Pepa Holomáč – Fenomén Argema

Samotnou recenzi na knihu Fenomén Argema přineseme v nejbližších dnech. Kniha mě ale tak nadchla, že jsem kontaktoval autora Pepu Holomáče, někdejšího basového kytaristy Argemy a autora knihy, abychom si poplkali nejen o časech minulých, ale i o tom, jak se historie populární Argemy píše. S Pepou se nám krásně povídalo, až vznikl tenhle dlouhé rozhovor.

Než se pustíme do muziky, proklepneme trošku tvoje soukromí – ty jsi se narodil u Hodonína, studentská léta v Bratislavě. Jak ses dostal do Blavy? I když pravda, od vás z Hodonína je to skoro co by kamenem.
To bylo tak, že mně komouši nedovolili studovat v Čechách, tak jsem musel někam na Slovensko, což považovali asi za dostatečný trest pro bratra emigrující sestry. Maturitu mám tedy ze slovenského jazyka. Nicméně již tam, po maturitní písemce, mi předsedkyně poroty řekla, že pokud bych se zdokonalil, tak ze mne jednou může být spisovatel. Já totiž vůbec „nepochopil“ zadání úvahy „Hrdinové se rodí nejen v boji“ a místo abych psal o hrdinech socialismu, tak jako všichni spolužáci, tak psal o lékařích, co zachrání životy, o matkách, co rodí a vychovávají děti apod.

Pepo, ptám se na to každého muzikanta, jak ses dostal k muzice?
Já se chtěl vždycky naučit hrát na kytaru, ale nebavil mě dril v kytarovém kroužku na škole. Když jsem pak před bráchou prohlásil, že jsem v šestnácti letech již starý, abych se na kytaru naučil, tak mi dal přečíst článek o Ericu Claptonovi, který začal na kytaru v sedmnácti. Tak to byl pro mne impulz. Zrovna v té době jsem strávil tři měsíce v Londýně a tzv. přičichl k hudbě, po které tady byl hlad.

Co jsi jako dospívající kluk poslouchal za muziku, měl jsi nějaké vzory?
Asi tak jako každý z mé generace. Poslouchal jsem Laxík, takže to byly kapely jako Slade, Sweet, Nazareth apod. Desek se moc sehnat nedalo, ale kupovaly se nahrávky na kotoučových páscích. Nicméně sestra nás částečně zásobovala zahraniční muzikou, takže jsme s bráchou měli desky, které naši vrstevníci neměli.

Kdy přišel impulz, že se staneš muzikantem?
Když jsem byl jako teeneger v tom Londýně, tak mě uchvátila vlna punk, která v té době byla na vzestupu. Zjistil jsem, že můžeš založit kapelu a přitom nemusíš vůbec umět hrát, tak jsem to taky zkusil.

Jak to vypadalo s tvým hudebním vzděláním? Od prvopočátku šlo o baskytaru?
Ne, já hrál nejdříve na kytaru a až v Argemě, když odešel basák, tak jsem přešel na tento nástroj. Nicméně zkušenost, kterou jsem získal hraním na kytaru, se mně pak hodila. Basa je úžasný nástroj. Například na albu Velká Morava má basa nádherné party. Když jsme to šli po dvaceti letech znovu točit, nechápal jsem, co jsem tehdy vymyslel. Jinak jsem samouk, notám rozumím, ale nehraji podle nich.

Pokud se nepletu, ty jsi svojí hudební kariéru odstartoval v kapele Galaxie, šlo o pražskou Galaxii?? A jak to šlo dál?
To nebyla pražská Galaxie, ale moravská. Byla to moje první kapela, kterou jsme založili spolu s Pepou Pavkou, nynějším majitelem Argemy. Měli jsme v té době docela úspěch, ale po dvou letech jsme se rozpadli, Pepa šel na vojnu a já do kapely Stress. To byla zase kapela Bobra Horáka, pozdějšího spoluzakladatele Argemy.

Zastavíme se u Argemy – ty jsi patřil ke skupině, které komunisti zakázali vydat LP Velká Morava – proč zákaz?
Tak si představ, že v roce ´88 zpíváš „Končí říše nesmírná, končí hrdý stát…“, to přece nemohl komouš pustit mezi lidi. A takových dvojsmyslů jsme tam měli víc, navíc zakomponované do historie Velkomoravské říše, což taky zrovna nebylo téma, které by komunisti milovali.

Ty jsi v roce 90 od Argemy odešel, aby ses za dva roky vrátil. Co bylo impulzem? Stýskalo se ti po spoluhráčích?
S kapelou to šlo z kopce. Zpěvák Bobr neunesl zákaz LP, tak těsně před turné do Polska odešel od kapely do pražské Pumpy. To byla pro nás docela rána, protože on byl prostě šoumen, výborný zpěvák a skladatel od Boha. Pak odešel i kytarista, tak jsme vzali jiného, který hrál na kytaru a ještě zpíval. To bylo jediné období, kdy Argema byla čtyřčlenná. Přestalo se ale dařit, bylo těsně po revoluci a lidi v tý době řešili jiné hovadiny. Tak jsme kapelu na čas pozastavili, což v mém případě trvalo dva roky. Udělal jsem si svoji kapelu Giggi 21, do které jsem zlanařil Bobra a Walose, bývalého kytaristu z Argemy. Na bicí nám hrál Pavel Ivanovský z pražských Nasycen. Po dvou letech jsme se ale rozpadli. Mezitím Pepa Pavka oživil Argemu a natočil první CD Poprvé. To je album s Jarošovským pivovarem. Vzápětí po vydání této desky ale došlo v Argemě k neshodám a on kapelu rozpustil. Já se to dozvěděl od Bobra, který mě nabádal, abychom to s Pepou dali dohromady. Nakonec nám sjednal schůzku a my začali znovu stavět Argemu. Pak následovaly docela plodné roky, jak na pozlacená a platinová alba, tak na skvělé koncerty v největších sálech po celé republice. No a v roce 1997 jsem byl z kapely odejit, jak už to tak někdy bývá. Prostě se naše názory mezi mnou a Pepou rozešly.

Ty jsi pak ještě působil v kapele EX Argema – což byli muzikanti, co měli na svědomí Velkou Moravu. Vám se povedlo dodatečně CD vydat, byly i nějaké koncerty a jak se vůbec CD s odstupem času vedlo? Mohlo, nebo lépe řečeno našlo ještě nové posluchače?
Pro mě byl odchod z kapely docela osvobozující, protože jsme fakt několik let jeli na 200%. Prodal jsem veškeré nástrojové vybavení a zařekl jsem se, že již nikdy… Hudbě jsem se věnoval jen jako producent nebo jako vydavatel časopisu Bigbít, ale aktivně jsem již hrát nechtěl. Až po deseti letech mě přemluvil můj bývalý spoluhráč Slávek, abychom natočili Velkou Moravu. Mezi lidi se totiž dostala stará nahrávka z koncertu, ale ta byla nekvalitní, protože to někdo natočil na kazeťák. Lidi si to posílali po internetu a lamentovali, že je škoda, že to komunisti zakázali. Tak jsme jim to natočili a vzhledem k prodejnosti si album posluchače našlo. Když jsme pak s kapelou udělali první koncert, přišlo na něj 3,5 tisíce lidí, což byl docela nářez. Chtěli prostě vidět tu starou tvrdou Argemu. Lidi si pamatovali, že jsme v osmdesátých letech byli průkopníky českého metalu.

Argema a tvrdší EX Argema - jaká poloha ti více vyhovuje?
Já jsem spíše pro tu tvrdou muziku. Ale současná Argema vůbec není špatná. Mnohdy ji muzikanti odsuzují a přitom ji třeba ani pořádně neslyšeli. Argema již dávno není Jarošovský pivovar, jestli mi rozumíš. Argema je prostě fenoménem na české scéně. Vydala 26 titulů, které i dobře prodala. Která kapela u nás se tím může pochlubit? Stále tvrdím, že Argema je nejvíce nedoceněnou kapelou u nás. Nemyslím ze strany fanoušků, myslím od médií a hudebních kritiků. Někdy mně to připadá, že všechno co je od Průhonic na východ, je pro ně sračka. A to je velký omyl. Znám spoustu skvělých kapel, které se do médií nedostanou, ač by tam patřily právem.

A nyní tedy ke knize – ty jsi nejen muzikant, ale i spisovatel. Fenomén Argema je tvoje prvotina?
Sice jsem na vojně vydal samizdatem pár básniček, ale ty se nedochovaly, takže toto je opravdu moje prvotina. Slovo prvotina ve mně nicméně evokuje pocit, že pak následuje další kniha. Vzhledem k tomu, že mě ale nenapadá, o čem bych psal, tak místo prvotina bych spíše řekl, že to je moje jediná kniha.

Co tě vedlo nebo inspirovalo k napsání knížky?
Tak inspirací byl rock´n ´roll, to mluví za vše. Všechno, co si pod tím slovem dovedeš představit, byla moje inspirace. Na koncertních šňůrách zažiješ tolik věcí, že by byla škoda to nevtisknout do papíru. Všechno je v knize.

Knížka je fantastická, jak jsi jí dlouho psal? Byla nějaká příprava?
Přípravu jsem si žádnou nedělal, prostě jednoho dne jsem si řekl, že ji napíši a prostě jsem začal. Knihu o Argemě chtělo vydat v minulosti již více autorů, ale vždycky to na něčem ztroskotalo. Taky jsme dříve uvalili embargo na různé informace, takže se ani nedivím, že se jim to nepodařilo. Na druhé straně, když to s kapelou neprožiješ, nemáš o čem psát. Já to prožil, tak jsem to měl jednoduché. A jak dlouho jsem ji psal? Skoro tři roky. Nejtěžší byla druhá polovina knihy, kdy jsem již v kapele nebyl, takže jsem musel informace shánět přes kamarády z kapely, kterým tímto děkuji.

Kniha má 300 stran a jde hluboko do historie kapely, jak se ti vedlo sbírat střípky informací, nebo sis kdysi vedl deník?
Kdybych si vedl deník, měl bych to jednoduché. Prostě jsem si to pamatoval, pochopitelně ne doslova co se týká dialogů, ale hlavní myšlenky jsem si pamatoval. Asi na tom ve svém věku nejsem zas tak špatně.

Měli ať už ex členové nebo nynější členové zájem na spolupráci, nebo ses někde setkal s vyslovenou nevraživostí?
No, rockeři jsou od přírody leniví, takže dostat z nich informaci, bylo v některých případech těžké a mnohdy se mně ani neozvali. Ale žijeme v digitálním věku, takže se mnoho informací dá dohledat na internetu. Že bych se ale setkal vyloženě s nevraživostí, tak to ne. Možná ale tu nevraživost dali najevo tím, že se prostě neozvali.

V knize je snad stovky fotek – to je tvůj archív, nebo jsi jako pavouček spřádal sítě a hledal po známých, kde kdo co z jaké doby má? Stejně jako množství fotografií, obsahuje dobové výstřižky z novin a časopisů. Řekni mi, kdo vlastní takový archív? To je prostě úžasné a já, bordelář, který odpoledne neví, kam dal věci z rána, kroutím hlavou!
Já jsem oslovil fanoušky Argemy, aby mně poslali kdo co má, ale hlavně pomohli Pepa Pavka, můj bratr Karel a Martin Motýl, kteří měli své archívy. Já měl ten svůj, takže jsme to tak nějak poskládali.

Kniha je plná zajímavých historek – vybírám jednu Vytopený bar, policejní komando a tři dny v bordelu... jsi si jistý, že některé historky některým muzikantům neuškodí?? -))) A propos, narazil jsi při psaní této báječné historie na historku, příběh, který se ti vykouřil z hlavy a nyní sis ho oživil?
Právě tím, že jsme uvolnili informační embargo, jsem mohl ty příběhy do knihy dát. Stejně jsme se skoro všichni již rozvedli a současné partnerky jsou nad věcí. Vědí, s kým žijí. Největší obavu jsem měl z rozhovoru s Bobrem. Je to bohém, kterého jsem naháněl dva roky na rozhovor. Až mně jednou zavolal, že je těžce nemocen a že mně rozhovor poskytne. Řekl jsem „Dobře, ale v rozhovoru tě vysvleču donaha“. Souhlasil, tak jsem sedl do auta a jel z Prahy na Moravu, kde jsme za dva dny rozhovor udělali.

Jen titulky kapitol jsou kouzelné, prošla knížka nějakou cenzurou všech účastněných, nebo šlo o vás bez vás? -)))
Žádná cenzura nebyla, to bych nedovolil. Nicméně jsem kapitoly postupně zasílal Pepovi Pavkovi, který do obsahu nezasahoval, jen jsme ladili některé detaily. On byl tedy jediný z kapely, který četl celý obsah s předstihem. Nicméně když jsem mu předal hotovou knihu, spadla mu brada. Ono je něco jiného číst ji v elektronické podobě a pak ji držet v ruce. Řekl jsem, že když něco dělám, tak pořádně. Lidi musí mít pocit, že za své peníze si kupují výjimečný produkt. Myslím si, že když si někdo koupil některou z desek Argemy, měl by si koupit i tuto knihu.

Takže Pepa ani nezasáhl v kapitole, kde popisuješ soudní spor o název kapely?
Ne. On to totiž ani tak nebyl spor mezi námi dvěma. To hlavně řešili fanoušci, takže jsme se možná nechali obě strany vyprovokovat, až došlo k soudu. ExArgemě to udělalo slušnou reklamu, takže se i deska slušně prodala.

Kde si vlastně můžou všichni zájemci knihu zakoupit?
Prozatím pouze v a-shopu kapely na www.argema.cz, nicméně se postupně domlouvám s různými prodejci tak, aby v každém regionu byl aspoň jeden, kde si knihu budou moct zájemci koupit. Prozatím jde kniha docela na dračku, takže by si fanoušci měli pospíšit, bůhví, zda stihneme dotisk do svátků.

A co ty, řádky ještě neoschly, chystáš něco dalšího?
No, i moje žena se mě zeptala, co budu dělat, když jsem již knihu dopsal. Řekl jsem, že třeba malovat. „A ty umíš malovat?“ dotázala se. Já na to: „Ne, ale psát knihu jsem taky neuměl“. Takže možná dostanu pod stromeček barvy a štětce. Nicméně mám pár dalších nápadů směrem ke kapele, takže uvidíme. Navíc bych se rád opět vrátil k focení, které jsem poslední roky zanedbával, a nerealizované nápady se nakupily. Rád bych udělal výstavu svých fotografií, jak z cest po Kambodži, Vietnamu, Nepálu, Indii a Thajsku, tak fotek aktů z ateliéru.

Jak to s tebou vypadá po hudební stránce, motáš se okolo muziky stále?
Před rokem jsem spustil hudební portál MuziMax.cz, takže úplně mimo muziku nejsem. Aktivně již nehraji, i když mě stále lanaří Jarek Filgas, abych šel do jeho kapely. Takže uvidíme.

Co popřeješ, vzkážeš čtzenářům Rockpalace?
Je dobře, že takové projekty existují. Já jsem se vždycky snažil dělat něco, co českým kapelám pomáhá, ať už to byl časopis Bigbít, který jsem před časem vydával nebo nyní ten hudební portál. Proto dokážu ocenit, co v Rockpalace pro kapely, potažmo pro jejich fanoušky děláte. Co jiného, než mraky čtenářů a návštěvníků, bych mohl přát? Děláte to skvěle a za to patří celému týmu Rockpalace velký dík.

foto: Martina Holomáčová