Jackie Daniel´s a Hairy Groupies

Iglau má Iglau (jak zpívá Petr Štěpán) – Jihlava není jen městem tajemných katakomb a mého milovaného XIII.století, ale i domovská scéna kapely Hairy Groupies, hrající na pomezí hard rocku až glam metalu. Kapela svojí produkcí mi vyrazila dech a když spustili cover mých oblíbenců Motley Crue a L.O.V.E Machine od Blackiho a jeho W.A.S.P. hned jsem začal o kapelu více zajímat. A tak dnešním naším hostem je mladá a krásná zpěvačka právě této kapely, která je na pódiu k nepřehlédnutí a slyšící na jméno Jackie Daniel´s.

Jednu otázku na odlehčení – šla by si na mejdan s Motley Crue? Kdo viděl film The Dirt smysl otázky jistě pochopí.
Jasně, že bych šla! A dokonce bych se ani toho smyslu tvé otázky nebála - oni jsou to dneska už totiž docela jiní pánové, něž v osmdesátých letech.

Terko, pojďme zavzpomínat, jak si se vůbec k hudbě dostala, kdy jsi ji začala vnímat a hlavně, kdy jsi pochopila, že to bude rocková muzika?
Myslím si, že to byl takový úplně běžný vývoj. Jako malý škvrně mě rodiče přihlásili na keyboard. Nevím, jestli jsem vykazovala nějaké abnormální nadání (spíš si myslím, že ne) a ségra už chodila na kytaru, tak padla volba na klávesový nástroj. Klávesy mě bavily a pořád jsem si zpívala, tak jsem po nějakém čase začala chodit i na zpěv. Později, díky různým šťastným náhodám, jsem přešla na ZUŠku, kde hodiny už opravdu měly nějaký význam.
K rockové hudbě jsem tíhla víceméně odjakživa a to asi hlavně kvůli rodičům. Táta je ortodoxní odpůrce mainstreamu, takže neexistovala varianta, že by to u nás doma někdo provozoval (smích). Když jsem byla malá, měla jsem i punkové a pak taky jazzové období, ale opravdu jsem se našla právě v hardrocku.

Vyrůstala jsi v nějakém hudebním prostředí? Myslím, jestli jste doma pouštěli muziku a jakou?
Když byla moje máma na střední, chodila na Barču na Arakain, Citrony a Vitacit. Táta si zase doma nahrával na kazety Ozzyho, Deep Purple nebo třeba Yes. A to se u nás doma taky poslouchalo.

Chodila jsi na nějaký hudební nástroj? Mimo hlasivek občas i hraješ na kytaru. Jsi samouk?
Chodila jsem nejdřív do Yamahy na klávesy, pak na ZUŠ na klavír. A vzhledem k tomu, že klavír byl potřeba jak na konzervatoři, tak teď na univerzitě, kde studuji, snažím se tyhle dovednosti rozvíjet dodnes.
Na kytaru jsem samouk. Začala jsem hrát jen proto, že jsme v kapele chtěli hrát nějaký song, kde byly potřeba dvě kytary (myslím, že to bylo Generation Wild od Crashdïet). No a pak se ukázalo, že ty dvě kytary jsou vlastně dobrý nápad i ve spoustě dalších písní.

Kdy si na sobě poznala, že chceš být zpěvačkou a být v kapele?
Já jsem se vlastně do kapely dostala dřív, než mě to vůbec napadlo (smích). Myslím, že mi bylo devět, když jsem se dostala do dětské kapely, která vznikla při naší ZUŠce. Učitel, co to vedl, tenkrát chtěl hrát nějaký Whitesnake a Pink Floydy a tak samozřejmě potřeboval klávesy. V té kapele už hrála moje sestra na kytaru, tak bylo nejsnazší říct mě. A vlastně to nakonec sloužilo i jako komická složka, protože jsem hrála na dvoje klávesy, které jsem měla nad sebou a ta sestava byla vyšší než já. Takže vždycky, když mě kapelník představoval, musela jsem vyskočit, aby mě lidi alespoň na vteřinku zahlédli.
A to s tou zpěvačkou vzniklo taky v téhle kapele. My jsme tam měli zpěvačku, ale po nějaké době, protože jsem se učila zpívat, jsem začala zpívat vokály. No a pak jednou naše zpěvačka onemocněla a my měli domluvený koncert. A když jsem pak zpívala a zaskakovala na pozici frontwoman došlo mi, že klávesy musím schovat za plentu, protože tohle je opravdu to, co chci dělat.

Máš nějaký hudební vzor?
Vím, že teď asi všechny překvapím, ale je to Lady Gaga. Samozřejmě mě neinspiruje v oblasti stylu, ale co se hudebního umu týče, je neskutečná. Výborně zpívá, skvěle hraje na klavír a především – ona opravdu umí psát muziku.

Vzpomeneš si ještě (no jsi mladé děvče tak určitě), jaké jsi slyšela jako první opravdu metalové album?
Myslím, že to bylo No More Tears od Ozzyho. Jestli to teda můžeme považovat za opravdový metal? (smích)

Když jsme spolu mluvili, říkala si, že studuješ, co studuje vokalistka rockové kapely? A nota bene, nebudu se tě ptát na známky, ale co tvoje nejbližší okolí? Fandí ti nebo tě zrazuje?
V současnosti studuju na peďáku na Karlově Univerzitě, obory sbormistrovství a hudební výchova. Jestli to sedí k pozici rockové zpěvačky nevím, ale tak nějak mě to po konzervatoři lákalo nejvíc.
Okolí se upřímně chová úžasně. Vzhledem k tomu, že nemám jenom jednu kapelu a taky chodím učit děti, tak toho mám opravdu hodně a nejednou mívám stavy, kdy se chci na všechno vykašlat. Ale když pak cítím, jak mě okolí uznává proto, co všechno zvládám, pořádně mě to nakopne. Takže jsem se zatím vždycky hecla a dala to. Schválně, jak dlouho to vydrží (smích).

Co spolužáci, vědí, že jsi v rockové kapele? Mají k tomu nějaké „komenty“ nebo ti fandí? Přece jen dnešní doba nefandí moc rockové muzice.
Já to nikomu nijak zvlášť necpu, ale v dnešní době, kdy jsme všichni na facebooku a instagramu, se to dozví úplně každý. Když se o tom s někým bavím, tak všichni říkají, že to obdivují a jak je to super. Na druhou stranu taky slibují, že určitě někdy přijdou na koncert, což se v 99% případů nestane (smích).

Hairy Groupies je tvoje první kapela, nebo jsi první zkušenosti získala jinde a pokud ano, na jakém postu to bylo a co jste hráli?
Jak už jsem zmínila výše, hrála jsem v dětské rockové kapele Rockkids, která fungovala při jindřichohradecké ZUŠce. Učitel, který tenhle projekt vedl, se na to po nějaké době vykašlal, ale kapela se nerozpadla a pokračovala dál (ačkoli v pozměněné sestavě) už jako opravdová hudební skupina. Já jsem tam hrála na klávesy a později jsem převzala i pozici zpěvačky. Hráli jsme víceméně všechno, co se alespoň částečně dalo hodit do kolonky „rock“. V kapele to totiž fungovalo tak, že si každý člen mohl prosadit nějaký svůj oblíbený song, takže opravdu vznikla docela pěkná matlanice. Co si matně vzpomínám, hráli jsme třeba Offspring, Jet, Cranberries, Krucipüsk, Rise Against nebo i Green Day. A třešničkou na dortu byly tři autorské songy. Zpětně to člověk samozřejmě hodnotí hodně kriticky, ale vzhledem k věku většiny členů jsem na nás i dnes pyšná. A buďme k sobě upřímní, začátky jsou přece vždycky docela hrozný (smích).

Hairy Groupies – jak vznikla kapela? A jak si se do ní vůbec dostala ty?
Když se nám rozpadli Rockkids, rozhodli jsme se s kytaristou, že si založíme novou kapelu. Měli jsme už i jasno v tom, že chceme hrát glam a tak jsme se dali do shánění dalších nadšenců. Ano, jestli v tuhle chvíli slyšíte skřípot, slyšíte správně. Glamových nadšenců je v Čechách, světe div se, po čertech málo. Takže jsme hledali a hledali a hledali… Kytarista si nakonec vzpomněl, že zná jednoho bubeníka, který tenhle styl měl rád a tak se s ním zkusil spojit. Náhodou zrovna rozjížděl nový projekt a sháněl druhého kytaristu. Zpěváka sice měli, ale napsal ať přijedeme oba, ať vezmu klávesy, a uvidíme, jak se to celé vyvrbí. V té kapele byl tenkrát už i basák z Hairy - Tommas, který tenkrát rezolutně odmítl mít ženskou za mikrofonem. Ano, dodnes mu to mám za zlé (smích).
Takže téhle kapely jsme se členy nestali, ale o několik měsíců později, jsem právě kluky (basáka a bubeníka) z téhle kapely potkala na fesťáku, kde mi prozradili, že ta kapela už nefunguje (docela škodolibě jsem se jim pak vysmála, když mi prozradili, že to rozpustili hlavně kvůli špatnému zpěvákovi).
No a tak jsme to zkusili společně znovu a tentokrát už to vyšlo. A myslím si, že i Tommas (který je se mnou dnes už vlastně posledním zakládajícím členem) je dneska docela rád, že mě má v kapele (smích).

V kapele s tebou jsou ještě 3 hoši, jaké to je být sama krásná žena mezi partou kluků? Je to plus nebo mínus?
Já jsem spokojená. Asi ne každá holka by na to měla povahu, ale já jsem si vlastně vždycky víc rozuměla s klukama. Jasně občas mají fakt blbý kecy a umějí mě i pěkně naštvat. Ale hodně pomáhá, že mě respektují a dokážou mě poslechnout, když jim něco říkám. Myslím si, že mezi sebou máme opravdu jedinečný a moc pěkný vztah.

Vy jste se rozhodli, že budete hrát glam metal, z jakých vzorů vycházíte? A proč právě glam?
Ptát se proč zrovna glam je jako ptát se, proč máš rád zrovna vanilkovou zmrzlinu. Hele nevím, prostě mi chutná. A tak je to i s muzikou. Prostě se nám líbí, sedí nám a tak to chceme hrát. A samozřejmě nás taky dost bere ta glamová móda. Bytostně nesnášíme borce, co vylezou na pódium v koupacích kraťasech a umaštěným tričku (smích).
No a těch vzorů je samozřejmě strašně moc. Nevím, jestli vůbec můžu mluvit za celou kapelu, protože každý máme svoje vlastní vzory. Ale máme rádi jak ty typicky glamový kapely z 80s (třeba Mötley Crüe, Bon Jovi nebo Poison), tak i ty pozdější devadesátkové (třeba Harem Scarem nebo Damn Yankees). Hodně nás baví i ta novodobější, modernější vlna glamu jako jsou Santa Cruz, Crashdïet nebo třeba Reckless Love.

Nemám moc rád kapely, které nezpívají česky, ale k vám mi ta angličtina sedí, na té jste se dohodli od prvopočátku, nebo to prošlo vývojem?
To tak nějak samo vyplynulo. Ona ta angličtina je prostě zpěvnější. A jak určitě sám víš, tak glam nepatří mezi ty styly, kde se texty opírají o zásadní a nějak hluboká témata. Zkus si přeložit třeba refrén Rock the Night od Europe: „Zrockuj teď, zrockuj noc, do brzkého ranního světla. Zrockuj teď, zrockuj noc, raději věř, že je to správně.“ A teď mi řekni, chtěl bys to zpívat česky? … Já taky ne, a přitom anglicky to zní fakt božsky!

Vy jste vydali zatím jedno EP (recenzi chystáme), předpokládám, že jde o vlastní materiál. Kdo píše u vás muziku a kdo se chopil textů?
Hudbu i text jsem na tomhle EP skládala prvotně já. Ale musím zmínit i příspěvky producenta a co-producenta. Bez nich by ty songy ani zdaleka nevypadaly tak, jak vypadají dnes. Nicméně na novém materiálu, na kterém teď pracujeme se hudebně podílí už i náš kytarista.

Vzhledem k tomu, že ne každý rozumí anglickým textům, pojď nám obsahově ve zkratce říci, o čem texty na EP jsou?
Feel the Night je taková klasická glamová vyřvávačka (v dobrém slova smyslu!) o tom, jak si užijeme večer, že hodíme starosti za hlavu a protančíme celou noc. Start Again byl úplně první song, který jsme v Hairy složili a tak je prozíravě o tom, že začínáme znovu. Že jsme se poučili z předchozích chyb a rozhodně se nenecháme nikým srazit na zem. Sweetie je o holce, která v životě udělala strašně moc chyb a teď, když se jí to vrací, se z toho snaží obviňovat ostatní. No a I Was Fool je o strašně nešťastné lásce, ve které holka nadevše věřila klukovi, který ji pak srazil na kolena.

Vydali jste EP, s kterým vám pomáhali Honza Němec, jméno hodně známé v muzice a můj veliký kamarád – kytarový mág Jarda Bartoň. Vsadili jste na vysokou laťku, jak se vám povedlo sehnat tyto pány a proč padla volba právě na ně?
Když jsme si vůbec začali pohrávat s myšlenkou, že natočíme EP, hned od začátku jsme věděli, že potřebujeme někoho, kdo nám pomůže a zasvětí nás do toho, jak se to má dělat „po staru“. Chtěli jsme totiž, aby z toho alespoň trochu dýchaly ty osmdesátky, které tak strašně zbožňovali. Bavili jsme se o tom s kým, kde a jak nahrávali české kapely, které nás oslovují, až jsme se dostali ke jménu Jana Němce. Na začátku jsme si mysleli, že je to bláhový sen, ale když jsme zkusili Honzovi napsat, překvapivě nám nejen odpověděl, ale dokonce nás ani neposlal do háje. A nakonec za námi přijel a celé to s námi zpunktoval. Už před nahráváním se zmínil, že do kytar kecat nechce, že to je prej schopnej kvalitně udělat jenom Jarda Bartoň. My jsme to nejdřív nebrali moc vážně, ale když najednou uprostřed nahrávání přijel i on, fakt nám spadla brada. Nejdřív nás vůbec nenapadlo oslovit ještě někoho dalšího, ale pro další nahrávání jsme skálopevně rozhodnutí, že Jardu požádáme o pomoc znovu. On je opravdu jedním z těch nejlepších a přitom je to úžasnej a skromnej člověk.

Kde se deska natáčela a jak vznikala? Přišli jste do studia dokonale připravení, texty napsané, měli jste jasno, jak to bude znít….??
Ono to bylo celé trošku složitější a trošku nevšední. My jsme jako jasno měli, nebo jsme si to alespoň mysleli. Úplně nejdřív jsme se sešli s Janem Němcem jenom na zkušebně, kde jsme mu ty songy zahráli. On řekl pár obecných výtek a věcí které by změnil, což jsme udělali. Ale konec změn to teda rozhodně nebyl. Během nahrávání jednotlivých nástrojů se překopala spousta věci. Už ne ve struktuře skladeb, ale stejně to byly dost zásadní detaily – jiné přechody, pozměněné kytarové riffy, vkládání dalších doprovodných melodických linek atd. No ale hlavně nás Honza učil, jak hrát ve studiu, aby to i na nahrávce mělo živost a neznělo to jako stroj. Tyhle jeho připomínky si opakujeme dnes a denně.

Jak dlouho vám trvalo desku natočit a jste s ní odstupem času spokojení, nebo dnes už byste udělali něco jinak?
Dohromady se vším všudy to bylo asi třináct dní. Ano, třináct dní na 4 songy. Dneska je takový trend, že všechny kapely hrozně chvátají a jsou schopné nahrát desku třeba za týden. S tím my vůbec nesouhlasíme. Ba naopak!! Když už něco děláme, chceme si na tom dát opravdu záležet a je nám jedno, kolik času to zabere. Nevím, jestli je vůbec možné, abychom byli s něčím s odstupem času stoprocentně spokojení. Vzhledem k tomu, že se neustále snažíme vyvíjet, tak dnes samozřejmě vidíme na té desce nějaké nedokonalosti. Ale stojíme si zatím coby za naším prvním počinem. Víme, že jsme do toho dali maximum, co jsme v té době byli schopni a to je pro nás nejdůležitější. Já osobně si myslím, že na první EP je to fakt dobrý!

K albu jste natočili klip, proč padla volba právě na tento song? A kdo se točil a kdo vám s ním pomáhal?
My sami jsme tenhle song cítili jako největší „hit“ a shodli jsme se na tom i s producentem. Takže to bylo víceméně jasný. Točil se v kině v Lukách nad Jihlavou, kde jsme si na pódiu před plátnem postavili z lešení dvoumetrový prakťák na bicí. U natáčení bylo vlastně docela dost lidí. Kromě dua z M&M production, kteří klip natáčeli, tam byl taky fotograf Lukáš ‘Kenji‘ Vrábel se svým pomocníkem, kteří dění nejen fotografovali, ale pomáhali i s osvětlením scény. No a pak tam byli taky kluci, co s námi jezdí i na koncerty a pomáhají nám s technikou a vším, co k tomu našemu tyjátru. My jim interně říkáme „building team“ a když mám tady možnost, tak chci říct, že je to opravdu parta těch nejúžasnějších lidí na planetě. Vůbec si nedokážu představit, jak bychom bez nich mohli vystupovat a přitom si zachovat tu úroveň, kterou teď máme. Pomáhají nám úplně se vším (kromě hraní, samozřejmě :D) a jsou vážně boží!

No a když se bavíme o studiu, neuvažujete už o dalším hudebním nosiči? Chystáte materiál, máte materiál???
Uvažujeme. Chystáme, nemáme. (Smích)
Tak teď vážně. Připravujeme nové věci, zatím máme hotové asi dvě a několik dalších rozdělaných. Během léta se chystáme do toho opravdu položit a materiál dodělat a na podzim bychom mohli nahrávat. Ale my hrozně neradi něco slibujeme, co není jisté, asi abychom to nezakřikli. Takže prostě uvidíme, jak se to vyvrbí.

Ptám se každého muzikanta, kterého zpovídám, myslíš, že dnes má ještě cenu investovat čas, energii a peníze do klasického CD?
Obecně asi nemá, ale pro mě osobně je to hodně významná a cenná věc. Mít v ruce desku svojí kapely, to je, alespoň pro mě, nenahraditelný pocit. Nějaká mp3 v počítači se tomu rozhodně nevyrovná. Kromě toho CD přece není výhradně jen o muzice, patří k němu i booklet, což je vlastně umělecké dílo. Takže ačkoli vím, že dneska už CD nijak extra nefrčí, stejně je budu chtít vždycky vytvářet. Navíc – co bychom prodávali lidem na koncertech? Dám jim vizitku, říct jim jméno kapely – to je úplně k ničemu. To pak člověk odkládá, kdy se na to na webu koukne, až se pak na to nekoukne nikdy.

Co vaše spřátelené kapely, máte nějaké? A sledujete hudební dění okolo sebe? Co tě poslední dobou příjemně překvapilo a opačně, co ti poslední dobou v hudební branži vzalo náladu?
Máme kapely, se kterými si rozumíme hudebně, máme kapely s kterými si rozumíme lidsky. Ale osobně má takový pocit, že se nám mezi těmi amatérskými kapely teď rozrostla hrozná soutěživost. Málokteré kapely přejí úspěch i ostatním a vůbec se pořád všichni ohlížejí na to, čeho (ne)dosáhli ostatní. A když už někdo má nějaký úspěch, hned se rozšíří pomluvy o tom, jak se k tomu dostali. Proto se teď snažím(e) soustředit jenom na sebe a moc se nestarat o ostatní kapely. Ono to člověka strašně ubíjí, když pořád řeší ostatní.
Fakt mě teď štve současná situace ohledně příležitostí pro amatérské kapely. Jak to, že není možné si kdekoliv zahrát, dokud si za to nezaplatíte? Strašně málo pořadatelů se dnes zajímá o to, jestli je kapela opravdu dobrá, většinu jenom zajímá, kolik je schopná za své vystoupení zaplatit. A to se mi strašně příčí.
Chtěla jsem na závěr ještě říct něco pozitivního, ale bohužel mě vůbec nic nenapadá. Tak snad se něco objeví!

Co ty a internet, Spotify, Itunes…..nebo posloucháš klasická CD a kde posloucháš? Doma, nebo v telefonu cestou do školy a CO dnes posloucháš?
Spotify ani Itunes nemám. Frčím hlavně na youtube a v počítači mám přes 150GB muziky. A protože mám ráda CD a hlavně vinyly, tak ty fakt nejoblíbenější desky mám i v té hmatatelné podobě. Dřív jsem poslouchala hudbu víceméně neustále, ale musím přiznat, že teď už jsem docela přeposlouchaná a jsem ráda, když je chvilku ticho. Zní to sice hrozně, ale když máte kolem sebe muziku víceméně všude, kam se hnete, tak pak to ticho vážně dokážete ocenit. Ve škole se buď zpívá nebo hraje, žáci hrají na klavír nebo zpívají. O víkendu zkouška s kapelou, po večerech koncerty.
Ale kde teda dodnes nepohrdnu puštěním si dobrého CD, to je v autě. A jelikož vlastně cestuju dost často, tak tím to neposlouchání doma docela kompenzuji.
Poslouchám strašně moc věcí a byli bychom tady ještě za týden, kdybych to všechno vyjmenovávala, ale abych to alespoň trošku přiblížila, tak udám alespoň to, co mi teď zrovna rotuje v autě. Mám přehrávač na šest disků a ty tedy právě teď jsou: W.E.T. – Rise Up, Hell In The Club – Shadow Of The Monster, Gotthard – Need To Believe, House of Lords – Come To My Kingdom, Damn Yankees – Damn Yankees a pak nějaký výběr od Bon Jovi.

Kdybys měla vybrat řekněme pět nejoblíbenějších alb, která by to byla?
Def Leppard – Hysteria
W.A.S.P. – Crimson Idol
Harem Scarem – Harem Scarem
Kane Roberts - Saints Sinners
a ať máme i českého zástupce tak Kreyson – Anděl na útěku

Máte parádní show, pyro, vaše image je k nepřehlédnutí, stage…domlouváte se celá kapela, jak bude koncert vypadat, vládne u vás demokracie, nebo diktatura proletariátu a veto kapelníka?
Serj Tankian jednou řekl: „Někdy je lepší mít laskavého diktátora než nefunkční demokracii“, s čímž naprosto souhlasím a dokonce si myslím, že demokracie v kapele fungovat ani nemůže. Někdo prostě musí mít to rozhodující slovo. U nás v kapele jsme naštěstí všichni na stejné vlně a naše názory se příliš neliší, takže s tím kapelníkovým vetem stejně všichni souhlasí (smích).

Jaké máte plány na následující měsíce? Uvidíme vás na některém festivalu? A kde můžou lidé a promotéři získat informace o vás? Jistě máte web, FB….
Jsme samozřejmě na facebooku a instagramu, ale nejužitečnější, jak pro fanoušky, tak pro pořadatele, jsou webovky, kde jsou přehledně kontakty, všechny naše koncerty a dokonce i propagační materiály pro pořadatele – stageplan, promofotky, logo atd. (www.hairygroupies.com)
Jinak máme nějaké naplánované koncerty (viz web), plánujeme nové promo, klip a hlavně práci na materiálu pro desku.

Škola, kapela, zkoušky… jak to všechno stíháš? Jak relaxuješ a jak by u tebe měl vypadat ten správný Happy day?
No, jak kdy. Jsou měsíce, kdy je to úplně v klidu a pak zase ty, kdy je toho opravdu strašně moc a stíhat se to fakt skoro nedá. V takových situacích si vždycky musím stanovit priority a určit, co se ještě odložit dá a co už ne. A taky věnovat jedné činnosti jenom tolik času, kolik je nezbytně nutné.
Já jsem docela povaleč a spáč, takže fajn relax je pro mě už jenom to, když ráno nemusím nikam vstávat a můžu si přispat. Takže Happy day by určitě začínal ránem bez budíku. K obědu nějaké fakt dobré jídlo (nejradši mám asi italskou kuchyni), po něm siesta ve vířivce a večer koncert na velkým pódiu. Jo a celý den by svítilo sluníčko a bylo teplo.

Jackie Daniel´s, jak zní tvé umělecké jméno (ani se raději nebudu ptát proč), ja ti děkuju za rozhovor a co vzkážeš našim čtenářům a závěrem, jaký je tvůj úúúplně nejoblíbenější klip, abychom ho pustili lidem?
Čtenářům bych chtěla vzkázat, ať nesedí doma a chodí na koncerty.

Vybrat úplně nejoblíbenější klip, asi nezvládnu, ale úplně první mě napadl 18 and Life od Skid Row, tak ať je to tedy ten.