Music Records Plzeň: Když hudba není kulisa, ale postoj

Hudba dnes teče proudem dat. Klik, swipe, další skladba. Ale někde mezi nulami a jedničkami pořád existuje svět, kde se deska vytahuje z obalu, čte se booklet a poslouchá se celé album od první do poslední stopy. Music Records v Plzni stojí právě na tomhle principu – že hudba není spotřeba, ale vztah.

Jak byste dnes popsali DNA Music Records? Jste víc klasický hudební obchod, který drží tisíce titulů na CD a vinylu, nebo místo, které si vědomě buduje vlastní hudební vkus a směr? Hudební trh se dramaticky proměnil. Co podle vás dnes znamená „prodávat hudbu“? Je to primárně obchod s fyzickými nosiči, nebo má ten pojem dnes širší význam?
V první řadě je asi potřeba říct, že v dnešní uspěchané době, v níž většina nákupů hudby probíhá elektronicky přes e-shopy, tvoří kamenné obchody raritní výjimky a naše prodejna je svou rozlohou a počtem titulů koncentrovaných v jediném místě naprostým unikátem.
Jak se prodej v posledních 10–20 letech přesouval na internet, stali jsme se postupně posledními dinosaury držícími skutečně velkou prodejnu s fyzickými nosiči.
A říkám upřímně, bez zápalu a opravdové lásky k hudbě se v dnešní době kamenná prodejna držet nedá.
I proto se většina obchodů přesunula výhradně na internet, nebo zkrátka zanikla.
My jsme se rozhodli vytrvat a jít dál cestou, kterou důvěrně známe 35 let.
To je dlouhá doba, a tak se z mnoha vracejících se zákazníků stali naši přátelé a z prodejny nejen místo nákupu, ale i prostor k setkávání a společnému poslouchání hudby. Dalo by se říct, že prodej má u nás poněkud hlubší význam. Nejen tím, že zákazník se zde může hodiny přehrabovat ve vinylech a nakonec odchází s nějakou peckou, kterou lze u nás ihned přehrát, ale může si o hudbě i popovídat… a vlastně nejen o hudbě.
Tenhle živý lidský kontakt vám dnes žádný e-shop nabídnout nedokáže.

Vinyl je roky označován za „návrat“. Je to podle vás stále trend, nebo už stabilní součást trhu? A kde v tom všem dnes stojí CD – neprávem opomíjený formát, nebo pomalu mizející nosič?
Ano, z vinylů se stala skutečně nedílná a velmi důležitá část hudebního trhu. V žádném případě se již nedá mluvit o vinylu jako o nějaké módní vlně, ač to tak při jeho návratu vypadalo.
To ovšem neznamená, že CDčka ustupují nebo mizí. Řekl bych, že dnes zde máme vedle sebe paralelně dvě kvalitní záznamová média, z nichž má každé své příznivce a každé své specifické kouzlo.

Vinyl je často prezentován jako zvukově lepší formát. Je to podle vás skutečná technická výhoda, nebo spíš kombinace kvalitního masteringu a dobře nastavené sestavy?
Říká se, že vinyl je lépe vnímán lidským uchem a vyniká v sytosti, teplosti i dynamice zvuku. Sound se tak stává zábavnější a poslech nakažlivější.
S tím bych souhlasil, ale ve výsledku je nakonec nejdůležitější, jak se která nahrávka podaří ve studiu přenést na finální nosič. Na masteru alba záleží skutečně hodně. Chci tím říci, že ne vždy platí, že vinyl zní lépe než CD, nebo naopak.
Pokud je vinyl navíc přehráván na nevhodném přístroji, který desku spíše ničí než hraje, bude vítězit patrně CD.
Pro výsledný zvuk je kvalitní a správně sladěný Hi-Fi řetězec zásadní. Nemusí mnohdy mít ani příliš vysokou cenovku.

Když zákazníci mluví o „teplejším“ nebo „živějším“ zvuku LP, kde podle vás ten rozdíl reálně vzniká – v samotném nosiči, ve způsobu lisování, nebo až v přehrávání?
Zde už jsem z části odpověděl výše. Plnost a nástrojová sytost, celková teplost podání vinylu spočívá v analogovém nahrávání, a to je lidským uchem přirozeněji vnímáno. Na výsledném zvuku má ale obrovský podíl přenoska, čili jehla/hrot, který čte z drážky záznam.
Zde doporučuji nešetřit.
Nejlevnější přenosky se sférickým (kulovým) hrotem nejen že mají značné rezervy v přehrávání, ale navíc díky tvaru hrotu rychleji ohrávají desky. Nebojím se říct, že nejlevnější hroty desky znehodnocují.
Eliptický hrot je na tom již podstatně lépe a je možné jej doporučit všem běžným posluchačům.
Pro skutečné milovníky hudby, hifisty a fajnšmekry pak jsou zde hroty nude elliptical, fine line nebo micro line/Shibata. Ty z nahrávek vytáhnou už naprosté maximum.
Ale opakuji – zásadní je souznění celého řetězce. Gramofon, respektive přenoska, je jen první článek řetězce.

Co kazety? Vnímáte jejich comeback jako skutečný zájem, nebo spíš okrajovou záležitost pro sběratele a nostalgiky?
Kazety zatím opatrně vystrkují růžky. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál.
Sem tam nějaké album vychází i na MC a prodej není úplně špatný. Jde spíš o to, že tento klasický nosič nemá zatím podporu ve vyráběných přístrojích. Kazety se dnes hrají na starých přehrávačích ze 70., 80. a 90. let, kterých je mezi lidmi poměrně hodně, nicméně nový přístroj si zkrátka nekoupíte. Není vyloučeno, že některý výrobce Hi-Fi techniky opráší výrobu kazetových přehrávačů a třeba to nakonec významněji rozhýbá i prodej tohoto zajímavého nosiče. Nostalgii k němu mezi lidmi stále cítím.

Jak přemýšlíte o skladbě katalogu? Jedete čistě podle distributorů a dostupnosti, nebo si aktivně hlídáte reedice, limitky, raritní pressy? A je u vás možné objednat i titul, který běžně nemáte v nabídce?
Samozřejmě sledujeme aktuální nabídky našich distributorů. Touto cestou se dostává k zákazníkovi drtivá většina z celkové nabídky.
Snažíme se ale také nasytit zájem fanoušků o méně dostupné tituly, které nejsou obsahem běžných katalogů. Ne vždy je to jednoduchá cesta a je třeba trpělivosti na straně naší i zákazníka.

Když přijde zákazník s konkrétním albem, které je vyprodané nebo hůř dostupné, jak daleko jste ochotni zajít, abyste ho sehnali? Je to běžná součást vaší práce?
Toto jsem již z části popsal výše.
Pokud je album zcela vyprodané, není jiná možnost než počkat na reedici či nové vydání. Častěji je ovšem album hůře dostupné a to je další každodenní součást naší práce. Zde nastává pátrání v katalozích dodavatelů, kteří se pohybují mimo mainstream, dotazování, ať již telefonické nebo e-mailové, a nakonec mnohdy výše zmiňovaná dlouhá dodací doba.

Změnil se profil lidí, kteří dnes kupují fyzické nosiče? Jsou to pamětníci, kteří se vracejí k tomu, co znali, nebo mladší generace, která chce vlastnit hudbu jinak než přes předplatné?
Mezi lidmi je stále velký počet milovníků hudby, toužících mít doma fyzický nosič. Zastavit se alespoň na chvíli v uspěchané době, rozbalit album oblíbeného interpreta a při poslechu listovat třeba bookletem. Zkrátka udělat z poslechu tak trochu obřad.
To jsou ovšem nejen vracející se pamětníci, ale i mladá generace, která nastoupila na vinylovou vlnu.
Díky vinylům mám možnost s radostí sledovat, jak se k nám v posledních letech stahují mladí. Žáci středních i základních škol si na prodejnu opět našli cestu, kterou ztratili na konci devadesátek díky vypalování a později stahování. Zájem mají téměř výhradně o vinyly.

Prodává se dnes víc jméno, nebo samotná hudba? Vítězí velká jména a barevné reedice, nebo pořád dokáže fungovat silné album bez marketingového cirkusu?
Správná otázka :) Velcí hráči hudebního průmyslu Sony, Universal, Warner Music rok co rok sázejí na různá limitní a výroční vydání proslulých alb velkých kapel. Nutno říci, že jim tato strategie skvěle vychází. Neznamená to ovšem, že méně známý interpret se silným albem nemůže prorazit. Jen to má dnes mnohem těžší než známá světová jména. Myslím, že i v dnešní technické době je třeba album podpořit koncertní šňůrou. Být viděn na pódiu, nejen na obrazovce telefonu či počítače.

Má podle vás fyzický nosič ještě kulturní hodnotu – obal, booklet, grafiku, texty – nebo už většina zákazníků řeší hlavně samotný zvuk?
Jednoznačně ano. Lidé milují nejen hudbu, ale i to, co dělá album albem – obálku, booklet, grafiku a texty. Poslech alba se pak stává silnějším, kulturnějším a plnohodnotnějším zážitkem.

Teď k technice. Když někdo investuje do gramofonu nebo celé sestavy, jak moc je to podle vás rozhodnutí o zvuku a jak moc rozhodnutí o životním stylu?
Zde je to poměrně jasné. Pro mladé je to věcí životního stylu, přičemž jsem si jistý, že se z mnohých později vyprofilují milovníci dobrého zvuku a ti budou mít po nějaké době touhu posouvat se kvalitativně dál.
Pak máme zákazníky, s kterými se potkáváme 35 let, a zde je zajímavé pozorovat, jak se v čase vyvíjejí. Dá se říct, že každý po nějaké době obnoví své Hi-Fi a všichni bez výjimky si chtějí ohledně zvuku polepšit. To je logické.

Showroom a poslech jsou dnes klíčové – jaký je váš přístup k prezentaci techniky? Umožňujete zákazníkům skutečné srovnání komponentů, dlouhodobější testování, nebo spíše pečlivě vybraný výběr toho nejlepšího, co považujete za ověřené?
Od obojího trochu. Věnuji svou pozornost značkám, které se staly v průběhu let mými jednoznačnými favority, a jejich kvality pak ventiluji zákazníkům. Nejen v podobě osobních poznatků a zkušeností, ale především průkazným testováním nebo poslechem.

Když k vám přijde zákazník pro novou sestavu, řešíte víc jeho prostor a akustiku, nebo jeho vztah k hudbě? Co je podle vás klíčové, aby ta investice dávala smysl i za deset let?
Zajímám se o vše, co může mít rozhodující vliv na poslech. Potřebuji vědět, jakou zákazník poslouchá hudbu, zda hledá analogový nebo spíše analytický sound, jak velký je jeho poslechový prostor, jak má vyřešenou akustiku a v neposlední řadě jak vysokou částku hodlá utratit. Všechny tyto informace vedou k sestavení řetězce, který vyhovuje ve všech ohledech. Je to občas dlouhá cesta, protože každý člověk je jiný, má odlišné vnímání hudby, jiné ucho a vlastní představy o designu.

Showroom dnes není samozřejmost. Je pro vás poslech spíš demonstrace kvality, nebo způsob, jak lidem znovu ukázat, co dokáže dobře nahraná deska?
Myslím, že „demonstrace kvality“ není úplně dobře zvolený výraz :)
Pokouším se poklidnou a věřím, že i oboustranně vzrušující formou ukázat, v čem spočívá kvalita poslechu.

Hi-Fi není levná záležitost. Jak budujete důvěru, aby zákazník věděl, že nekupuje jen techniku, ale řešení?
Snažím se ze všeho nejdřív zákazníkovi naslouchat, sbírat informace, porozumět a posléze na oplátku předložit něco k naslouchání jemu.
Řídím se srdcem. Nabízím výhradně techniku, za kterou můžu dát ruku do ohně.

A osobně – kdy jste si naposledy koupili desku jen proto, že vás dostala, bez ohledu na to, jestli je to „prodejní titul“? A co to bylo?
Moc hezká otázka. Pořád něco kupuju. Je to taková „nemoc“, kterou všichni zasvěcení moc dobře znají. Nikdy se neřídím prodejností titulu. Mám hlubší měřítka pro nákup.
Myslím, že naposledy jsem si doplnil nějaké starší Megadeth a album Romana Holého – Strážce klidu II.