat zvuk do lidí a i to někdy bývá bohužel nadlidský úkon pro některé.

Jak to máte s aparáty? Stěny obligátních Marshallů ani Ampegů jsem Vás stěhovat neviděl. Zabíjeli jste se navzájem decibely? Jak vzniká kytarový a basový sound Diversity?
Pavel: Na lampový zesilovače hrajeme pouze v případě, že v klubu není dostatečně silné PA, což je naštěstí málokdy. Jinak já jsem posledních 11 let hrál přes Axe FX Ultra. V nejbližších dnech ale s bráchou očekáváme žhavou novinku kytarový a basový procesor od Neural DSP Quad Cortex.

Petr: Na zkušebně mám Ampeg SVT3 PRO a 4x10 Ampeg bednu, ale přes klasické zesilovače už v podstatě nehrajeme, většinou jenom u nás v Rokáči, kde je to malé a v ohledu vybavení klubu lepší. Jinak už hraju jenom přes podlahový Line 6 POD HD 500, který jsem kdysi koupil od bráchy, když si pořídil Axe FX, plus ještě používám pedál od Darkglass Microtubes B7K na nakopnutí zvuku. Nemůžeme si to vynachválit, já mám jenom brašnu a pak máme jeden rack se zvukovkou a in eary, to se píchne do PA a je hotovo. Spousta lidí (hlavně oldschool) pořád diskutuje na téma zesík VS simulace, v ohledu dynamiky zvuku atd., ale to není pravda, když je dobré PA, tak to hrne jako blázen a ve většině případů to lidi ani nepoznají.

Ohlásili jste příchod nového bubeníka (Václav Jareš). Není asi jednoduché najít drumera, který by splňoval vaše požadavky na techniku a určitě i ty lidské. Vlastně co to říkám, prostě není obecně jednoduché sehnat dobrého bubeníka. Koho musí v rytmice "ctít", basu nebo kytaru (smích) ?
Petr: V tomhle máš naprostou pravdu, sehnat dobrého, a teď řeknu záměrně "člověka" do kapely je kumšt. Vše není na pohled jak se zdá a spousta muzikantů a kamarádů mi dá za pravdu, že ne jeden z nich udělal už spoustu ústupků ve jménu celé kapely i když s někým ze spoluhráčů není spokojený. My už máme tohle několikrát za sebou i z předchozích kapel, a tak se tomu už nechceme podřizovat a ubírat nohu z plynu, kvůli někomu jinému. Jsme chlapi od rodin, takže nám je náš čas víc než drahý. Kdo nás sleduje, tak ví, že se nám na pozici bubeníka už vyměnil vlastně čtvrtý člověk, což na jednu stranu může být mnou a Pavlem, protože máme očekávání a nároky, na druhou stranu to není jenom o tom, jak člověk hraje, ale i co do kapely přinese, jestli je přínos a nebo přítěž. Kdysi jsem slyšel rčení, které bych vytesal do kamene: "Kapela je tak silná, jako její nejslabší člen."
Co se týká dotazu v ohledu rytmiky, tak ta je v naší hudbě strašně důležitá, protože hrajeme jako trio a máme spoustu pasáží zasekávaček, rytmik, stopek atp., kde vše musí sedět jak prdel na hrnec jak se říká, celkově si ale myslím, že jsme s bráchou vypozorovali, že je v naší muzice a skladbách důležité, vnímat vše jako celek, který se kompletně doplňuje.

Máte za sebou alba The Last Sunrise 2009, Awake 2016, Tree Of Life 2019 a aktuálně pro mě neskutečnou klipovou pecku Desert Flower. Jak probíhalo natáčení hudby a videa? Nahráváte svépomocí, nebo se raději svěříte do ruky odborníků?
Pavel: Co se natáčení hudby týče, tak kytary a basu točíme vždycky doma. Pro mě je to rozhodně pohodlnější, než se stresovat ve studiu. Doba šla hodně dopředu, takže v tomhle vidím určitě výhodu. Co se videí týče, tak playthrough videa si točíme sami. Oficiální videoklipy necháváme odborníkům. O video k Desert Flower se postarala naše dvorní grafička Daniela Neumanová.

Petr: Poslední roky nahráváme kytary i basu doma, jak říká brácha. Vybavení na to máme, udělají se náběry čistých stop a ty pak posíláme na mix a master. Je to mnohem lepší na pohodu a psychiku, že není takový časový pres. Za ty roky co jsme nahrávali už několik desek si to umíme pohlídat, takže vše fakt přehráváme, aby byl náběr co nejlepší. S playthrough videama má zase nejvíc práce brácha, protože co se natočí, musí někdo nastříhat a to šéfuje on.

Jaký vzkaz v této nelehké době, vyšlete do světa hudebním kolegům a festivalovým závislákům?
Pavel: Držme si palce. Snad se zase všeho dočkáme!

Petr: Tohle období je katastrofa, jak pro kapely, tak kluby a kulturu celkově. Můj vzkaz zní, používejte zdravý rozum, koukejte méně na negativní zprávy a hledejte v životě to pozitivní. Podpořte kapely a kluby jakkoliv můžete (poslat pár korun, koupit si vstupenku na stream, pořídit merch, pustit si muziku na streamu atd.). Musíme si uvědomit, že než tohle skončí, tak se může také stát, že už nebude kde hrát a myslím si, že to položí i pár kapel.

Pro Rockpalace Tomáš Pošvanc.