Jak mě potkal bigbít - 10. část

Povedlo se, Jirka se za čtrnáct dní naučil veškerý náš repertoár a začal přinášet vlastní věci a já věděl ano, tenhle kytarista to je to co potřebujeme a tak jsem klidně začal hrát jen beklajd a Hugovi zpívat druhý hlas. Jedna taková dobrá zkušenost, když si uvědomíš, že kytarista je lepší než ty, zpěvák zpívá lépe než ty, tak kapela jde vždy nahoru!!! A tak to bylo v R.U.R. Já byl od přírody a Paradoxu dobrej beklajďák a Rádl opravdu povýšil sóla až na úroveň dokonalosti a Hugo když převzal sólové party, tak myslím, že jsem ho dobře doplňoval. Ale pořád jsem ve volných chvílích navštěvoval různá restaurační zařízení, hlavně v sobotu před hraním a většinou decentně, až na pár výjimek. A ta nastala jednou, když jsem šel právě v sobotu na snídani s jistou dámou do Moravské vinárny, která otevírala v 10 hodin. Sraz byl až v 15 hodin a to bylo dost času jet ještě domů pro kytaru. Ale nějak jsme se zakecali a já rovnou z Morávky na sraz před Besedu. Hráli jsme zrovna v Trnové, přírodní parket a tak se jelo kolem mého bydliště, vyběhl jsem pro nástroj a jelo se dál. V Trnové jsem si objednal lahvinku vína a sedl si s ní pod kaštan. Po dopití druhé lahvinky jsem byl zvukařem požádán, abych něco zahrál a já najednou nevěděl, kdo, kde a proč tam jsem. Byl jsem odtažen do sprch, vysvlečen a studenou vodou sprchován až do téměř vystřízlivění. Nějak se to zvládlo, ještě že v té době už tam zpíval Hugo, který jednou odešel uprostřed písně z podia, že prej má chuť na ferneta a tím jsem nebyl ten nejhorší. Ale byli jsme opravdu dobrá parta, spoustu věcí jsme si odpustili, až na omezování osobní svobody naším bubeníkem Frantou. Jednou do zkušebny náš dopravce Vilda přinesl promítačku a kotouč s pornofilmem. Okamžitě jsme zatemnili okna, uspořádali židle a samozřejmě takové ty hlášky „já to nevydržím jen tak sedět a koukat“. František nás upozornil, že není zvědav na naši masturbaci, čehož jsem se okamžitě chytnul a začal mu vysvětlovat, že mi nebude nic nařizovat a pokud se mu to nelíbí, tak ať odejde, že já se jako omezovat nebudu. Samozřejmě neodešel, byl taky zvědavej jako my, neboť to bylo v době, kdy dnes tak rozšířený žánr byl u nás v plenkách. Když jsem si sedal, tak jsem si automaticky rozepnul džíny, ne pro tamto, ale škrtily mě přes pupek a František začal okamžitě protestovat. On si opravdu myslel, že k něčemu dojde a celou dobu mě pozoroval a z filmu neměl nic. Potom ale povídal, že věděl, že vtipkuji, ale já mu odpověděl, že jsem se jen kvůli němu musel ovládat a doufám, že to nezanechá na mně psychickou újmu. Zajímavé je, že když jsme hráli v jedné vesnici na Tachovsku a Hugo souložil v kapelovém autobuse jistou slečnu a my už chtěli jet domů, tak František upozorňoval Huga tím, že vyskakoval a skrz otevřené okénko kukal a tím předváděl kukačku. Jednou jsem se po hraní ale málem dostal nechtěně do maléru, když jsem v neděli vstával kolem poledne, byl jsem sám doma a tak jsem nahej chodil po bytě a žral rohlík, který mi padal od huby na koberec. Takhle nějak jsem si užíval domácí svobody a šel jsem se kouknout z okna. Bydlel jsem v prvním patře a dole šla nějaká paní, docela ještě fešná s manželem. Já samozřejmě dožvýkával ten rohlík, tupej výraz v očích a škrábal jsem se na koleni. Oni se zastavili a ona manželovi ukazovala něco zajímavého mým směrem. V tom jsem si uvědomil, že mě vidí jen do pasu a nahého, vidí i ten tupej výraz a přežvykující pusu a hlavně pohyb ramene. Hodně dlouho jsem si dával pozor, abych se jim popřípadě vyhnul. Když už jsem se dotknul ožehavého tématu, tak jedna naše kamarádka, prodavačka v drogerii a pěkná holka, nám vyprávěla, že k nim do krámu jezdí nějaký nákupčí, takovej stárnoucí seladon a když po něm chtěla jméno ohledně nějakých papírů, tak seladónek povídá „ slečinko, já mám takové zvláštní jméno, jmenuji se jako dámské přirození, akorát že začíná na F“. Ona napsala do papírů Fíča a bylo najednou po seladonovi, protože pán se jmenoval Funda. Hodně se tenkrát hrávalo na přírodním parketu a často jsme si jen tak pro sebe vystoupení nahrávali. Zpíval jsem Hugovi nějak vokál, byl to takovej ten ječák s otevřenou pusou a najednou jsem pozoroval, jak proti mně letí moucha. Na nahrávce bylo slyšet dlouhé a vysoké „ááááááááá…chrchrchr“, ale mouchu jsem nespolknul.
Začali jsme se věnovat i koncertní činnosti, hlavně ve východních Čechách kde Standa Kyselák z Klaxonu pořádal takové malé festivaly. Na Standu Kyseláka jsme se dostali díky Běhavkovi, který nás jednou poslal do východních Čech odehrát kšeft místo Odyssey. Vyjeli jsme z Plzně a někoho napadlo a zeptal se mě „kde že to vlastně hrajeme“ a já suveréně odpověděl „neptej se, uvidíš“ ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že vím prd. V době, kdy spojení bylo většinou písemné a občas se šlo dovolat telefonem, pro neznalé jen pevnou linkou a to většinou z kanceláře do druhého kanclu, tak jsem trochu zariskoval. Naštěstí Odyssea měla vždy vylepené plakáty a tak jsme někde za Poděbrady u jednoho zastavili na kouřovou a já konečně zjistil kudy kam. Teď si vzpomínám, že jednou v Plzni byla kapela, která se jmenovala Kudy kam a u přehrávek se dozvěděli, že takhle se jmenovat nemohou, protože socialistická mládež musí vědět kudy kam. Další takovej případ byl, když hrála sestava Říha, Řánek, Buzinkay. „o tam má dělat ten Angličan“ zaznělo od pořadatelů a tak se kapela přejmenovala na Říha, Řánek, Stojánek. Byla to doba děsná až někdy i komická, my jako Paradox jsme vysvětlovali svůj název, že hrát pro hluchoněmý, tak to je paradox a hópli nám na to. R.U.R už nikomu nevadilo a taky jsme měli zřizovatele SKP Rokycany kam MKS Plzeň až zase tak nedosáhlo. Z Plzně utíkaly různé kapely, například Odyssea do Komárova kde byl jejich zřizovatelem Buzuluk Komárov.
A tak R.U.R. jezdilo po vlastech českých až jsme se jednou dostali i do „Němec“, samozřejmě východních. Bylo to v Greizu, kousek za hranicemi a já varoval polovinu chlastajících členů v R.U.R. aby se ovládali, že na tom koncertu dost záleží, protože v případě úspěchu bychom tam mohli jet častěji a honorář 300 marek, i když východních byl tenkrát lákavý. Dnes vím, že veškeré varování mých kolegů bylo k ničemu, to už jsem dělal kapelníka, měl varovat především někdo mne.

R.U.R. v nejsilnější sestav 1987, koncert ve Třtěnicích, východní Čechy na pozvání Standy Kyseláka, Klaxon