OCELOT: ROZSEKÁME VŠECHNO NA SRAČKU!

Ocelot je na scéně od roku 1988 a za tu dobu si vytvořil svět, který se jen těžko dá zaměnit s někým jiným. Vlastní muzika, vlastní humor, vlastní kronika, vlastní kniha a především způsob fungování, který se nedá úplně vysvětlit běžnými kapelními poučkami. Ocelot navíc ani po desítkách let nezvolňuje – koncertuje, vydává nové věci a letos přidal i videoklip s názvem Rozsekáme všechno na sračku. S Jindrou Novotným jsme proto tentokrát neřešili jen to, co se právě děje, ale hlavně to, proč Ocelot pořád funguje po svém.

Ocelot o sobě říká, že hraje „svůj vlastní styl říznutý rock'n'rollem“ a zároveň se hlásí k tomu, že podobnost s Motörhead je „čistě náhodná“. Kde podle tebe končí vliv Motörhead a začíná skutečný Ocelot?
'Tak teď si mě dostal. My o tom tak nepřemýšlíme. Na každou kapelu má vliv nějaká slavná světová kapela a tak pořád dokola. A když to kapela popře, tak prostě kecá. Bereme to tak, že Motörhead máme tak nějak v krvi, a to má vliv samozřejmě na většinu naší muziky. Je to vlastně díky Lemmymu teď už samostatný hudební styl, někdo tomu říká dirty rock n roll. Patří k tomu nabroušená basa, zuřivá kytara a běsnící bicí a patřičně drsné texty, chytlavé refrény, samozřejmě v češtině a taky rychlost a syrovost. Všechno toto musí v tomto stylu být a to, co posluchač slyší, je opravdu zahráno rukama, nohama, hubou a nástroji, takže žádné samply, žádná umělá inteligence, žádný digitál, žádné metronomy a taky je to určitě charakteristický zvuk neboli řev maršálů. To sem prostě patří a jinak to hrát nelze. Takže odlišujeme se tím, že si to vlastně děláme po svém, česky, každému však musí být jasné, že vliv Motörhead tady prostě je, a dokonce to občas zavání punkem. A když jsem se tak rozkecal, tak malá perlička – na některých štacích (letos to bylo asi na třech), když vybalíme naše věci a hodláme to nazvučit, někteří zvukaři omdlévají a prndají stylem :“Na co takový bedny, to bude hrát asi jen z pódia, na co máte dva kopáky, tak už se dneska nehraje….Na to odpovídám vždycky jednoduše : „Na hovno, a dělej co máš dělat.“ Právě z tohoto důvodu si s sebou vozíme i vlastního zvukaře, který některé tyhle lenochy docela lehce zmákne. Další zvukaři se zase na ten náš rachot vyloženě těší…

V jednom starším rozhovoru jsi na otázku o budoucnosti Ocelotu odpověděl jednoduše: „Jediná vize je hrát.“ Platí to pro tebe pořád stejně, nebo se za těch několik let přece jen něco změnilo?'
Platí to pořád. Hraní nás uspokojuje, baví a naplňuje. Baví nás dělat ve studiu, točit klipy, zkoušet, tvořit, dělat texty, koncertovat. Jediný, co nás (nebo vlastně možná jenom mě) nebaví a vyloženě sere, je cestování, ale to asi skoro každého muzikanta. Takže si ty cesty zpříjemňujeme různými kravinami a v naší dodávce to fakt vypadá pokaždé jako ve zvěřinci nebo v cirkusu.

Ocelot má vlastní knihu Až na krev a ty navíc píšeš kapelní kroniku. Je něco, co si člověk z koncertu odnese, ale do žádné oficiální historie kapely se to nikdy nedostane?
Těžko říct. Ale dáváš mi dneska záludné otázky! No, knihu jsem pojal takovým čtivějším způsobem, takže tam nejsou nějaká suchá data a kdy a kdo a na co hrál, spíš jsem se snažil, aby tam byla legrace a aby se čtenář nenudil. Nicméně se mi v hlavě už rýsuje další knížka a už se těším, až se do ní pustím. Tak do oficiální historie kapely se nedostane spousta věcí, které je třeba řešit pouze v kapele a nikde jinde, a už vůbec není možno je zveřejňovat. To máš jako v rodině – vyskytne se průser a těžko se s tím bude někdo chlubit na veřejnosti. Z našeho koncertu si může člověk odnést určitě nějaké dojmy a pocity, někdo řekne, že už na nás nepůjde, protože jsme hovada, hrajeme moc hlasitě a představoval si to jinak, další radí, jak bychom to měli dělat a jiní si odnáší skvělý zážitek, protože přesně tohle od nás chtěli slyšet. V současné době se nikdo nedoví, co se v kapele děje, protože náš tým je konečně kompaktní a držíme při sobě. Práskače, chytráky a radílky jsme z kapely postupně odstranili, takže ven se dostane jenom to, co chceme. Víš, jak vypadá radílek? Ten se do všeho neustále sere, radí ti, jak máš hrát, skládat, jaký máš mít zvuk nástroje, jak máš smíchat nahrávku a třeba ti s úplným klidem řekne, že když hraješ koncert, tak na pódiu musí být ticho! Hahahahaha, to tady taky bylo. Neuvěřitelné – my a ticho na stage! Práskač – ten zase přijede z koncertu a druhý den obvolává kamarády a aby byl důležitý, sděluje jim vše, co se přihodilo, co chystáme, co budeme dělat, kolik jsme si vzali za koncert a tak dál.

Tvoje koncertní reporty jsou často skoro stejně svérázné jako samotný Ocelot. Píšeš je proto, abys zachoval historii kapely, nebo si tím hlavně prodlužuješ koncert ještě o jeden večer?
Nééé, ty reporty teď píšu jenom, když mám chuť a náladu, dřív jsem psal report po každém koncertě, ale někdy fakt není o čem psát, je to pořád dokola  - auto, cesta, koncert, cesta domů, požívání alkoholických i lihuprostých nápojů…A je to fakt těžký to napsat pokaždé jinak, neopakovat se a udělat to tak, aby se čtenář bavil. Koncert určitě neprodlužuju, to ne, vždycky jsem druhý den zbitý a domlácený z toho cestování, takže jsem přes léto napsal jen jeden report, za což se upřímně stydím a sypu si popel na hlavu. Jo a taky jsem dostal jednou vynadáno od bubeníka, že nepíšu reporty. Tak mu vždycky odpovídám – zkus někdy něco napsat v kocovině. Někdy člověk ani neví, jak se jmenuje..)))

V červnu jste už na koncertech hráli nové skladby a psal jsi, že se chystá další album. Když novou písničku poprvé pustíte mezi lidi, dokáže jejich reakce ještě změnit tvůj pohled na ni?
Ano, album je hotové, vyšlo 25.8.2026, jmenuje se Vendeta a my už z něho hrajeme asi čtyři věci. Reakce lidí jsou pro nás velmi důležité, sledujeme při koncertě, jak se tváří na nové věci a naopak – některé staré kusy už nebudeme hrát, protože jsou ohrané a někdy to hudebníky spíš umoří než nakopne. Z toho důvodu některé starší věci dáváme k ledu, ale pak je třeba někdy zase vytáhneme. Úsměvné je, že občas někdo přijde a vytkne nám, že jsme nehráli toto a tamto a další vály. Takhle to prostě nefunguje, v repertoáru jsou samozřejmě některé stálice, které hrát musíme, ale je třeba hrát i novinky. Muzikanty určitě baví víc hrát nové věci, je v tom víc energie a radosti z hraní, což se přenáší i na lidi. Pokud návštěvníci koncertu spatří tři unuděné pitomce, kteří to flákají, tak už příště nepřijdou, to je jasný.

Nové album právě vyšlo. Po tom všem, co už má Ocelot za sebou, je pro tebe vydání další desky pořád velká událost, nebo už spíš začátek další etapy, kdy teprve zjistíte, co z těch písniček opravdu zůstane? Můžeš nám o něm něco prozradit před naší recenzí?
Vydání další desky je pro nás určitě velká událost, vždyť jsme na tom makali jak diví. Deset válů složit, nacvičit, otextovat, ve studiu nahrát, kvalitně nahrát a pak ty další věci- booklety, fotky, grafika, lisování, tisk…….takže ano, je to pro nás událost. No a začátek další etapy je to vlastně taky  - hrají se nové věci, dělají se nové klipy a po dlouhé době je Vendeta deska, kterou jsme natočili ve třech. Určitě bych chtěl vypíchnout zvuk alba, který se nám konečně podařil takový, jak jsme si představovali. Je to hodně, hodně syrové, jen jedna skladba je pomalejší, to, aby si posluchač trochu oddychl, jinak je to řežba až do konce. Opravdu jsme si nebrali servítky. Ovšem pozor – dvě věci nám vylepšuje dokonce i 12strunná kytara Takamine a zapojili jsme i nástroje jiných značek – běžně používáme kytary Gibson a basy Rickenbacker, tentokrát jsme si vzali i Fender Telecaster a v jedné skladbě mám i dokonce basu s dutým tělem -Aria Tab 66, takže je zvuk nástrojů barevnější a fakt z toho máme obrovskou radost. Z těch písniček se dá na koncertech hrát doslova všechno, takže sáhneme do klobouku, vytáhneme a hrajeme.

V sestavě Ocelotu došlo k události jste trio. Co tahle změna udělala s kapelou uvnitř – přinesla jen novou energii, nebo se nějak proměnil i samotný způsob, jakým Ocelot funguje?
'Tuto otázku jsem opravdu čekal, teď si mě teda nedostal! Ke změně muselo dojít, možná jsem to naťukl výše, ale nechci to dál rozebírat, nemá to cenu. Vždycky, když někdo musel odejít, tak jsme se posunuli kousek dál, pročistil se vzduch, a to by ses divil, jak se potom úžasně tvoří. Ano, nová energie tu je, je tu chuť hrát, což poznají návštěvníci koncertu okamžitě. Uvnitř kapely jsme všichni v naprosté pohodě a táhneme za jedno lano. Fungujeme pořád stejně, ten systém se nemění. Trio má tu výhodu, že všechny nástroje líp vyniknou, kytarista má absolutně volné ruce a v podstatě si může dělat co chce, stejně tak my dva v rytmice. Káca i Fore jsou úžasní muzikanti a jsou to jediní dva za x let, kteří pochopili, co tato kapela hraje, jak to mají hrát a proč. No a ještě jedna změna tu je – Fore přestal požívat alkoholické nápoje, což je hodně zajímavé pro kapelu s takovou pověstí, co máme my. Buben je však motor a ten musí pracovat spolehlivě.

Devil's Party už má za sebou nějaký čas a mezitím vznikají další skladby. Je pro tebe těžší překonat vlastní poslední desku, nebo se od ní prostě oprostit a začít znovu?
Ale vůbec ne. K nové desce jsme přistoupili s čistým stolem, nic jsme nepřekonávali. Tohle je jedna deska, vypadá takhle a tohle je zas další a ta vypadá takhle. Zásadně se nikdy nevracíme a neohlížíme, takže ani neporovnáváme. Devilś Party vznikla za nějakých podmínek, za nějaké situace a s nějakou náladou. Vendeta odráží vlastně to stejné, jenom nálada ve studiu byla velmi, velmi optimistická a v podstatě nám to hrálo skoro samo.

Nový klip se jmenuje Rozsekáme všechno na sračku. Tohle je název, který se asi nevymyslí u stolu podle marketingového plánu. Co bylo na začátku – název, nápad, nebo samotná písnička?
Tak to opravdu ne, my na marketingové plány nehrajeme a v podstatě na ně sereme. Tady to máte, tohle jsme udělali a přeberte si to jak chcete, my si za tím stojíme. Nějaké dlouhé přemýšlení, vylepšování a přešlapování nad písničkou nikam nevede a je na škodu. U nás to funguje tak, že přijde nápad, po něm hned realizace a někdy se stane, že třeba novou věc hrajeme hned na dalším koncertě a ještě ani není natočená. Takové to „musíme si na to sednout a prodiskutovat to“ je na hovno. A tak to je – tak dlouho přešlapoval, až se posral. Nejlepší vály vznikaly vždycky rychle a žádné přešlapování na místě. Čím víc se vylepšuje a šperkuje a přemýšlí a hledá, tím to pak je víc k ničemu a písnička prostě netáhne. No, Rozsekáme všechno na sračku je taky momentální nápad, kterého jsem se chytil po několika koncertech. Těsně před koncertem se trošku nabudíme památnou větou – Tak, a teď to tam rozsekáme na sračku. No a to je ono, hned z toho vznikl nový vál. Takže tentokrát byl první název, pak muzika a text nakonec. Realizace klipu byla potom taky jasná a vzhledem k tomu, že klipy necháváme vždycky na profíkovi (Junek Film) a nekecáme mu do toho, tak bych řekl, že výsledek je – aspoň z našeho pohledu - naprosto úžasný.

Když se člověk podívá na názvy vašich alb a skladeb, je zřejmé, že si s vážností příliš velké starosti neděláte. Je něco, z čeho by si Ocelot nikdy srandu dělat neměl?
Hahahaha, my nejsme vážná kapela a ani by nás to nebavilo. Je nám bližší taková ta chuligánská image, protože takoví asi jsme. Děláme si prdel všude a skoro při každé příležitosti a třeba i náš řidič a technik Šnek i za jízdy komentuje všechno co vidí. Například: „Aha, Jaruš, jeď s tím krámem, nebo ti to štrejchnu.“ Nebo: „Uhni p…čo, jede soubor!“ Káca neustále chrlí nové a nové vtipy, samozřejmě co nejdrsnější a Fore, to je rozený komik. Já fakt nevím, z čeho bychom si neměli dělat srandu, nic takového se zatím nevyskytlo. Vlastně jsem si vzpomněl – ztuhly nám ksichty, když jsme na jaře trefili dodávkou na dálnici u Bratislavy laň. Celou cestu domů bylo po legraci.

Ocelot už má za sebou tolik koncertů, že by z toho jiná kapela udělala několikasvazkovou kroniku. Pamatuješ si ještě opravdu nejlepší koncerty, nebo už se ti všechny ty večery začínají slévat dohromady?
Hmm, bé je správně. Něco si pamatuješ, něco ti vypadne, ale na to my máme v kapele Kácu, který má paměť jako slon a dokáže ti přesně nastínit situaci tam a tam při tom koncertě, koho tam potkal, co s ním řešil, jak jsme hráli a co se přihodilo. Pro nás jsou vlastně všechny koncerty nejlepší, ať velké akce nebo malé kluby, vždycky se snažíme do toho dát maximum energie a diváci to samozřejmě okamžitě poznají.

Po tolika letech musíš mít poměrně přesnou představu, co Ocelot na pódiu potřebuje. Co naopak může koncert pokazit, i když kapela zahraje všechno správně?
Tak pro nás je prvotní to, že potřebujeme skvělý zvuk, a to nejen na pódiu, ale taky samozřejmě z pé áčka. To je pro nás zásadní věc. Je to proto, že hrajeme opravdu nahlas a rychle a tady má zvukař plné ruce práce, i když jsme vlastně jenom tři. Pak potřebujeme pivo na prolévání hlasivek a skvělou náladu. To je všechno, co potřebujeme. No a koncert může pokazit všechno možné – výpadek proudu, opilec, který se dožaduje zahrání Kabátů a leze na stage, porucha techniky - tady s sebou vozíme záložní zesilovače a někdy vysvětlujeme, proč máme na bednách každý dva zesilovače – ten druhý je záloha, kdyby se něco posralo, tak se to jen přepíchne a jede se dál. Pokazit se může taky počasí, v květnu jsme hráli v Orlických horách a tam lilo celý den, teklo do zásuvek, pršelo na nástroje a tak..

Když se vrátíš k Ocelotu z roku 1988, v čem by tehdejší Jindra dnešnímu Ocelotu nevěřil?
Úplně ve všem! Nevěřil bych, že to takhle dlouho potáhneme, nevěřil bych, že se vždycky po průseru oklepeme a jdeme na to znova a znova. Nevěřil bych, že budeme nahrávat desky, dělat klipy a jezdit po koncertech i v zahraničí a vůbec bych nevěřil, že budeme v roce 2026 existovat.

A opačně – co by dnešní Jindra už nikdy neudělal stejně jako ten z roku 1988?
Určitě bych si dal větší pozor na výběr hudebníků a spolupracovníků. Vzhledem k tomu, že jsem od přírody velmi důvěřivý, říká se tomu důvěřivý dobrák (nebo blbec), tak se občas vyskytli jedinci, kteří toho zneužili. To pak vyčkáváš, pozoruješ, monitoruješ a pak šup – a je o jedno místo v autě méně. Taky bych si už nikdy nenechal od nikoho mimo kapelu radit, co mám dělat a jak to mám dělat. Jo a ještě bych neudělal to, že bych někdy pil fernet….

Na scéně jste přežili dobu, kdy se muzika šířila úplně jinak než dnes. Co je podle tebe dnes pro kapelu paradoxně těžší – dostat se k lidem, nebo dostat je skutečně na koncert?
Já si myslím, že těžké není nic. Lidi určitě přijdou, pozorujeme určité zlepšení v návštěvnosti a hlavně nám musí uvěřit to, co hrajeme, pak přijdou zase. Dnes je to jednoduché, sociální sítě, všemožné weby, tam se můžeš prezentovat, pokud tedy máš s čím. Muzikanti někdy nadávají, že lidi nechodí, pořadatel se snažil, makal, lidi nepřišli – ale to se může stát, to se stane a nic s tím nenaděláš. Ovšem nesmí se to stávat moc často. To se pak kapely jaksi pomalu rozpadají.

Ocelot pořád koncertuje a pořád vznikají nové věci. Je pro tebe důležitější, aby po vás zůstaly dobré desky, nebo aby se o vás jednou vyprávěly dobré historky?
No přece obojí. Je příjemné, když si tě někdo pustí a baví ho to. V takové konkurenci tě to fakt povzbudí a žene do další práce. No a ty historky, ty se vyprávěly vždycky. Semlelo se o nás všecko možný i nemožný, kydala se špína, chválilo se a tak dál. Ale z toho jsme se poučili a pokračujeme podle rčení o karavaně a štěkajících psech…Znáš to ne? Karavana štěká a psi táhnou dál. Nebo že by to bylo naopak?

A úplně nakonec: kdybys jednou zavřel kroniku Ocelotu a měl do ní napsat poslední větu, jaká by byla?
Tuto kroniku končím proto, že je v ní poslední list. Zítra jdu do papírnictví pro novou a pokračuji na první stránce dál.

Díky za vyčerpávající otázky.   Jindra