Jak mě potkal bigbít - 15. část
- Číst 8197 krát
Na kytaru jsem samozřejmě nezanevřel, jednou jsem úplně náhodou přišel ke Kohoutům (U Závozníka) a tam Wilda Buzinkay a pojď hrát do Starých Psů. Samozřejmě se mi nechtělo, ne kvůli „psům“ ale znám se, čas, jiné priority atd, ale pivo dalo pivo a slovo dalo slovo, kytara visící na zdi se ocitla v mých rukou a hrálo se a zpívalo. Wilda mi dal CD s nahrávkami a já si to další dny za střízliva rozmyslel, neboť vím, že v dnešní době jsou tady tací muzikanti a kytaristé, kterým se nemohu rovnat, na rozdíl od fládrování. Tak že moje další učinkování na rockových prknech bylo na vystoupení legendární Bradavice z Plzně, kde existuje „DVD“ záznam a přátelé, nechtějte to vidět. Po asi 10 pivech a nevím kolik letech jsem vzal do ruky elektriku a to ještě známého kytaráře Adama Vágnera, který dle Yngwie Malmsteena na ní do krku vybrousil důlky. Ale za chvilku jsem si zvyknul, a kdybychom se nepouštěli do takových písní, jako je třeba Child in Time, kde s Pepou Kotorou jsme jak sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc, nebyl by to tak velkej průser. První píseň jsem ale hrál na baskytaru, byla to píseň od Free All Right Now, píseň se kterou jsem začínal kariéru v Pekle, ale na další píseň jsem se vyměnil s Adamem Vagnerem a hrál na tu jeho ďolíčkatou. Hráli jsme nějakej flák od Creamu, Paranoid, a výše zmíněný pokus od Párplů a dodnes nevím proč. Samozřejmě ten den, vlastně v noci se mě to líbilo, ale kamarád to vše nahrával na kameru, a když jsem to viděl poprvé, uzavřel jsem sám se sebou dohodu, že pokavaď se ještě někdy opiju a bude tam možnost hrát na kytaru, tak ne, což jsem od té doby několikrát samozřejmě porušil. Jen tak mimochodem, Pepánek Kotora, se kterým chodíme pravidelně na pivo, ještě asi rok po té akci prohlašoval, jak jsme si krásně zahráli a hlavně že nám to šlapalo. Vzal jsem ho proto jednou k sobě domů a nahrávku pustil. Nevěřil vlastním očím a uším.
Přátelé, uvědomil jsem si, že se blížím do finále a určitě bych vám scházel. A protože jsou i dotazy, kdy vše vyjde tištěné, tak na to nejsou kapacity, neboť po zkušenosti při spolupráci na knize o Miroslavu Horníčkovi k jeho 100 letům narození jsem viděl, jak vydání tak skvělé knihy, bylo nákladné a tištěná kniha stála 249,-Kč, což by za můj výtvor nikdo nedal. Ale, vymyslel jsem, že mě můžete požádat na můj mail o komplet verzi v PDF, kde mimo jiné je povídání rozšířeno po každé kapitole o Intermezzo a zde je malá ukázka.
INTERMEZZO 1
Náš bývalý zvukař Paradoxu a Barbusu, Bohouš Korda začal ještě za komančů zvučit Tublatanku. Jednou hráli v Havířově a Maťo Ďurinda měl už tenkrát za sebou dva 200W Marshally. Přijelo tam pár kapel na čumendu a mimo jiné i Citron a Jarda Bartoň slintal před Maťovo Marshallama. Když začala zvuková zkouška tak Ďurinda půjčil kytaru Jardovi. Sednul si vedle zvukaře Bohouše Kordy a oči navrch hlavy. „Bohuš, to hrá, boha jeho to hrá“ a Bohouš mu povídá „ Maťo, to sú ruky“. Bohouš Korda byl vždy sluchař, ale za našich časů neměl dobrej aparát. Už jen ty reprobedny, které byly vyřazeny z nějakého kina a musely se nosit ve čtyřech lidech. Když se dostal k té Tublatance, tak zvučil na opravdu profi úrovni. Jsme dodnes kamarádi, dokonce jsme jeden čas spolu i podnikali a byla to docela i sranda. Jednou jsme u nějakých Valentů lakovali okna a hned první den gulášek ke svačině. Po svačince popíjíme pivko a pokuřujeme a Bohouš se tak rozhlíží po jejich hospodářství a povídá „paní Valentová, proč máte tři kohouty“. „Pane Korda, ti dva jsou kapouni“. „A k čemu?“ „Ti jsou na maso“ odpověděla paní domácí. „A to je dobré maso“. „Uvidíte“ odpověděla paní domu a opravdu, druhý den jsme k obědu měli kapouna na smetaně s houskovým knedlíkem. A tak jsme zase popíjeli a pokuřovali a v tom Bohouš povídá. „Paní Valentová, ti králíci mají nějaká velká ušiska, ti jsou na výstavu?“ „Na maso pane Korda, na maso“. „Nevěřím“ „Zítra uvidíte“ A jak řekla tak se stalo, králík pečený na zelenině s bramborovým knedlíkem. A zase po obědě siesta a Bohouš si všimnuli holubů a ptal se pana Valenty, neboť viděl jak se o ně stará. „Pane Valenta, ti holubi jsou poštovní?„ „Na maso, holoubátka nadívaný pane Kordo“, odpověděla za manžela paní Valentová, a když viděla jeho nevěřícný pohled, tak dodala svoji obvyklou repliku – zítra uvidíte. A taky jo, nadívaná holoubátka s brambůrkem. Když po obědě ale začal Bohouš pokukovat po Azorovi, musel jsem jako náčelník naší firmy zakročit. Škoda jen, že Valentovi neměli prase. Ale já jsem to jen tak v legraci před paní Valentovou nadnesl a ona vyndala z mrazáku výbornou tlačenku. S Bohoušem jsem dělal asi dva roky, potom se naše cesty rozešly, ale chodili jsme na Kameňák na pivo a jednou tam došlo k situaci, že místní pingl, mimochodem profesor chemie z gymnázia nás napomínal, že moc křičíme. Pravda je ta, že když se začal smát Korda, tak to byl hluk, ale když se začala smát Olina, Bohoušova žena, tak se ani pinglovi nedivím. Pingl byl s anatomicky přesnou náležitostí poslán do patřičných mezí a jelo se dál, jak říká klasik, močálem černým, dle bílých skal. V tom se ale objevil kamarád Honza Kaňák s kytarou, a protože měl s sebou svoji partu, tak si sednul někam v povzdálí. Když ale začal hrát na kytaru a zpívat, mimochodem výborně, tak náš kamarád Honza Papež si zavolal zmiňovaného pingla a povídá „pane vrchní, jděte a upozorněte Kaňáka, ať tu nedělá kravál“. Vznikla tenkrát velmi vyhrocená debata, ale naštěstí majitel a náš kamarád Ivan Kabát se přišel zeptat, co a jak a po vysvětlení pingla vyhodil. A tak jsme si s Honzou Kaňákem zazpívali a vše bylo v naprostém pořádku. V tom roce, nebo tak nějak, jsme dokonce s tou partou slavili Silvestr a mimo výborného piva a guláše tam také proběhl striptýz. Seděli jsme až vzadu a Honza Papež dokonce až v rohu. Když striptérka dotancovala k našemu stolu a od Bohouše si nechala rozepnout podprdu, tak Honza bědoval, jak si blbě sednul. Ale když k němu profesionálně dotancovala, už bez podprdy, tak povstal, podal jí ruku a se slovy „dobrý večer, já jsem Papež“. Vyvedl ji tím úplně z rytmu, ona přestala na chvilku tancovat a stisk ruky mu opětovala. Nakonec i striptérka je jen člověk a tohle byl člověk velice půvabný. Když po vystoupení odcházela, tak koukala významně s úsměvem k našemu stolu a Honza povídá „ přijďte zase, my sem chodíme každý pátek“. Jo přátelé, taková tenkrát bývala sranda.
Tak to je ukázka z dodatku, které budou přidány ke každé kapitole v PDF verzi a dalším bonusem bude i více fotografií a „cédéčko“ v PM 3 od kapel ve kterých jsem hrál. Mohu přidat i kousek videa nevalné úrovně co kvality obrazu a hraní se týče.
Požádat můžete na adrese: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
A protože jsem s tím měl a budu mít spousty práce, tak vás chci požádat a menší dobrovolný příspěvek dle vašeho uvážení. Vaše příspěvky bych rád použil ke sponzorskému daru jedné slibně se vyvíjející začínající skupině (propagace, plakáty, zkušebna, studio – to vše záleží na celkové výši příspěvků, dále pak k propagaci ROCKPALACE.CZ a to formou uvedením na plakátech a koncertech skupiny.
Své dobrovolné příspěvky a opravdu v jakékoliv i malé částce, můžete poslat na bankovní účet č. 295 651 205/0300
Samozřejmě přispět mohou i ti, kteří nestojí o verzi v PDF a dočetli to až sem. Uvádím to vše až na konec mého vyprávění, aby bylo jasno, že jsem to nepsal pro peníze a jsem přesvědčen, že jsem vás všechny aspoň trochu pobavil a děkuji všem, co přispějí na dobrou věc. Nevím kolik se povede nastřádat, napadá mě, že by se také dalo něco poslat na psí útulek, kde peníze opravdu schází, nebo na nějakou jinou dobrou věc, můžete mě to napsat do mailu. Na mailové adrese je možno také požádat o knihu, opět v PDF, o putování po stopách Miroslava Horníčka po Provence, samozřejmě psané opět vtipnou formou, se spoustou fotografií, které jsem osobně vyfotil, mnoho informací o památkách a hodnocením mnoha mnou ochutnaných vín z oblasti Cotes du Rhone.
Začal jsem hrát doma sám sobě pro radost, sem tam při nějaké náhodné akci a občas i pro radost nějaké té dámě, dokonce jsem si pořídil webovou kameru a díky kameře došlo k dosti humorné situaci. Ale o tom až v příští a opravdu již v poslední kapitole.