(Ne)zapomenuté kapely- FOBIE (David Laštovka)

V seriálu (Ne)zapomenuté kapely se budeme vydávat na cestu do nepříliš dávné historie a odkryjeme příběhy kapel, které se sice nedočkaly dlouholeté a stabilní kariéry, ale i tak si v době svého působení dokázaly získat pozornost. Tento seriál nás zavede do méně známých, ale třeba o to zajímavějších zákoutí hudební scény. Na tuto cestu se vždy vypravíme s výrazným členem dané kapely.

Tentokrát budu zpovídat Davida Laštovku ze skupiny FOBIE. Tato kapela na mě na konci 90. let působila dojmem, že zapouští pevné kořeny v plzeňském regionu a dost možná se chystá své větve rozprostřít do celé republiky. K tomu nakonec nedošlo, ale David Laštovka nakonec blízko showbusinesu zůstal, i když trochu jiným způsobem.

Ahoj Davide, já bych začal obligátně a zeptám se tě na tvé hudební začátky. A pak samozřejmě na to, jak tě napadlo, že by byl dobrý nápad založit kapelu s vlastní tvorbou?
Ahoj Tome, v první řadě dovol, abych ti poděkoval. Jednak za pozvání a také za to, že tento seriál děláš. Západočeský rock - bigbít, byl odjakživa vyhlášený široko daleko. O úžasných kapelách, které tu hrávaly za totality, se už něco napsalo, o nástupcích, tedy kapelách, které začaly hrát po revoluci a zanechaly po sobě také nějakou stopu, už tolik ne, takže jsem moc rád, že ses do toho pustil, a s chutí si přečtu i tvé povídání s dalšími skupinami. Já jsem se narodil do muzikantské rodiny. Můj táta Jaroslav hrával bigbít v Sejfu, poté skoro 40 let v Egesu. Můj děda Vojtěch měl taneční orchestr, který jako kapelník vedl až do svých sedmdesátin. Strejda Jiří se hudbou živil, hrál v zahraničí, objezdil celý svět, takže jak to asi mohlo dopadnout se mnou... (smích) Pamatuji se, že táta měl doma v obýváku starou oprýskanou, elektrickou kytaru značku Jolana. Když mně bylo šest, sedm let, začal jsem na ni brnkat, táta mi ukázal pár akordů a už to jelo. Na rozdíl od táty, dědy i strejdy, kteří hrávali spíše převzaté skladby, jsem odmalička inklinoval k vlastní tvorbě. Bavilo mě skládat muziku, psát texty. Dodnes mám v hlavě můj první text, který jsem vyplodil asi v osmi letech: "Půl hodiny přemýšlím o tom, co bude potom. Až svět bude jiný, až nevinní budou vinní." (smích). Poprvé na veřejnosti jsem začal vystupovat právě ve zmiňovaném tanečním orchestru mého dědečka, který jako kapelník přebíral můj táta. Tehdy mi bylo nějakých 13 let, chodil jsem ještě na základku a máma trnula a bála se, aby mě neviděly paní učitelky, že takhle ponocuju. Byla to neskutečná škola, kterou doporučuju každému začínajícími hudebníkovi. Hráli jsme plesy, od osmi večer do tří do rána. Repertoár byl široký, od lidovek, country, přes modernu. Člověk se musel naučit všechno. Když jsem viděl, jak se lidé baví, říkal jsem si, že nic jiného než muziku už v životě dělat nechci. (smích) No a v patnácti jsem postavil vlastní kapelu.

Když jsem na konci 90. let poslouchal rozhlasový pořad Rock Time s Láďou Rottem, ve kterém hlásil i koncerty na Plzeňsku. FOBIE na mě působila, že jako jedna z mladých kapel hrála po stránce koncertování rovnocennou partii s po léta zažitými kapelami. Bylo to tak, nebo jsem podlehl klamnému mediálnímu dojmu? Jak to tehdy bylo s vašimi koncertními úspěchy?
Máš pravdu, tehdy jsme měli kalendář fakt nabitý a hráli jsme skoro každý víkend. Ale předcházela tomu náročná cesta. Abychom o sobě dali co nejvíce vědět, začínali jsme tak, že jsme dělali předkapelu tehdy populární skupině Kečup, která tenkrát byla na pomyslném výsluní. Díky tátovi jsme se na pódiu párkrát vystřídali s Egesem. A díky strejdovi, který se dobře znal s Richardem Kybicem, kterému za totáče ze zahraničí vozil kytary a comba, co tu nebyly, jsme hodně jezdívali i s Turbem. Když se Turbo, tuším v roce 1998 dalo znovu dohromady, hrál s nimi na klávesy Láďa Rýdl z původní sestavy, s kterým tehdy strejda hrával v Německu. Láďa tam emigroval a žil. Takže když měl v Čechách koncert s Turbem, přespával u strejdy u nás v baráku. Když Turbo udělalo comeback a my s nimi hrávali, návštěvnost byla neskutečná. Pamatuji se, že v Losiné do kulturního domu přišlo snad patnácet lidí, hlava na hlavě a k výčepu se nebylo možné prodrat. S Richardem Kybicem jsme mimochodem odehráli i jeho vůbec poslední vystoupení... Loučili jsme se spolu a těšili se na další víkend, zase jsme se měli na pódiu střídat... Byl to skvělej muzikant, kytarista, zpěvák, skladatel a především člověk. Strašně rád vzpomínám na ty hovory, které jsme spolu vedli. Díky těmto vystoupením jsme se dostali do povědomí a pak už jsme si mohli dovolit dělat i samostatné koncerty. Měli jsme místa, kde jsme věděli, že na nás bude vždycky plno. Hodně nám pomohlo i to, že se podařilo dostat pár našich písniček do komerčních a hodně poslouchaných rádií. Například do FM PLUS, což v té době bylo bez velké vydavatelské firmy v zádech něco nepředstavitelného.

Kteří muzikanti FOBIÍ prošli? Jsou i dnes muzikantsky aktivní?
Kapelu jsem zakládal s bubeníkem Petrem Janečkem. Mně tehdy bylo patnáct, jemu třináct. Kapelou dále prošel třeba baskytarista Jiří Urbánek, kytarista Dan Dobiáš, klávesista Michal Vaněk nebo bubeník David Švandrlík. Ti všichni, co vím, jsou aktivní stále, u ostatních nevím.

Jak dlouho vlastně FOBIE hrála a jaký byl její vývoj? Vzpomínám, že ke konci existence už jsi hodně propagoval své jméno.
Pokud dobře počítám, aktivní jsme byli nějakých dvanáct let. Co se týče propagace mého jména, rozhodně to nebylo tak, že bych byl tak samolibej. (smích) Tehdy jsme vydávali desku u vydavatelské firmy, v té době frčely sólové projekty, byla tu éra Superstarů z televize, proto mi bylo řečeno, že jsem mladej, hezkej kluk a bylo by vhodné postavit to celé na mě.

Oproti jiným, kteří jeli v textech osvědčenou linii rokenrol - chlast, vy jste evidentně zcela neskrývaně cílili na holky. Byli jste až takoví procítění romantici, anebo to byl důmyslný tvůrčí záměr, který nakonec v té době dokonale vytěžili jiní?
Kdybys slyšel náš první demáč, asi bys mluvil jinak. První písničky, které jsem napsal, byl takový veselý punkrock s veselými texty. A o pivu jsem také zpíval, neboj nic. (smích). Zároveň se tam ale objevily i tři pomalé písně, ploužáky, které si holky oblíbily. Myslím, že zrovna skladba Sníš nebo spíš z té kolekce se po letech objevila na CD Západočeský rock 2, kterou vydalo hudební vydavatelství Avik. A ta je pravda hodně romantická. Písničky jsem vždycky psal tak, jak jsem to cítil. Podle svého momentálního citového rozpoložení...

S jakými plány, záměry a ambicemi jsi FOBII dělal? Zkrátka, kam jsi to chtěl dotáhnout?
Aby to bavilo nás, aby to bavilo co nejvíce lidi. Když jsem byl na střední škole, rozesílal demáče všude, kam se dalo. Ještě poštou! (smích) Tak se mi ozvala jedna z největších tehdejších vydavatelských firem v Česku. Ty podmínky ale byly takové, že se do toho prostě nedalo jít. Dnes si říkám, že jsou dvě možnosti, jak by to skončilo... V tom nejlepším případě jako Marek Ztracený, který dokázal neskutečné věci a dělá to naprosto skvěle. Má můj obdiv a úctu. Zdravím tě, kamaráde! Anebo jako Vítek Starý z Mandrage...

Kolik jste celkem natočili alb? Vím, že jsi později začal jako debut označovat album, které snad mělo mít celostátní distribuci, ale vím, že několik jich bylo už předtím. Můžeš nám v tom udělat pořádek?
Velmi rád. Natočili jsme tři kolekce, které jsme rozmnožovali na CD pomocí vypalovaček a také nechali nahrát na kazety. Tehdy se ještě kupovaly, to byla doba! Ale oficiálního distributora jsme neměli, proto je považuji za dema. Nicméně když si vezmeš, jaký se psal rok, jaké jsme měli možnosti a kolik nám bylo let, považuji to za podařená díla. Dokonce se mi dodnes stává, že mi lidé o ně píší a chtějí si je koupit. Až o pár let později se objevila slušná vydavatelská firma, s kterou jsem si plácl a vyšla deska, která se distribuovala do všech obchodů s hudebními nosiči.

Proč FOBIE nakonec skončila? A jak vidíš její tehdejší potenciál s časovým odstupem? Mohla se prosadit více? Co jí k tomu chybělo?
Odpověděl jsem v předchozí otázce. Pokud bych podepsal smlouvu s tehdy největší vydavatelskou firmou v ČR mohlo být všechno jinak. Otázkou je, jak by to dopadlo...

Co vím, tak jsi v showbusinesu tak trochu zůstal, tvé jméno občas vidím na internetu u článků ze společenských rubrik. Můžeš nám trochu přiblížit, kde se pohybuješ a co děláš?
Co se týče muziky, už dvanáctým rokem působím ve skupině Kroky Michala Davida. Koncerty máme po celé České republice, často jezdíme hrát i na Slovensko, před několika lety jsme vystupovali i na československém plese v Dubaji. Mám také uměleckou agenturu. A máš pravdu, píšu do společenských rubrik na weby TV Prima a CNN Prima NEWS. Mám štěstí, že ať dělám, co dělám, práce je pro mě zároveň zálibou. Moc si toho vážím.

Zůstal jsi činný i na pódiích, hraješ ve skupině Kroky Michala Davida. Tady se musím zeptat, co tě k tomu vedlo, protože Michal David zrovna není nejtypičtějším idolem plzeňských rockerů.
Vrátím se k tomu, co jsem ti vyprávěl o mých hudebních začátcích. Když jsem ještě jako školák hrával v tanečním orchestru, série složená z takzvaných moderen se neobešla bez hitů, které nazpíval Michal David. A lidé na parketu se mohli zbláznit. Já dělám muziku proto, abych druhým dělal radost. Aby se odreagovali, alespoň na chvíli zapomněli na to, co je zrovna v životě trápí. A musím říct ještě jednu věc. Mezi českými a slovenskými fanoušky hudby vidím obrovský rozdíl. Zatímco český posluchač rocku a metálu Michala Davida odsuzuje a nesnáší, slovenský fanoušek rocku a metalu Michala Davida uznává a respektuje.

Na jakém typu akcí hrajete? A čím se takové vystoupení nejvíc liší od FOBIE?
Ať přijedeme do Aše nebo do Košic, všichni ty písničky znají. Od dětí, po jejich rodiče, až po jejich babičky a dědečky. Od první do poslední písničky s námi zpívají. Máme připraven koncertní buď šedesáti nebo devadesáti minutový program. S Fobií jsme hráli klasické čtyřhodinové zábavy a samozřejmě jsme byli omezeni "hranicemi", kde nás lidé znali.

Jaká je procentuální pravděpodobnost, že FOBII ještě někdy na pódiu uvidíme?
Musím říct, že si lidé občas napíšou nejen o to, že by chtěli naši desku, ale ptají se na to samé, co teď ty. Píšou mi i docela dojemné vzkazy, co jsme pro ně znamenali. Že jsme byli součástí jejich mládí, dospívání, prvních lásek... Čte se to moc hezky a moc jim za to děkuju, ale comeback momentálně ve hře není. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy.

Jako člověka kdysi autorsky činného se tě musím zeptat, zda se ti někde nehromadí nápady, které by mohly spatřit světlo světa zase na nějakém albu? A vůbec, co do budoucna v muzice chystáš?
Autorsky jsem činný stále. Píšu pro ostatní interprety. Jsem rád, že se ty písničky, které skládám hrají v rádiích, natáčí se na ně videoklipy, vysílají se v televizi... To je pro mě ta největší odměna, že ty písničky žijí. Jsem maximálně spokojenej. A co do budoucna v muzice chystám? Pokud zdraví dá, hrát o sto šest, skládat další písničky o sto šest! Měj se hezky, ať se daří!