Rozhovor s Liborem Školným, bubeníkem a zpěvákem otrokovické rockové kapely GAIA

Libor Školný hraje a zpívá už řadu let v rockové kapele GAIA, která vydala album Druhá Múza. A právě CD má v pondělí 27. září v 19 hodin v otrokovické restauraci Dolly křest – a kapela přitom zahraje nové i starší písničky.

Jak jsi dlouho v kapele GAIA? Už od prvopočátku? A už na začátku jsi kromě bicích nástrojů i zpíval?
V kapele GAIA jsem od začátku, to je asi od roku 1990. Ale ta dlouhá doba naší existence je trochu zavádějící, měli jsme totiž období, kdy jsme nehráli a občas se sešli na pivo jen jako kamarádi. Toto nehrající období mohlo trvat možná i deset let.  Kromě bicích jsem trošku i zpíval, ale sólově asi jen tři písničky. Jedna z nich „Večery při svíčkách“ dokonce vyhrála hitparádu Rádia Zlín. Dál jsem jen tak pěvecky paběrkoval a většinu věcí zpíval náš tehdejší zpěvák Drahoš Kvasnička. Mně to vlastně ani nevadilo, moje neambicióznost a pohodlnost zvítězila nad tím ostatním a aspoň jsem se nemusel učit texty (smích).  Ale dnes bych si rád ještě něco pěkného zazpíval, protože si myslím, že Vladan Vavruša má schopnost napsat pěkné a vkusné skladby. Navíc si říkám, že už taky nejsem nejmladší, tak ať ještě něco udělám.

Jaké byly tvoje hudební začátky? Kdy si s muzikou začal?
Hudbu jsem měl rád už odmalička a rodiče říkají, že jsem neuměl pořádně ani mluvit a jen jsem pořád opakoval: „Já budu Laufru“. Tím jsem myslel, že chci být zpěvákem jako Josef Laufer. Rád jsem si neustále zpíval a poslouchal muziku a asi ve čtrnácti letech jsem si koupil paličky na bicí a začal jsem doma při magnetofonu „bouchat“, nebo chcete-li bubnovat do polštářů a židlí. Na venkovní „hraní“ jsem měl sudy potažené igelitem, to byla moje taková provizorní souprava. Schovaní v lese, jako partyzáni, jsem tímto doprovázel kamaráda, který hrál na klasickou „španělku“.

Asi v šestnácti letech mi rodiče koupili starší bicí a už se to začalo rozjíždět. Na učilišti ZPS Gottwaldow jsme měli dvě kapely a asi nebylo bubeníků, tak jsem hrál v obou. Jedna byla vedená Standou Bartošíkem (současný houslista a zpěvák skupiny Fleret), kde jsme hráli výhradně vlastní věci, a druhá kapela pod vedením Milana Katolického hrála převzaté písničky. Potom jsem hrál nějakou dobu s panem Březinou a jeho syny Mirkem a Pavlem. Pavel to dotáhl až na současné angažmá v Olympicu, což je neuvěřitelné a klobouk dolů před jeho talentem a pílí.

Málem bych zapomněl – ještě předtím skoro celé dva roky hraní na vojně! To bylo stejně nádherné období - vypadnout z kasáren, zahrát si a ještě u toho požívat alkoholické nápoje. Co se týče vyloženě rockové muziky na zábavách, tak jsem hrál s Fotonem (před tím Fontána) a Krakenem (projekt Miry „Koberce“ Koňárka). Potom následovala už jen GAIA, kterou jsem v době jejího „zimního spánku“, kdy jsme několik let nehráli, dvakrát opustil v krátkodobých projektech se skupinami Diemonion a Devět měsíců poté.

Jednu kapelu jsem si záměrně nechal až na konec mého výčtu, a to je kapela Hermes. To bylo někdy po mém příchodu z vojny a první muzikantské setkání s naším současným kapelníkem a kytaristou Vladanem Vavrušou. Už v Hermesu byl tím, kdo psal texty a skládal muziku. Byl to takový rock-metal a mělo to svoji kvalitu, ale před lidmi jsme nikdy nehráli. Zůstalo jen pár nahrávek a v této kapele jsem byl jen zpěvákem, na bubny jsem nehrál. Ne z důvodu, abych se soustředil jen na zpěv, ale byl tam prostě lepší bubeník Rosťa Koplík.

Jakou jsi měl rád hudbu jako kluk a co rád posloucháš dnes?
Jako kluk jsem poslouchal Beatles, Abbu, Uriah Heep, Nazareth, Iron Maiden, Deep Purple, AC/DC, Led Zeppelin, Kiss, Blondie a jiné. Záhy se na to začaly nabalovat art-rockové a progres-rockové kapely Rush, Pink Floyd, Yes, Marillion nebo Emerson, Lake, Palmer, Jethro Tull apod. Časem se pro mě stala největší láskou (kromě Beatles) kanadská skupina Rush. Dnes si pustím většinou jen ty art a progres rockové kapely, které jsem už jmenoval – Yes nebo Pink Floyd. Z naší české scény jsem měl vždycky nejradši Progres 2, ještě mám rád Futurum, Vladimíru Mišíka, Luboše Pospíšila, Bratry Ebeny, Vlastu Redla a harmonikářku Radůzu.

Co všechno jsi prožil s kapelou GAIA? Předpokládám, že tě to baví dodnes…
Když si tak promítám v hlavě i působení v jiných kapelách, tak musím říct, že jsem měl štěstí na lidi. Všude byla dobrá atmosféra a sranda. Sudičky asi nadělují lidem hudební nadání, dobrou povahu a smysl pro humor v jednom balíčku dohromady, prostě tři v jednom. Ale o naší kapele GAIA to platí dvojnásob. Tady jsem se sešel s opravdu povahově krásnými lidmi. To platí i o těch, co kapelou prošli v minulosti.  U Báry je to ještě s bonusem, protože je nejen povahově krásná, ale i vizuálně krásná.
Zažili jsme několik nahrávání ve studiích, hodně zkoušek, které nebyly tak časté, ale za ty roky se to nahromadilo, stejně jako dost vystoupeních před lidmi. Na zkouškách zažíváme i srandu, vždycky se to něčím odlehčí a zasmějeme se.

Možná jediný problém máme s alkoholem (smích). I když máme rádi pivo nebo i nějakou tu štamprli, nemůžu se zbavit dojmu, že na rockovou kapelu jsme v jeho spotřebě velmi průměrní.  Já jsem ochoten do toho jít víc naplno a ten průměr trochu zvýšit, ale záleží i na ostatních, jestli do toho půjdou (smích). Samozřejmě mě hraní baví, pro peníze to nedělám, protože hrát vlastní věci je z hlediska prodejnosti trošku nevděčné, ale tak to prostě je.

Současný repertoár je autorský, dá se říct, že ti Vladan píše na tělo?
Vladan zhruba ví, jaký mám hlasový rozsah, takže když má nějaký nápad, řekne: „To by ti mohlo sedět“. Ale důležitý je ten nápad. Pak se klidně domluvíme, že by to mohla zpívat Bára, pokud by mi to nesedělo, a Bára by to zazpívala pěkně.

Které písničky a vůbec styl ti vyhovují?
Je mi jedno, jestli je to rychlá nebo pomalá písnička, hlavně aby měla pěknou melodii. I když ty hezké melodie vyniknou asi lépe v pomalejších skladbách. Nějaké tvrdé věci už moc nemusím, asi stárnu.

Jak se ti zpívá se zpěvačkou Bárou? Těžko si asi lezete do zelí…
S Bárou se mi zpívá úžasně a doufám, že nám nějaké duety (klidně i milostné) Vladan napíše. Myslím, že když v kapele zpívají žena a muž, je to asi nejlepší varianta.  S Bárou se máme rádi (teda doufám, že je to oboustranné). V legraci se špičkujeme. Bára třeba nádherně ve studiu nazpívá „LeukoCity“, nebo „Na vlnách“ a já jí na to řeknu: “Tobě to tak stačí? Ty jsi s tím spokojená? Tobě to netrhá uši? No dobře, jak myslíš“.

Kde se ti v poslední době obvykle nejlíp hraje? Máš oblíbená místa či prostory?
Já rád hraji všude. Ať je to hospoda Dolly, náměstí, klub, prostě všechna místa mají tak říkajíc „něco do sebe“.

Co tvoje další záliby či vášně kromě hudby?
Určitě to není posilovna ani zalévání libečku na zahrádce, anebo že bych doma lepil Eiffelovku ze špejlí. No, moc toho nemám. Vždycky jsem se zajímal o hokej a fotbal, ale čím jsem starší, tím jsem vlažnější. Moje záliba je tak trošku zvláštní - zajímám se o české a částečně i slovenské herce, jejich osudy, povahy a životy. A to nejen o známé herce, ale i ty méně známé. A ještě se zajímám (možná je to případ pro psychiatra) o dabování. Dívám se v televizi na zahraniční filmy a poslouchám, který český herec toho zahraničního dabuje. Dřív jsem to měl v malíčku a většinu jsem jich znal. Ale v posledních letech se těch dabérů vyrojilo tolik, navíc závěrečné titulky někdy běží tak rychle, že prostě začínám ztrácet přehled… Také si rád na nějakém večírku zazpívám Moravanku nebo nějaké lidovky, ale to už zase souvisí s muzikou.

Jak jsi prožíval letošní léto a užíváš si kulturní rozvolnění?
Na dovolené jsme byli v Čechách a na žádném koncertu jsem letos ještě nebyl. Jediné kulturní rozvolnění si užívám na zahrádkách - u piva.

Pro Rockpalace Robert Rohál
Foto archiv GAIA a Bára Havelková