Pavel "Monroe" Kohout pro Rockpalace

Když jsem na Barče při akci Institutu klinické smrti "Henychových" 666 potkal Pavla Monroe Kohouta (mimo spoustu jiných známých), hned jsme si domluvili rozhovor.

Pavel Kohout, známý disident básník, prozaik a dramatik, žijící v exilu. Shoda jmen?

"Shoda jmen je čistě náhodná, i když je pravda, že to občas způsobilo zajímavé situace. Jméno ale nemám po slavném spisovateli; dostal jsem ho od neméně slavného bubeníka Tolji Kohouta."

Pavle, než se začneme „pitvat“ v tvém hudebním životě, jaké jsou dojmy z večera Institutu?
"Večer na Barče byl setkáním se starými přáteli a hudebními vzpomínkami. Bylo úžasné cítit tu energii lidí, kteří mají tuhle hudbu stále v krvi. Kluci z Henycha 666 to podali parádně, s obrovskou přesností jak hudební, tak výrazovou. Energie stříkala proudem z pódia i z fanoušků, opravdu jsem si to užil!"

Když Henych oznámil na FB, že i Monroe bude ten večer osobně přítomen, nejen já, ale i spousta lidí měla radost. Jak ses dozvěděl, že je po tobě sháňka?
"Když mě kontaktoval fanoušek ..nebudu jmenovat.. dÍky Michale :) a řekl mi, že bude tahle akce a zda mám číslo na Vlastu, zkrátka nás propojil. Byla to skvělá příležitost vidět zase staré známé a zažít tu atmosféru, kterou jsme kdysi společně tvořili."

Byl jsi rád, že vidíš muzikanty, s kterými jsi v roce 1991 „vypustil“ dílko, které se stalo postupem času kultovním albem?
"Bylo fajn vidět kluky po tolika letech a že to, co jsme tehdy v devadesátém prvním vytvořili, má pořád mezi lidmi svoje místo. Byla to nostalgie i radost, když jsme si připomněli ty staré časy a hudbu, která nás všechny spojovala."



V devadesátkách bylo u muzikantů „prostřední“ jméno in, co to tvoje Monroe? Má vazbu na Marilyn?
"Přezdívku Monroe mi vymyslel Vlasta. Řekl, že když má Martin Melmuka přezdívku Melmus a Daniel má Šakala, tak já budu Monroe. Bylo to jednoduché a tahle jména se mezi námi rychle ujala."

Ještě pamatuješ, jak vznikalo? Tehdy ještě nebyl internet, takže jste se museli scházet?
"Ano, internet tehdy nebyl, a všechno jsme museli domlouvat po telefonu, a to ještě po pevné lince, protože mobily neexistovaly. Většinou jsme se scházeli buď u Vlasty doma, nebo přímo ve zkušebně."

Myslím, že pěvecky to Aleš zvládl na jedničku, ale jak ti zněly kytary Yana a Aleše? Neměl jsi chuť si zahrát, nebo zase aktivně vzít kytaru do ruky?
"Zpěv obou kluků mě opravdu překvapil. Snažili se tam dostat náš výraz, což mě potěšilo. Co se týče kytar, kluci jsou na tom víc než dobře, takže rozhodně nemůže být řeč o nějakém zklamání – naopak, moc se mi to líbilo. Bylo to velmi energické a skvěle se to poslouchalo. A jestli mám chuť si někdy zahrát na kytaru? Chuť určitě mám. Dokonce v průběhu let jsem si po studiích natočil pár skladeb jen tak pro sebe."

Ty jsi ještě byl na albu Chcípni o kus dál, tuším už jako host, nebo ještě regulérní člen?
"Na albu Chcípni o kus dál už jsem nebyl jako regulérní člen, byl jsem jen host a zároveň jsem se podílel jako zvukař. V té době už jsem se postupně zaměřoval na jiné projekty, ale rád jsem se na tomhle albu ještě podílel."

Ty po Chcípni o kus dál odcházíš. Už tě nebavila muzika, vím, že jsi taky přešel k produkci, mimo jiné jsi produkoval album kapely Chirurgia kamaráda Filipa (dnes Cathedral In Flames). Osvětli neznalým, jaký úkol má produkční a k čemu je k albu potřeba.
"Po Chcípni o kus dál jsem se začal věnovat hudebnímu producenství. Dostal jsem natolik zajímavé a zavazující nabídky, že už jsem nestíhal dělat obě věci najednou. V té době se tady o zvukovém inženýrství moc nevědělo, a já měl zkušenosti z Londýna, kde jsem prošel tamní studia. Snažil jsem se tyhle vědomosti, které jsem tam nasbíral, aplikovat na české prostředí."

Jaké kapely ti prošly 'rukama', pomohl jsi někdy i nástrojem, nebo jen radami?
"Snažil jsem se vždycky dostat z kapely to nejlepší, co v nich je, a instrumentálně jsem se jim snažil příliš nezasahovat. Pokud jsme narazili na limity, které jsme sami nemohli překonat, pak jsem občas pomohl i radou nebo menším zásahem, ale většinou šlo hlavně o to nasměrovat kapelu k jejich vlastním silným stránkám."

Dost jsem každý týden jezdil do Prahy a tam moderoval nějaký Pavel Kohout. Opět otázka, shoda jmen?
"Na rádiu Bonton se moderátor nejmenoval Pavel Kohout, ale Dan Kohout (vida jak je lidská pamět zrádná), který byl kamarád mého táty. Já jsem s tím rádiem neměl nikdy nic společného, ale bylo zajímavé, že tam měl známý hlas někdo s podobným jménem."

No to jsme se dostali dál, než jsem původně zamýšlel, jdeme zcela k prvopočátkům. Muzika a ty, kdy jsi jí začal intenzivně vnímat?
"Muziku jsem začal intenzivně vnímat už od dětství. Vyrůstal jsem v hudební rodině – jak můj vlastní, tak i nevlastní otec byli hudebníci, a měl jsem od nich i celé rodiny obrovskou podporu. Díky nim jsem se mohl hudbě věnovat naplno a už jako kluk jsem věděl, že muzika bude něco, čemu se chci věnovat celý život."

Učarovala tě kytara od začátku, nebo jsi začínal na jiný nástroj a kde ses učil? Doma, nebo byl odborný dohled?
"Kytara mě zaujala hned od začátku a věděl jsem, že je to ten pravý nástroj pro mě. Začal jsem se na ni učit hlavně doma, kde mi rodiče poskytovali prostor a podporu. V patnácti mi táta poslal malý Marshall zesilovač, kytaru a pár pedálů, aby mě nenápadně nasměroval na elektrickou kytaru. Od té doby jsem tomu propadl úplně bezhlavě a cvičil několik hodin denně, až do chvíle, kdy jsem začal hrát s kapelami – to mi bylo kolem sedmnácti, osmnácti let."

Bavilo tě to od počátku, nebo to přišlo až postupem času?
"Hudba mě uchvátila už na základní škole, kdy jsme si popisovali džínové bundy a vyšívali loga kapel. Už tehdy jsem toužil být na opačné straně než fanoušci – chtěl jsem být ten, kdo hudbu tvoří a stojí na pódiu."

Ještě si vzpomeneš na ten „spouštěč“, kdy si člověk řekne… budu muzikantem, chci být muzikantem a jdu za svým cílem?
"Ten 'spouštěč' pro mě byl asi v době, kdy jsem začal poslouchat kapely naplno a uvědomil si, že chci být víc než jen posluchač. Viděl jsem, jak hudba může ovlivňovat lidi, a chtěl jsem být součástí toho procesu. Bylo to rozhodnutí, které se postupně prohlubovalo, až se z něj stala jasná cesta."

Jaké hudební vzory ti sloužily jako motivace a vůbec, co jsi poslouchal v té době?
"Moje první heavy metalová zkušenost byla se skupinou Iron Maiden, a hned na to mě uchvátili Judas Priest. Tyhle kapely mi ukázaly, jakou energii a sílu může hudba mít, a byly pro mě obrovskou inspirací. Postupně jsem pak začal poslouchat i Metallicu, Megadeth a Slayer, což mi ještě víc rozšířilo obzory a utvrdilo mě v tom, že chci jít touhle cestou."

Jaká náhoda nebo okolnost zařídila, že nastupuješ do Törr, který už měl za sebou poměrně úspěšnou kariéru? A byly před Törr i jiné kapely?
"Před Törr jsem hrál v kapele Moriorr, která se objevila na sampleru produkovaném Vlastou Henychem, a myslím, že právě tak se o mně dozvěděl. S Otou Herešem jsme skoro sousedi, takže jsme se znali o něco déle než s Vlastou. Před Morrior jsem měl ještě kapelu s Honzou Juklem z Plexis – mimochodem, skvělý kytarista, který mě hodně naučil. S ním jsme to ale na pódiovou podobu nedotáhli. To jsou zhruba moje hudební začátky."

A opět se přesuneme v čase, bylo o tobě známo, že jsi snad odešel do Ameriky. Co tě tam táhlo? Jel jsi cíleně, nebo na blind?
"Vím, že si to tu hodně lidí myslelo, ale ve skutečnosti jsem se jen chvíli toulal po Evropě, jinak jsem byl většinou pořád tady. Jen jsem si odskočil od hudby k filmu, takže o mně v hudební branži nebylo tolik slyšet."

Jaké byly začátky  'v širém světě'? Vzpomínáš na to rád?
"Na své producentské začátky vzpomínám s respektem a trochou nostalgie. Bylo to období plné učení a hledání vlastního přístupu k produkci. Každý projekt mi přinesl nové zkušenosti, a i když některé věci byly náročné, naučilo mě to soustředit se na detaily a hledat způsoby, jak co nejlépe podpořit hudební vizi kapely."

Každopádně, máš za sebou i mega úspěch v USA. Amerika žije filmovými Oscary – co jsi měl společného s těmi dvěma filmy, které se na ně dostaly?
"Překvapivě to nebyla hudební práce, ale vizuální. Jednalo se o filmy Na západní frontě klid a Barbie. Ale jedním dechem dodávám, že to není můj osobní úspěch – byl jsem součástí oscarového týmu a hlavní zásluhy patří právě tomuto týmu."

Jak jsme se spolu bavili, žiješ teď nedaleko Prahy. Točíš se stále aktivně okolo muziky, nebo šel tvůj život už jiným směrem?
"Ano, žiji nedaleko Prahy, ale už se tolik netočím kolem muziky jako dřív. Moje návraty k muzice jsou čistě soukromě uzavřené a pak hlavně vizuálního charakteru – občas někomu udělám videoklip. Většinu času teď věnuji jiným projektům, hlavně filmovým a vizuálním. I když je hudba stále mou vášní, můj život se posunul trochu jiným směrem."

Sleduješ současnou muziku ať tady nebo venku? Máš nějaké nové hudební objevy? Jaké kapely dnes posloucháš?
"Současnou muziku sleduji, i když asi ne tak intenzivně jako dřív. Občas narazím na nové zajímavé kapely, které mě zaujmou. Na Barče mě hodně bavila kapela ČAD – klukům to opravdu šlape a navíc jsou vtipní! Kapela, která dokáže hudbu postavit s takovým humorem, je mi vždycky sympatická."

Co říkáš jako muzikant na gigantický návrat vinylů? Myslíš, že streamovací platformy pomalu vytlačí klasické nosiče?
"Návrat vinylů mě jako muzikanta těší. Vinyl má pro posluchače i hudebníky zvláštní kouzlo – je to něco hmatatelného a trvalého, co digitál nemůže nahradit. Streamovací platformy jsou skvělé pro šíření hudby, ale myslím si, že klasické nosiče, jako jsou právě vinyly, budou mít vždy své místo. Nabízejí zážitek, který je s digitálním poslechem nesrovnatelný."

Odhalíš nám, kdo stojí za jakou skladbou na Institutu?
"Klíč je jednoduchý: všechny texty napsal Vlasta, a každý z nás si svoji skladbu zpíval sám. To ale neznamená, že je celá skladba jen moje nebo Šakalova. Desku jsme skládali v mém malém demostudiu, kam se ke mně Dan na čas nastěhoval, abychom materiál dali dohromady. Společně jsme pracovali na skladbách, navzájem si dávali hudební kritiku, a když jsme byli spokojení, šli jsme to zahrát Vlastovi."

A jaké jsi dělal videoklipy?
"Videoklipy dělám jen příležitostně a musí mě nápad opravdu oslovit. Pracoval jsem třeba na klipu pro Unborn

 nebo kdysi i na klipu pro Törr – to byly úplné začátky. Minulý rok jsem se podílel na videoklipu amerického zpěváka Usher"



Pavle, děkuju za rozhovor. Co vzkážeš čtenářům a jaký je tvůj nejoblíbenější klip, který si na YouTube pouštíš nejčastěji, ať ho pustíme našim čtenářům?
"Děkuju za příležitost podělit se o svoje příběhy. Čtenářům bych vzkázal, ať se nebojí jít za tím, co je opravdu baví, ať už v hudbě, filmu, nebo v životě obecně. Co se týče klipu, který si pouštím nejčastěji, jedním z mých oblíbenců je určitě něco od klasiky, třeba Iron Maiden a Judas Priest – vždycky mě dostane jejich energie a atmosféra."