Lída Hájková o houslích a Melisse

Lído, jak a kdy ses poprvé potkala s muzikou? O které muzice se dá říci, že tě ovlivnila?
Kdy poprvé, tak to si nevzpomínám, ale určitě už hodně brzo jsem si něco pobrukovala. Od malička jsem chodila tančit, tam se už asi nějaká rytmika projevila a v devíti letech přišla hudebka. Jsem generace dětí, která odrostla na Svěrákovi a Uhlířovi, Skoumalovi, Nohavicovi. Do toho se mísila muzika, kterou poslouchala moje o 14 let starší ségra. Od mala nám doma hrála Metallica, Guns N' Roses, AC/DC, Ozzy Osbourne, Michael Jackson, U2, R.E.M., Alanis Morissette, Simply Red atd. Dost se poslouchala i folková hudba, naši rádi klasiku, taťka soul, takže vlivů bylo poměrně dost.

Jak to bylo s výběrem hudebního nástroje? Dnes jsou to housle, bylo to tak od počátku, nebo jsi pokukovala po něčem jiném?
Pokukovala jsem po klavíru, protože jsme ho měli doma a pořád jsem u toho seděla. Při zápisu do ZUŠky mi ale bylo řečeno, že mám sluch a že by nebylo od věci využít to pro nástroj, kde ten potenciál mohu využít. Takže housle a bylo.

Když jsi chodila do hudebky, hltala jsi housle od počátku nebo to byla nejdříve nechuť, pak odevzdanost, pak stereotyp, který přešel ve vášeň a lásku k nástroji a hudbě, kterou nástroj „dělá“?
Myslím, že každý muzikant, který u toho vydržel, prošel odříkáním a dřinou ruku v ruce s jistou vytrvalostí. Určitě bych ale neřekla odevzdanost nebo stereotyp, to mě naštěstí nepotkalo. V hudebce jsem samozřejmě pár krizí měla, tam bych možná někdy použila slovo nechuť, ale co si budem povídat.. Každý byl jednou dítě a dětem se občas prostě nechce. Špatně jsem snášela soutěže, nejsem ten typ. Celý život pracuju na odbourávání trémy. Prostě nervák. Naštěstí jsem měla obrovskou podporu v rodině a bezva podmínky pro rozvoj. Zpětně to hodnotím fakt pozitivně, není to samozřejmost. To vidím každý den v práci. Mamka hrála jako malá na klavír, taťka chodil na klavír a na gymplu hrál na klarinet v dixielandu. Cvičil se mnou a pomáhal mi. Taťkův bratr byl violoncellista, učil na ZUŠ, později ji i vedl. Na konzervatoři jsem už dřít musela. Tam prostě funguje "makej, nebo běž dělat něco jinýho". Někdo má to štěstí, že mu stačí cvičit méně, někdo se prostě víc otáčí. Ale nikdy jsem nelitovala, že jsem se vydala touhle cestou.

Foto: Zdeněk Hejduk

Ty máš hodně hudebního vzdělání a nota bene učíš v hudebce. Když jste na různých festivalech nebo slyšíš ty často amatérské kapely, cítíš nebo vnímáš jejich hudební chyby? Teď mám na mysli takový ten automatický reflex, profi destrukce.
Ono to hudební vzdělání je sice super, ale také to není úplně všechno. Spoustu věcí Tě na konzervatoři nenaučí, pokud chceš zavítat i do jiných odvětví než pouze klasických. Člověk se naučí ovládat svůj nástroj a dobře interpretovat klasickou hudbu, ale k nějakému svému tvůrčímu duchu si musíš přijít sám. Osobně hrozně nerada něco kritizuju. Jsou chyby a chyby. Kdybys hrál v orchestru a udělal chybu, je to prostě špatně, nemůžeš si to dovolit. Pokud jdu ale na festival, kde hraje amatérská kapela hudbu, která mě osloví, má zajímavý text, poselství, energii, tah, naléhavost, tak neřeším, že občas někde něco lehce "ujede". Samozřejmě slyším, když to neladí, často je ale fajn poslouchat hudbu, kde vnímáte, že ji hraje člověk a ne stroj. Trocha té živočišnosti... Pokud je ale špatná hudba, špatný text a ještě je špatně interpretována, je to prostě špatně... To už je pak ale taky věc názoru.

Pokud se nepletu, dají se dnes housle najít pomalu v každém hudebním žánru. Který je ti nejbližší a který by si chtěla vyzkoušet, popř. který jsi zkoušela?
Je pravda, že dnes je můžete použít opravdu kamkoli. Meze se nekladou. Nemohu ohraničit, jaký žánr je mi nejbližší, jsem lehce "nezaškatulkovatelný" typ. Ty oblíbené, které hraju nebo jsem k nim byla přizvána s houslemi, jsou klasika, lidovky a folklór (jako bývalá členka folklórního souboru), folk, pagan folk, rock, metal, folkmetal, pop (třeba v úpravách pro svatební obřady). Doufám, že ještě něco zkusím, jsem pro každou špatnost. Jediné, co mě netáhne, je elektronická taneční hudba, drum n bass a podobné. I když tam s houslemi vlastně asi moc parády neuděláš, leda je proženeš přes nějaké efekty. Možná se ale pletu, tady jsem nepolíbena a mé srdéčko směřuje jinam. No a naše Melissa je vlastně kloubení více žánrů dohromady.

Co posloucháš doma a na čem? Předpokládám, že máš dokonalý sluch, pozná člověk s tvým hudebním vzděláním rozdíl mezi mp3 a CD?
Vzhledem k tomu, že jsem teď ve fázi zařizování bytu, momentálně řeším, na čem budu poslouchat. Už se na tom pracuje. Samozřejmě je bomba poslouchat dobrou muziku na kvalitním zařízení, kde ji nemáte nijak zvukově "okrájenou". Od doby, kdy jsme začali nahrávat a pracovat ve studiu, hodně věcí vnímám jinak. Docela dost se najezdím a ráda poslouchám desky v autě, to je relax. Kdybych měla vypsat konkrétní interpety, bylo by to na dlouho. Vyrostla jsem na klasice, takže si ji ráda často připomínám. Potom zůstalo pár oblíbenců už z dětství, které jsem uváděla nahoře. Od akustických věcí, lidové muziky, kelťáren, přes rock a metal, srdcovou záležitostí je pro mě Freddie Mercury a Queen. Mám ráda melodičnost, takže nemám problém odběhnout do dobrého popu. Nemusím klasické country, ale najdu si občas nějaký fajnový bluegrass. Když jsem naštvaná, pustím si death metal. Co mě ale hodně baví, je kombinování žánrů a různé přesahy. Proto tolik tíhnu k folkmetalu. Ráda objevuju tradičnější nástroje a jejich využití, baví mě i alternativnější žánry.

Foto: Alena Šustrová

Já tě znám jako neodmyslitelnou členku kapely Melissa. Jak se děvče s houslemi dostalo do kapely?
Prvotní myšlenka nastala už chvíli před tím, když jsem končila studia na konzervatoři. Tehdy mě oslovil můj spolužák ze základky, který se svou kapelou točil desku (melodičtější metal) a požádal mě, abych hostovala s houslemi. Později při studiích na Masaryčce v Brně jsem se seznámila se svým kamarádem, který mě tehdy přizval na hraní do své kapely. To byl zase takový world folk. A tento kamarád mě přivedl i k folkmetalu, za což mu moc děkuji. Obě kapely hrály vlastní tvorbu. To byly vlastně impulzy, kdy jsem si řekla, že chci hrát i něco jiného a že chci hlavně začít vymýšlet sama. Pak ve mně hrklo a dala jsem na internet inzerát, že hledám kapelu a ozval se Petr Kohoutek z Melissy.

„Sedli“ jste si s Petrem od prvopočátku? Jak vnímal tvůj sluch Petrovy skladby nebo jeho nápady na začátku? Měla jsi k nim připomínky?
Jo, určitě. Vnímám to tak. Petr tehdy hledal někoho na housle a zpěvačku. Melissa fungovala už dobu před tím, takže dost písní mělo konkrétní houslové linky. Hned ze začátku mě hudba oslovila svou originalitou a nádhernými texty. Bylo to pro mě něco nového a zaujalo mě to. Připomínky jsem tehdy neměla, maximálně nějaké svoje houslové věci jako drobné obměny melodií a vyhrávek a přiznám se, že v té době bych se ani neodvážila kritizovat něco, co bych tehdy sama nedokázala vytvořit. Texty mimochodem nedokážu vytvořit ani dnes.

Vzhledem k tomu, že s Petrem jsi od roku 2015, předpokládám, že se vám spolupracuje dobře? Dává ti dost prostoru a nejen tobě, ale i lidem v kapele k vyjádření?
Vždycky si to musí svým způsobem sednout, ale troufnu si říct a myslím, že zbytek kapely to potvrdí, že tato sestava Melissy zatím funguje za ta léta nejvíce a snažíme se na tom neustále pracovat. Na tohle se asi budeš muset zeptat i ostatních členů. Je pravda, že texty a drtivou většinu hudby vymýšlí Petr. Co se týká aranží, já osobně si už dělám houslové linky sama. S příchodem Lucky a zjištění hlasových schopností a posazení hlasu, si často sama musí říct, co se jí dobře zpívá, kde potřebuje prostor pro to a pro ono. Přišla k hodně písním, které už byly hotové, tam jsme třeba vyšli vstříc s jinou tóninou. Při tvorbě nových písniček ale už pochopitelně počítáme s tím, co potřebuje a v čem se cítí komfortně. Často třeba musíme lehce upravit text kvůli dýchání a podobně. Adam si perkuse už také vymýšlí sám, takže možnost vyjádření určitě ano.

Přiznám se, že jsem rád, že mohu Petra počítat mezi své kamarády. Zdá se mi jako neuvěřitelný kliďas. Viděla jsi ho někdy opravdu vytočeného?
Tak to je moc dobře. No jéje! A ne jednou. Snad se neurazí, ale všichni zbylí členové kapely jsou jistě větší kliďasové než on. V mnoha věcech mu to ale nemůžeme mít za zlé, protože práce a starostí kolem kapely je mrak. Kapelou vyloženě dýchá. Každá kapela, které o něco jde, potvrdí, že to, co vidíte na pódiu, je jen zlomek veškeré práce okolo. Zcela jistě ho vytočí nespolehlivost a nedodržení smluveného. V jakékoli souvislosti.

Foto: Zdeněk Hejduk

Působíš v obou programech Melissy. Kterou máš raději? Tu instrumentální nebo klasický band?
Každý program je úplně jiný způsob práce. V instrumentálním se samozřejmě mohu víc "vyřádit", co se týká tvorby a vymýšlení partů. Tam se nemusíme v tomto ohledu držet zpátky. Samozřejmě myšleno ve smyslu vhodnosti využití nástrojů. Vymýšleli jsme i hudbu pro divadlo, teď vytváříme nějaký materiál pro hudební banku. Máme za sebou pár instrumentálních koncertů, které se nesly v nádherné atmosféře, ale osobně preferuju celý band. Prostě to hezky odsejpá, má to veselejší ráz. A mimochodem, v autě je větší sranda, a taky se sejdou dvě ženské, které si nesmírně rozumí. No, někdy to s naším lehce sarkastickým humorem chlapci asi nemají lehký.

V tvorbě Melissy dostávají tvoje housle poměrně veliký prostor. Jak začínáte pracovat na materiálu pro a Due? Petr přinese nápad, který zpracujete nebo si každý ten svůj part vypipláte k obrazu svému?
V tomhle smyslu se určitě nedá spolupracovat separovaně. Vždycky se musí přijít s nápadem, na který se něco napasuje. Zjistili jsme, že nám většinou víc vyhovuje kytarový part, do kterého se vymýšlí housle. Já na kytaru vůbec neumím a často neodhadnu možnosti nástroje. Housle si už pak dělám sama. Vždycky spolu ale konzultujeme a mluvíme si do toho. Určitě vyměníme názory a dojmy, co se tam hodí, zda je podobná představa. Protože já nehraju na kytaru a Petr nehraje na housle. Pipláme si už každý sám.

Melissa je tvůj jediný projekt nebo míváš nějaké vlastní, houslové koncerty? Třeba na adventu nebo s dětmi?
Melissa je určitě stěžejní projekt. Hodně akcí je taky spojených se ZUŠ. To ani jinak nejde. Momentálně hrajeme dost adventních koncertů i s žáky a přáteli ze ZUŠ. S Petrem také hráváme svatební obřady, občas tam skočí nějaká vernisáž. S naší Luckou jsme nedávno vystupovaly s klasikou na koncertu v kostele v Kutné Hoře. Občas mě někdo z přátel osloví k hostování s houslemi do svého projektu (studiová práce). Momentálně jsem hodně nadšena z poslední takové příležitosti, kdy se po letech spojily cesty s mým již zmiňovaným "folkmetalovým" kamarádem. Sešli jsme se čtyři a ve studiu natočili právě takový projekt. Kloubení metalu a pagan folku v tématice keltských bohů a návratu ke kořenům a k přírodě. A protože jsem člověk pověrčivý, nechci nic zakřiknout. Moc se těším a jsem zvědavá.

Jak často cvičíš na housle? Nastala u tebe někdy situace, kdy jsi musela dítěti, které nerado cvičí a hra ho nebaví, vysvětlit, že když vydrží, může být výborné a začne mít klasickou hudbu rádo?
V hudebce s dětmi držím housle v ruce každý den, takže se člověk stále svým způsobem udržuje. Samozřejmě cvičím, jen už to prostě není čtyři nebo pět hodin denně jako dříve na konzervatoři, protože musím stíhat i jiné věci. Co se týká žáků, bylo by podezřelé, kdyby se taková situace neobjevila. Ke každému dítěti přistupuješ individuálně. Každé zvládne něco jiného. Pokud ho hudba a hra na nástroj vyloženě nebaví, nemá smysl se tomu věnovat. Problém ale často bývá právě v přístupu a v nastavení priorit. Někdy to třeba může být jen nešťastně zvolený repertoár. Jako zásadní v dnešní době ale pozoruju dvě skutečnosti. První je určitě domácí klima a podpora rodiny. Je znepokojující, že často zdroj problému není v dítěti, ale v rodičích. Někteří z nich bohužel stále zastávají názor, že hudebka je kroužek, kam si jde dítě jednou, dvakrát týdně zahrát a to je prostě chyba. Je to hudební škola. Už na začátku je potřeba malému dítěti nastavit pravidelné cvičení na nástroj jako rituál, zábavu a ohlídat si to. Samozřejmě musíte neustále motivovat. Druhá skutečnost je taková, že se ve svých žácích neučím budovat lásku ke klasice, ale lásku k houslím a k hudbě obecně. Troufám si říct, že v dnešní době je už přežitek urputně lpět jen na klasice, i když v houslové hře je to samozřejmě základ a neodmyslitelná součást výuky. Pamatuju svoje dětství a některé pedagogy, kteří vyloženě zakazovali hrát něco jiného než klasiku. Já zastávám názor rovnováhy, a pokud žák zvládá to, co má, proč by si nemohl zahrát třeba pop, na který můžeš navléknout i technické věci? Často tenhle repertoár třeba zachránil krize v pubertě a žák se pak zase vrátil i ke klasice.

Foto: Zdeněk Hejduk

Už jsi jako učitelka měla žáka, u kterého ti blesklo hlavou… tohle je naprosto zbytečná práce? Nebo jsi obrněná trpělivostí?
Jsem obrněna trpělivostí. Fakt jo, moc! Ale jasně, měla. Jsou děti, které jsou talentované víc, jiné míň. Pokud ale pracují a snaží se, je to prostě radost pro obě strany. Pokud se už stavíš na hlavu, nabízíš všemožné varianty, motivuješ a stále je to špatně, nemá smysl lámat to přes koleno.

V okolí Kutné Hory je Melissa pojmem, vnímají tvoji žáci tvoji roli ve známé kapele? Padají třeba po hodině takové ty všetečné otázky, jaké je to být v kapele?
Protože za kapelou dojíždím necelých 70 km, pro mé žáky to není vyloženě místní kapela. Ale jo, většina z nich ví o mém působení v Melisse, někteří se často ptají, což je milé. Pár se jich bylo podívat i na koncertu, když jsme hráli někde poblíž. Jsem ráda, když to vidí i z druhé strany a uvědomí si, že housle mohou použít kdekoli.

Co děti v ZUŠ? Nemají chuť po tvém vzoru a s tvým dohledem založit kapelu? K jaké muzice inklinují dnešní děti? Říkají jim něco třeba ty housle?
Kapelu vyloženě ne. Houslisti na ZUŠ mají od určitého ročníku hru v orchestru a komorní hru. Pak záleží na pedagogovi, jaký repertoár vybere a jako to skloubí. Dnes se na ZUŠ už hodně učí i populár a tam je kapela přímo předmět. Po domluvě s kolegy určitě není problém poslat houslistu zahrát si do kapely jiný žánr, naopak. Párkrát se to už stalo. Ale kdo ví, třeba se na mě domluví a něčím překvapí! Taky mě těší, že občas zahrají i mimo ZUŠ, když je někdo požádá a poradí se se mnou. A co poslouchají? Trochu mě děsí, že v dnešní době bývá často oříšek z dítěte vymáčknout, co se mu vlastně líbí. Jde to samozřejmě s dobou a trendy. To, že hraje na housle, určitě neznamená, že poslouchá jen Mozarta. Často mě ale taky příjemně překvapí, hlavně ti starší.

Jaké jsou tvoje plány do roku 2023?
No... ono je lepší někdy příliš neplánovat, protože často člověk míní a osud mění. Ale určitě plánuju nenudit se a být vděčná za hezké příležitosti, které přijdou do cesty a které nejsou samozřejmé. Budu moc šťastná, když se budu moct ve zdraví věnovat nadále své práci a muzice, když to bude pestré. Určitě chceme s kapelou co nejvíc hrát, oslovit více lidí a posluchačů, přiblížit jim více naši poslední desku. Chystáme taky nové písně, snad i nějaký ten klip. Taky mám v merku nový hudební nástroj, tak se možná budu dost učit.

Lído, díky za tvůj čas, co vzkážeš všem našim čtenářům, popř. těm, kteří by měli chuť začít hrát na nějaký hudební nástroj a jaký tvůj oblíbený klip jim pustíme?
Na hudební nástroje není nikdy pozdě. Proto všem, co se pro to rozhodnou, moc fandím a držím pěsti! Mne mimochodem jeden možná taky čeká. Čtenáře moc zdravím a samozřejmě jim přeju jen to nejlepší, hlavně zdraví, to je jasný. Určitě bych chtěla vzkázat, aby zůstali věrni hudbě a chodili na koncerty. Protože nic na světě se nemůže vyrovnat zážitku a emoci z živé hudby a v dnešní době je to také jedna z mála možností, jak můžete oblíbeného hudebníka nebo kapelu podpořit. Mrzí mě, že po té těžké době, kdy bylo vše zavřeno, se návrat ke kultuře nahazuje dost pomalu. Neseďte doma a choďte na koncerty, do divadla, za kulturou. Těšíme se na vás! Posílám vám moji srdcovku, nedávno zveřejněnou Face It Alone od Queen a děkuju za rozhovor.

Foto titulka: Miloš Truhlář